28.3.2024 | Svátek má Soňa


EVROPA: Stále těsnější, stále více mimo realitu (1)

10.8.2020

Cesta do pekel formálně začala 7. února 1992. Toho dne byla v Maastrichtu podepsána Maastrichtská smlouva, která z dosavadních Evropských společenství vytvořila Evropskou unii.

Politická past

Na ekonomické spolupráci založený klub bohatých se vydal na tenký led politické integrace. Od té chvíle už vždy politické sny převážily nad ekonomickou realitou.

Ekonomický výkon je uchopitelný a lehce kvantifikovatelný, ale schází mu romantická vize lepšího příštího, s kterou obchodují politici. Politický výkon je naopak fakticky nekvantifikovatelný. Jeho hodnocení je výrazně subjektivní a tak trochu se podobá umělecké kritice - byť ho nakonec provádějí historici.

Buď jak buď, politici nabyli vrchu nad ekonomy a logika fungování společenství se změnila.

Příznačné je, že už při vzniku unie se uplatnil princip „moudrých“ politiků a „hloupých“ občanů, kterým je třeba dát možnost rozhodovat se tak dlouho, až se rozhodnou správně.

Ratifikaci Maastrichtské smlouvy odmítli v referendu Dánové. Po kosmetických úpravách smlouvy a správné kampani se referendum opakovalo a tentokrát se Dánové rozhodli „správně“.

Vznikl precedens, na jehož základě se v následujícím čtvrt století tu a tam nějaké to referendum zopakuje (např. to irské o Lisabonské smlouvě) anebo se na jeho opakování alespoň bude nevybíravě tlačit (to britské o vystoupení).

A také vznikla ideologie „stále užší unie“, která od té doby straší v unijní politice jako „vedoucí úloha komunistické strany“ v ústavách bývalého východního bloku. Jako všechny ideologie, i tato uzavírá mysl do vězení jednoho konceptu uvažování, aby na konci byla příčinou zániku sama sebe. Než ovšem ideologie sama sebe zahubí, může to být dlouhá cesta, kterou lemují lidské tragédie a hospodářský zmar.

Ale politici ideologie milují. Umožňují jim stavět se do pozice těch, kteří slouží lepšímu zítřku, a tedy nemohou za dnešní svrab.

Za minulého režimu se vyprávěl vtip: „Vynalezli socialismus vědci, nebo politici? Určitě politici. Vědci by ho nejdřív vyzkoušeli na zvířatech.“

A co my tou dobou v Čechách?

K tomuhle tématu jsme neměli vlastně nic. Napřímo jsme ani nemohli, nepatřili jsme do klubu.

Právě jsme si „užívali“ rozpad Československa a unijní tance jsme moc nevnímali a vlastně jsme jim ani nerozuměli. Kojili jsme se nadějí, že nás brzy přijmou do onoho klubu evropských bohatých, a nějak nám moc nedocházelo, že ten klub naprosto zásadně změnil stanovy a především cíle. To, že vyměnil prosperitu za budování říše, nám nedocházelo ani tehdy, ani v červnu 2003 při referendu o vstupu.

1. května 2004 jsme vstoupili do jiného klubu, než jsme původně doufali. Z těch, kteří se dostavili k referendu, to tušilo necelých 23 % - ti, kteří hlasovali proti. Ano, patřil jsem mezi ně a čas mi ukázal, že mé výhrady ke společenství, kam jsme vstupovali, jsou slabým odvarem reality o 16 let později.

Už v okamžiku, kdy jsme do unie vstupovali, přituhovalo. Probíhalo jednání o podobě, kterou by Evropská unie měla mít jako federace. Od února 2002 do července 2003 probíhal „Konvent o budoucnosti Evropy“. Za pozornost stojí už to, že se toto těleso nejmenovalo Konvent o budoucnosti Evropské unie. Už tenkrát se to uvnitř unie bralo tak, že Evropa nekončí na Urale, ale na hranicích nejvýchodnějšího unijního státu.

