Předchozí
1 z 8
Další

Jonatán ve znojemské pivnici Na Statku.Zdroj: Deník / Dalibor Krutiš

Jak vlastně k přezdívce Jonatán přišel? „Přezdívky jsem měl jako spousta chlapů už od dětství. Nejdřív mi na základce spolužáci říkali Kokršpaněl. To proto, že jsem jako první ve třídě zjistil, že tahle rasa existuje. Pak mi v patnácti říkali Komanč. Těžko říct proč. Jonatán jsem od vojny. Snad kvůli mému příjmení, fakt nevím,“ svěřuje se Jonáš.
V mládí se vyučil oboru mechanik seřizovač se zaměřením na obráběcí stroje a linky. „Sice jsem úspěšně odmaturoval, ale nikdy jsem se tím neživil. Hned po škole jsem z oboru zdrhnul. Zpočátku dělal u silniček s krompáčem a lopatou, chrápal jsem v maringotce a užíval si veselého života na čerstvém vzduchu,“ usmívá se dnes už vousatý muž.

Jirka 'Jonatán' Jonáš s manželkou Lenkou.Zdroj: FB J. Jonáše

Pak přišla vojenská služba. „Ještě jsem stihl tu dvouletou. Byl jsem radista. Půl roku jsme sloužil v Březové u Sokolova, zbytek vojny ve Vyšních Lhotách, kde je dnes uprchlický tábor. Vyšní Lhoty byly proslulé tím, že ve čtyři hodiny odešli všichni vojáci z povolání domů a všechno zůstalo na mazácích. Když jsme tam přijeli my, bylo zrovna po velkém průšvihu a ti, co ho udělali, měli soud. Takže za nás už to tam nebylo úplně brutální, ale dostávali jsme vylágoš taky. Mladým jsem to ale nikdy nevracel,“ říká Jonáš.

Jirka 'Jonatán' Jonáš na túře v Rumunsku.Zdroj: FB J. Jonáše

Na vojnu vzpomíná už jen v dobrém. „Negativní vzpomínky mozek naštěstí vytěsnil. Ale byly to pormrhaný dva roky života, kdy jsem se potkával s lidma, se kterýma bych se v běžným životě neměl důvod bavit. Mnozí byli pěkní vypatlanci. Ale na druhou stranu jsem potkal třeba špagáta, kterej hrál fugy na varhany a já k tomu na bicí… A taky jsem na vojně zažil první setkání s veřejnou produkcí. Bývaly totiž různý soutěže armádních uměleckých souborů a já hrál třeba i v Bratislavě,“ vzpomíná na vojnu „Jonatán“.

Jirka 'Jonatán' Jonáš moderuje jeden ze Statek Festů.Zdroj: FB J. Jonáše

Bubnovat začal asi ve třinácti. „Zkoušel jsem i kytaru, ale tehdy Lidušky (Lidová škola umění, pozn. red.) učily noty a čtrnáctiletej kluk chce umět jen pár akordů, aby mohl machrovat před holkama u táboráku. Takže na kytaru jsem vydržel hrát asi rok a pak jsem s tím sekl,“ přibližuje Jonáš
K bicím ho pořádně dovedl až jeho táta Jiří. „Byl bubeník, hrával ve Znojmě U Rakušana. Dnes je to Premuim hotel. V neděli se nehrávalo, takže mě bral s sebou dolů do vinárny, posadil mě za bicí, ukázal mi nějakej riff, odešel na pivo a já jsem do toho dvě tři hodiny řezal,“ vzpomíná na načátky bubnování.

S manželkou na Srí Lance.Zdroj: FB J. Jonáše

A kdo byl jeho největším vzorem? „Nejvíc táta. Ale to, že byl mým vzorem, mi došlo až později. Jako puberťáka mě samozřejmě prudil. Jinak mě vždycky brali Zepelíni. Takže jejich bubeník John Bonham. Jeho způsob hraní mne uchvátil. Používal krásný protirytmy,“naznačuje Jonáš.
Co musí umět podle Jonatána dobrý bubeník? „Především držet rytmus, to je jasný. Ale zrovna já s tím mám problém. Zrychluju. To se člověk dostane do rauše a je to. Taky musí umět improvizovat a mít schopnost komunikovat s ostatními členy kapely. Odezírat ze rtů, vnímat změny, když jsou v rauši pro změnu kytaristi a nehodlají skončit ani na osmý ani na dvanáctý takt. Prostě musí fungovat symbióza,“ tvrdí.

Jirka 'Jonatán' Jonáš přemýšlí, jestli je na festivalu Statek Fest vše OK.Zdroj: FB J. Jonáše

Jiří „Jonatán“ Jonáš byl za totality členem první undergroundové kapely ve Znojmě. „Jmenovala se Rudý Běs. Měl jsem bicí, kde pomalu ani nebyly blány a tak jsem se se trefoval jen do krajů bubnů. Hráli jsme své texty řvali songy především v dobšickém klubu SSM. Měli jsme asi jen dvě tři zkoušky a za pomocí StB jsme se pak sami rozprášili. Byla to divoká doba. Nějaký pití a tak. To víš, jak říkal Karel Gott, my jsme si jen zapili prášek pivem… Ale po Znojmě se šuškalo: je tady nějaká undergrundová kapela Rudý Běs! I když jsme nic moc nezahráli,“ směje se Jonáš.
Když nekoncetruje nebo nepořádá festival, poslouchá muziku hodně v autě. Ale nejsem příliš vyhraněnej. Poslouchám i jazz a vážnou hudbu. Miluju třeba francouzskou zpěvačku ZAZ. V mládí jsem poslouchal Judas Priest, Iron Maiden, dodnes miluju AC/DC a Black Sabbath. Když slyším první tóny Iron Mana nebo Paranoid, vstávají mi chlupy i tam, kde je nemám,“ tvrdí Jonáš.

Jirka 'Jonatán' Jonáš, to je bubeník kapely PPD.Zdroj: FB J. Jonáše

Od roku 1987 je bubeníkem znojemské kapely Po Pracovní Době (PPD). „Děláme si muziku, která se líbí nám. To je naše jediný kritérium. Díky tomu, že jsme amatéři a muzikou se neživíme, máme naprostou svobodu v tom, co hrajeme. Já jsem v kapele nejmladší, takže nosím pivo,“ říká muzikant. A čím se tedy živí, když ne muzikou? „Pracuju pro farmaceutickou firmu a prodávám parentrální, tedy umělou nebo jinak řečeno náhradní výživu. Stručně, když je třeba pacient v bezvědomí a nemůže přijímat potravu, tak se mu dají kapačky a přijímá tukové emulze bílkoviny a další důležité látky. Dělám to už devět let. Baví mě kontakt s lidmi. Pracuju s lékaři z ARO, JIPky, z onkologie a podobně,“ přibližuje Jonáš.

Horské kolo? To je vášeň a adrenalin…Zdroj: FB J. Jonáše

A co má rád? „Miluju svoji manželku. To za prvé. Pak mám hodně rád hoské kolo, bágl a pěší turistiku třeba po horách v Rumunsku. Loni jsme objevili kouzlo ferat a tak lezu po skalách. Rád bych dělal další věci, ale není čas…,“ svěřuje se. A na závěr dodává jeden muzikantský vtip ze života. „Noční můra všech muzikantů je, že až jednou umřou, tak jejich manželky prodají jejich aparát za cenu, kterou ženám celou dobu tvrdili, že stál,“ směje se Jonatán.