Ženu rodící v blátě umístili do nemocnice. Další den ležela venku na zemi

Hlavní migrační krize propukla, když jsem byl na střední škole, v roce 2015. S kamarádem jsme vyrazili do tábora na srbsko-chorvatskou hranici. Říkal jsem si, že pokud jsou tam lidi, kteří potřebují pomoc a já ji mohu nabídnout, chci pomoci. Tehdy tam jezdilo pomáhat hodně Čechů. Ze školy nás omluvili. Měli jsme auto a hlavně jsme měli vůli, tak jsme se tam vydali sami na vlastní triko.

V té době vám bylo teprve osmnáct roků. Jaké to pro vás bylo?

Byla to jízda. Ten rok, co jsme tam byli, prošlo přes balkánskou trasu asi milion lidí různých národností. Hodně z nich se zaseklo na vnějších hranicích EU, kde byly takzvané check pointy. Chorvati pouštěli uprchlíky přes své hranice postupně, takže se před nimi štosovaly masy. V jednu chvíli před námi stálo dva tisíce lidí na rozbahněném poli, které jsme měli za úkol seřadit do řad, abychom alespoň trošku urychlili jejich přechod přes hranice. Byli frustrovaní, mokří, nemocní, hladoví. Často ani nevěděli, kde jsou. Občas do nich mlátili srbští policajti.

Při darování krve v době pandemie, se na nás někteří dívali skrz prsty

V čem dále spočívala vaše pomoc?

Ve vniklých uprchlických táborech bylo hodně žen a dětí, kterým jsme z dobrovolnických sbírek rozdávali oblečení. Nebylo tam prakticky žádné zajištění základních potřeb jako je jídlo, oblečení, zdravotní péče či hygiena. Sháněli a roznášeli jsme alespoň balíčky jídla. Začalo tam působit mnoho dobrovolnických organizací. Hlavně jsme se však pokoušeli ten tábor nějak zorganizovat. Museli jsme několik tisíc lidí seřadit, aby byl jejich postup plynulý a zároveň aby nevznikaly žádné velké násilnosti mezi různými etniky a národnostmi. Sháněli jsme také pomoc od místních zdravotnických služeb a komunikovali se srbskou a chorvatskou policií. Byli jsme tam však jen týden, potřebovali jsme zpátky do školy.

Vrátili jste se potom ještě do Srbska?

Už ne. Až pak, po prvním roce na vysoké škole, jsem přerušil studium a našel si na internetu stránky české a následně i španělské dobrovolnické organizace, se kterými jsem před rokem a půl vyjel do uprchlických táborů v Bosně a Hercegovině. Poté jsem se do Bosny ještě na měsíc vrátil minulý rok. Celkem jsem v bosenských táborech strávil půl roku.

Byla Bosna jiná než Srbsko?

Bosna je specifický případ. Patří mezi nejchudší země Evropy a nedokáže se téměř postarat ani o své vlastní obyvatele. Navíc byly hranice daleko více uzavřené než v roce 2015. V podstatě nikdo, kdo není z Evropské unie, není vpuštěný na unijní území. Chorvatská a slovinská policie uprchlíky ze Sýrie, Íránu, Iráku nebo z Afghánistánu chytá a deportuje zpátky do Bosny nebo do Srbska. V drtivé většině případů je předtím ještě zmlátí a okradou.

Jaká byla situace na bosensko-chorvatské hranici?

V Bosně bylo před hranicí několik oficiálních i neoficiálních uprchlických táborů. Já byl v obou zařízeních, v tom oficiálním táboře se rozšířila epidemie svrabu. Měl jsem tam na starost sprchy a praní prádla, abychom ji alespoň trochu zmírnili. Na denním pořádku bylo řešení malých či velkých sporů, jelikož tam bylo několik ať už nábožensky či etnicky odlišných skupin. Dělal jsem tedy v podstatě vše, co bylo třeba. Oficiální tábory byly zřizovány organizací pod OSN, pracovali tam například zaměstnanci Červeného kříže. Pokud nepočítám administrativní pracovníky, bylo tam zhruba dvacet lidí, kteří se starali o čtyři tisíce uprchlíků. Lidi z administrativy s migranty sice do kontaktu moc nepřišli, zajišťovali však dodávky jídla a dalšího potřebného. Když je započítám, bylo nás tam celkem kolem padesáti. Žádná jiná autorita než organizace a dobrovolníci však v kempech nebyla.

Stát se o uprchlíky vůbec nestaral?

Ta země nefunguje sama o sobě. Nebyl jsem si jistý, kdo chce pryč, jestli Bosňané nebo migranti. Sice tam působí zmíněná organizace pod OSN, která by měla zajišťovat provoz kempů, ty jsou ale přeplněné a otřesné. Maximální kapacita jednoho tábora jsou dva tisíce lidí, mnohdy jich tam ale bylo více než dvakrát tolik. Navíc do oficiálních kempů berou primárně ženy, děti a náctileté. Spousta mužů se do táborů ani nedostane, takže buď přebývají v místních rozpadlých budovách, nebo jim samospráva vyhradí za městem plac, kde poté vzniknou neoficiální tábory. Tam se mění počet migrantů od tří do osmi stovek, o ty jsme se starali zhruba v deseti lidech. Někteří byli místní a chodili párkrát do týdne vypomáhat.

