Eva Turnová: Ha, well… very nice story
Šla jsem se svým anglickým kamarádem do Lucerny na film o Havlovi. Hned v úvodu mě potěšilo, jak Viktor Dvořák perfektně zvládl Havlův introvertní projev, včetně neodolatelného pohledu raněného srnce.
Aňa Geislerová zase skvěle předvedla Olgu, která svým decentně přezíravým výrazem sekernice uměla vždycky všechny srovnat do latě. Vzpomněla jsem si na pověstnou ostrou výměnu mezi dvojicí na téma „knihy“:
„Olgo, od kterýho nakladatele jste brali knížky? My od Borovýho.“
„My bysme asi taky brali od Borovýho, kdybysme měli co žrát, Václave,“ sekla po Vaškovi Olga.
Čtěte také
Škoda, že filmoví tvůrci nevyužili potenciálu herců a nesnažili se rozkrýt podstatu osudového vztahu mezi buržoazním mazánkem a žižkovskou holkou, který zdaleka nespočíval jen v Olžině peskování a tolerování milenek.
Škoda, že se nepokusili zjistit, proč se stal Havel součástí něčeho tak obhroublého a nevázaného, jako je underground. Jak to, že s ním souzněl, proč se ponořil do intelektuálního hledání, ve kterém se neutopil, ale došel naplnění.
Příběh pro všechny
Autoři snímku se místo hlubšího ponoru do jakékoli oblasti, která by ukázala na kontrast Havlova života, uchýlili k leporelu dlouhého časového úseku. Sám režisér říká, že chce, aby film pochopili všichni diváci včetně zahraničních. Daň, kterou za to zaplatil, je schematický a povrchní přehled událostí od roku 68 do roku 89. Několik napůl vyfabulovaných scén s Dubčekem, bytová scéna s Patočkou, která prozradí, že film je o svědomí, trochu srandy s Lanďákem, Kohoutová memoruje antichartu, Havlovo sukničkářství, zátahy estébáků, krkolomné prolínání divadla se soudním přelíčením, výslechy, scénka z vězení.
Čtěte také
Jakmile se jedno téma rozehrálo, skončilo kvůli dalšímu. Stejně tak Havlův jazyk, ve skutečnosti civilní, a přitom vždy filozoficky přesahující a překvapující svou přirozeností a logikou nenašel ve filmu vůbec místo. Žádná delší promluva svědčící o tom, že to měl Havel v hlavě srovnané, že jeho nesmělé vystupování plynulo spíš z toho, že se nechtěl rozmělňovat a vyčerpávat na podružnostech, když ale o něco šlo, vůbec nepochyboval. Navíc nešetřil vtipem.
Před filmem jsem kamarádovi vyprávěla, jak, když se Plastici vrátili z Ameriky, pyšně Havlovi oznámili:
„Václave, neuraz se, my už jsme teď v Americe možná slavnější než ty.“
Havel nezaváhal:
„No jo, ale vy jste tam slavnější než já kvůli mně.“
„To je pravda, jsi náš slavný fanoušek.“
„To ani náhodou, já vás nikdy moc neposlouchal...“
Jenže ve filmu má Havel nepřetržitou „imidž ťunti“ a zdá se, že i k prezidentství ho dostrkalo okolí. Po hodině a půl uculování najednou stojí na balkóně a kyne davům. Přesto mi ukápla slza a z nostalgie mě ani na chvíli nenapadlo z kina odejít.
V tramvaji jsem si na něj už ale ani nevzpomněla. Je to prostě dobře odvyprávěný příběh, který aspiruje na to oslovit co největší množství diváků.
„Tak co?“ zeptala jsem se Johna.
„Well, it’s a very nice story, I like it,“ řekl. První zahraniční divák pochopil.
Autorka je spisovatelka a rockerka
Související
-
Eva Turnová: Communist Party
V létě roku 1989 se našemu anglickému lektorovi na filozofické fakultě povedlo zorganizovat výměnný zájezd se studenty z Británie.
-
Eva Turnová: Nalezeno v překladu
Baví mě anomálie při převodu z jednoho jazyka do druhého. Někdy se totiž najdou opravdové perly, například „see you later, honey“ přeložené jako „uvidíme se později, mede“.
-
Eva Turnová: Sbohem, milej Martine
S Martinem Schulzem jsme se poprvé viděla, když přijel během revoluce do Prahy, bydlel ve sklepním bytě a hrál krásně na kytaru Wish you were here od Pink Floydů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