Výsledkem jednání byla „Smlouva o Ústavě pro Evropu“. Ta byla představiteli států podepsána 29. října 2004 v Římě. Měla ale jeden základní nedostatek (alespoň ze strany „moudrých“ politiků). V řadě států musela být schválena referendem.

Poté, co „hloupí“ občané Francie a Nizozemí smlouvu odmítli, byl další ratifikační proces raději zastaven, než „neuvědomělý“ lid napáchá další politické škody.

Všechny systémy, tedy i politické a ekonomické, mají tendenci tíhnout k entropii a tato tendence je o to silnější, oč je daný systém složitější.

Realita je jako pružina. Lze ji ohnout, ale vždy má tendenci nacházet nový rovnovážný stav.

Lidé milují své sny a politici nejsou výjimkou. Sny normálních lidí se většinou korigují při srážce s realitou. U politiků to mnohdy neplatí, mají v rukou prostředky, kterými lze zatlačit na realitu, aby se přizpůsobila chtěnému.

První problém je v tom, že pokud ohnu realitu, stojí to energii nebo peníze - to politici většinou ještě vědí.

Druhý problém je v tom, že ohnutá realita má soustavnou tendenci se narovnávat (nacházet nové ekvilibrium - pohříchu jiné, než to politiky žádané). A do zachování změněného stavu je třeba stále dál investovat peníze nebo energii, dokud tyto nedojdou. Žádné zdroje nejsou nekonečné. To už si ale drtivá většina politiků neuvědomuje.

A tak jsou občas všichni překvapeni, když se rozpadne Sovětský svaz, vypukne občanská válka na Balkáně, vypukne arabské jaro, Británie opustí EU... A někdy v budoucnu budou překvapeni i rozpadem Evropské unie jako takové.

Sny německých a francouzských politiků o evropském superstátu si poradily i s neuvědomělostí vlastních občanů. To, co neprošlo jako „ústava“, to protlačilo 13. prosince 2007 německé předsednictví jak Lisabonskou smlouvu, která pouze mění některé jiné smlouvy, a proto ji nebylo třeba schvalovat referendy v jednotlivých státech. S parlamenty se přeci jen manipuluje lépe než s jejich voliči.

I tento proces ratifikace měl ale nakonec svůj háček - tedy dokonce dva.

Ten první představovalo Irsko, kde ústavní pořádek předepisoval i v tomto případě referendum. A Irové 12. června 2008 Lisabonskou smlouvu odmítli. Byl tu ovšem precedens s Dány a Maastrichtskou smlouvou, a tak Irové dostali další možnost rozhodnout se - tentokrát správně - 3. října 2009, což ke škodě nás všech také učinili.

Druhý háček představoval český prezident Václav Klaus, který odmítl pod smlouvu připojit ratifikační podpis a kladl hrdinně odpor (to není fráze, to je fakt - došlo i na vyhrůžky prohlásit prezidenta republiky za nepříčetného) až do konečného verdiktu ústavního soudu 3. listopadu 2009.

Lisabonské smlouvě se vyčítá mnoho věcí, ale jedna je pro středně velký stát, jakým je Česká republika, klíčová. Smlouva opustila princip konsensuálního rozhodování a v Radě ministrů zavedla přijímání rozhodnutí kvalifikovanou většinou.

Dlouho a opakovaně jsme byli politiky napříč stranami ujišťováni, že jde jen o hypotetický postup, který nikdy nebude použit…

Až 22. září 2015 schválila Rada ministrů, složená v tomto případě z ministrů vnitra členských zemí, kvóty pro přerozdělování migrantů v rámci unie. Stalo se tak přes nesouhlas České republiky, Slovenska, Maďarska a Rumunska.

Politická past zaklapla a my jsme v ní.

Dokončení zítra.