Jak vypadaly uprchlické tábory?

Jako bahnité pole s chýšemi z plachet a tyčí. Pro tisíce lidí tam bylo jen pár záchodů, které nikdo neuklízel. V noci všude plály ohně, trochu to připomínalo Mordor z Pána prstenů. Lidi neměli přístup k základní sanitaci. Pokud neměli peníze, nedostali se ani do tábora a tím pádem neměli jídlo. Samozřejmě tam byly i opačné případy, kdy si někteří chodili každý den sednout do kavárny na kávu a zákusek.

Co vás tam zaskočilo nejvíce?

Nejvíce mě zaskočila absurdita celé situace. Peněz tam z EU podle mě teče spousta, nebyl by problém lidem zajistit trochu lidštější podmínky, ovšem tábory jsou v polozhrouceném státě a nikdo nemá chuť je řešit. Největší problém spočívá ve špatném řízení a organizaci, ne v nedostatku peněz. EU navíc přivírá oči nad tím, co uprchlíkům dělá chorvatská a slovinská policie. V táborech si uprchlíci vymysleli takovou frázi „play a game“. Znamená to, že přestože si jsou téměř stoprocentně jistí, že přes hranici nelegálně nepřejdou, stejně se o to pokusí – zahrají si hru. Kvůli tomu jsou přece tady. Celníci je v drtivé většině případů na hranici chytí, zmlátí, okradou a vrátí zpátky do tábora. Migranti se pak dávají do kupy několik týdnů a stejně to zkusí znova.

Je v táboře zajištěná alespoň lékařská pomoc?

Místní nemocnice migranty nebraly, protože ti většinou neměli doklady. Byli tam lékaři, kteří pomáhali, ale i tací, kteří i kdyby jim člověk měl vykrvácet přede dveřmi, neotevřou. Nejčastěji jsme museli řešit různé hnisající rány a záněty, které v té špíně a vlhku vznikají. Často jsme ale také panikařili při porodech. Pamatuji si jeden, kdy žena začala rodit na zemi v blátě v kempu. Sháněli jsme pomoc několik hodin. Nakonec se nám podařilo ji převést do nemocnice a zajistit jí bezpečný porod. Na další den už ale zase ležela v tom samém blátě i s novorozencem. Ale není to tak všude, v některých táborech působí zdravotníci z organizace Lékaři bez hranic či jejich zahraniční obdoby.

S jakými lidmi jste se v táborech potkal?

Škála lidí je v táborech barevná. Jsou tam lidi, co utíkají před válkou nebo jim vystříleli celou vesnici. Byli tam třeba i Pákistánci, kterým otec řekl, že údolí vysychá a jejich pole všechny neuživí, musí tedy z domu pryč. Jsou tam zloději i vrazi, muslimové, křesťané i nevěřící. Jeden čas v táboře pobýval vysoký důstojník Saddáma Husajna. Co ten chlap dělal za Husajnova režimu si ani člověk nechce domýšlet. Někdy jsem si říkal, že ti lidi mají opravdu důvod tam být, jindy bych je hned jakožto člověk z právního státu zavřel. Příběhů je tam tisíce, každý je úplně jiný.

Bylo těžké přistupovat stejně ke každému?

Když s nimi člověk stojí v blátě na tom dešti a v zimě, padá půl metru sněhu, všichni mrznou, mají svrab a hlad, můžete si o nich myslet cokoliv, ale pořád jsou to lidi. Největší soucit jsem však vždy měl s rodinami, když jsem ve tváří rodičů viděl, jak se bojí o své děti.

Řekl jste si někdy, že už je toho na vás moc?

Párkrát jsem krizi měl. Většinou ale člověk hned jak vstane musí řešit spoustu věcí, co nastaly přes noc. Byli jsme tam také dobrá skupina dobrovolníků a navzájem jsme se psychicky podporovali. Dostanete se tam do takového nastavení, kdy si nemůžete dovolit na druhý den nepřijít a neotevřít ty sprchy, protože tam čeká 150 lidí, kteří se tři týdny nesprchovali. Víte, že je to pro ně důležité a pro vás vlastně taky. Zpětně si ale říkám, že by bylo dobré občas si tu pauzu udělat.

Může se stát dobrovolníkem každý?

Může, pokud je odolný, je mu nad osmnáct let a má chuť pomáhat. Možností je spousta, nejsnazší je přihlásit se do dobrovolnické organizace nebo se člověk může prostě vydat sám za sebe. V současnosti působí v táborech v Bosně například Červený kříž nebo Lékaři bez hranic.

Čím vás zkušenost z uprchlických táborů obohatila?

Cením si toho, co mám. Vždycky když si dávám sprchu, jsem rád, že si ji můžu dát. Cením si toho, že přijedu na hranici, zamávám pasem s dvanácti hvězdičkami a jsem v pohodě. Na podzim se chystám do řeckého uprchlického tábora. Doufám, že kolébka Evropy ukáže lidštější tvář a podmínky pro migranty budou mnohem humánnější.