Kvůli počasí se pondělní koncert Letních slavností staré hudby 3. srpna nekonal v zahradách, ale v hlavním sále Trójského zámečku. A měl jsem dojem, že to bylo jednoznačně lepší – asi ne kvůli rouškám, ale kvůli mnoha zvukovým a akustickým zajímavostem, které vystoupení souboru Concerto Aventino provázely.
Málokdy bylo možné sledovat, jak blízko mají barokní árie a jiné zpívané skladby ke skladbám instrumentálním – ať už pro housle nebo pro flétny. Hlavní protagonista a zakladatel souboru Jakub Kydlíček vystřídal během koncertu několik zobcových fléten a ještě více výrazových poloh. Od krásně modelovaných kantilén přes barevné proměny a hráčskou virtuozitu až po inteligentní humor. A v jeho projevu jakoby se potkávala zkušenost s operou, s uměleckým vedením různých nástrojů, s improvizací, i s komunikací s publikem.
A program byl záměrně koncipován jako svého druhu divadelně-hudební představení. Začalo se Sinfonií Salomona Rossiho, kterou hned vystřídala Fantasia „Echo“ Jana van Eycka s vděčným efektem ozvěny. Drobných efektů, kdy jeden hráč je na pódiu, druhý za dveřmi, v sále či v chodbě nabídl program mnoho a pod širým nebem by zanikla polovina jejich hudebního kouzla. Následovaly Sonáty Marca Uccelliniho a G. A. P. Mealliho v oddíle afektů bolestných a milostných. Kontrastní skladba Salomona Rossiho měla symbolizovat naději, Capriccio Dormendo un giorno naopak lítost a závěrečná Ucelliniho Aria La Bergamasca naopak radostnou rozvernost. Jakub Kydlíček hrál s lehkostí jazzmana, aniž by se jakkoli zpronevěřil baroknímu stylu.
Druhá polovina byla ještě různorodější. Začala fantazií Slavík, Den Nachtegael, Jacoba van Eycka s použitím keramického ptactva všeho druhu. V kontrastu s tím zazněla Uccelliniho Ciaccona, ukazující velké variační mistrovství. Skladby na sebe originálně, i když ne vždycky přehledně navazovaly. Vrcholem druhé poloviny pak byla známá Sonata Representativa H. I. F. Bibera, ke které muzikanti dokonce nahlas publiku říkali programní názvy jednotlivých částí jako Kohout a Slepice, Kočka, Pochod mušketýrů atd. A houslista Josef Žák je velmi věrohodně předváděl. Závěrečná část z „afektů válečných“ se nesla v odlehčeném duchu Sinfonie Johanna Josepha Fuxe.
Originální koncertní program by si určitě zasloužil trochu jinak koncipovaný program tištěný. Ten nabídl seznam prováděných skladeb spolu s „affeti“ jednotlivých částí. Běžný posluchač se v něm ale musel spolehlivě ztratit a i znalejší posluchač váhal, kde která skladba končí a co nám právě má ukázat. Vysvětlení dramaturgických záměrů bylo v textu Jany Frankové zřetelné a zajímavé, ale pro bezprostřední sledování koncertu potřebuje posluchač ještě jiná vodítka, přehlednější a názornější. Některé muzikologické informace jsou navíc, jiné chybějí nebo není možné je rychle dohledat.
Koncerty v rouškách a v tomto čase mají svou atmosféru. Publikum Letních slavností je věrné, i s rouškami bylo prakticky vyprodáno, a o přestávce bylo možné se nadechnout procházkou po zahradě. Pořadatelům se podařilo navodit kus atmosféry italského baroka, kdy nikdy nevíte, který afekt vás zrovna čeká, ale celkově je to krásné a noblesní.
