Ve světle podstatných otázek, které v místním prostředí román Jana Nováka o Milanu Kunderovi opět otevřel, se předmět této poznámky může jevit jako marginální. Přesto i on snad stojí za jistou pozornost, netýká se ostatně ani Kundery, ani Nováka. Karel Hvížďala se neodstěhoval na Mars, a tak si nemohl nevšimnout, že Novákova kniha „vyvolala u části recenzentů rozhořčení“. Proto se k ní „vrátil“ v komentáři pro ČRo Plus, aby „poukázal […] na dva momenty, které tuto vlnu nevole nejspíš způsobily“, jako by snad i bez jeho přispění nebyly důvody, proč tolika veřejně se projevujícím osobám není Novákova kniha po chuti, zcela zřejmé. O příčinách, které shledal on, se lze dočíst zde – ve svém příspěvku dle vlastního mínění předkládá doklady, jež „stvrzují [Novákovu] neznalost kontextu, který sice místy v knize prosvítá, ale autor ho nerespektuje“. Na text reagoval Petr Pazdera Payne, jenž – s úderným citátem z deníku Jana Zábrany, věnovaným Kunderovi – shrnul při vší úctě, kterou pro mnohé prý ke Karlu Hvížďalovi chová, svůj názor na jeho myšlenkový výkon slovy: „To, co nazýváte ohledem na kontext, je ve skutečnosti obhajoba morálních selhání.“ Nezmínil přitom jeden výmluvný manévr Hvížďalových protřelých rétorických piruet, spočívají tentokrát v tom, že aby hájil Milana Kunderu, vyjmenoval pěknou řádku tak či onak věhlasných person, které se v dobách totality chovaly stejně, ba hůř než on. Použil tedy metodu vlastní buď velmi nízkým, a nebo vývojově velmi nezralým bytostem: tak malé děti často argumentují tím, že Pepíček nemohl provést nic nepěkného, když Jeníček, Jaroušek a Růženka udělali totéž a Mařenka s Martínkem vyvedli dokonce ještě něco mnohem horšího. Průhledný trik má pozornost odvést tak, že se ukáže prstem na někoho jiného. Takové podivuhodné kouzelnictví u Hvížďaly nepřekvapuje, má ovšem různé valéry a hodnotová znaménka. Před třemi lety zde Viktor Karlík zaznamenal v rubrice Spoušť, že tento novinář přispěl svou troškou do mlýna oslav čtyřicátého výročí Charty 77 především tím, jak „umně navodil dojem, že byl v té době blízek chartovnímu kvasu“, zatímco ve skutečnosti se jeho jméno nachází mezi signatáři Anticharty – a zalitoval, že „zatím neexistuje, na rozdíl od příslušné kategorie divadelních Cen Thálie, Cena za celoživotní mediální mistrovství“, neboť Karel Hvíždala by si ji bezpochyby zasloužil. Jak ovšem dokládá Hvížďalův výkon nad Novákovým Kunderou, žádné celoživotní mistrovství není tak mistrovské, aby nemohlo být ještě mistrovštější.