Politický aktivismus redaktorů ČT aneb kvapík v rytmu antikomunismu

Posledního takového „úletu“ se nedávno dopustil moderátor Jakub Železný, když si, v rozhovoru o stavu bezpečnosti na našich železnicích, zafilozofoval na téma – zda je vhodné míti pojmenované jisté pražské nábřeží po gen. Ludvíkovi Svobodovi. Svůj útok proti jedné z našich nejvýznamnějších postav dvacátého století pak ještě vygradoval v polemice s redaktorem Info.cz P. Holcem, když publikoval článek ve kterém generála Svobodu, mimo jiné, obvinil z dvojnásobné zrady národa. Pravda, případ „Železný – Svoboda“ byl již tady vícekrát rozebírán, ale mě to nedá, abych tady provedl takovou rekapitulaci životních osudů našeho významného vojenského a politického představitele generála Svobody, aby si každý mohl dát na misku vah jeho zásluhy i poklesky a zvážit, zda je opravdu tak zavrženíhodnou osobou, jak nám ji prezentuje pan Železný.

• V době WW1 začíná Ludvík Svoboda svou vojenskou kariéru v řadách Rakousko – Uherské armády, aby posléze přišel do ruského zajetí a vstoupil do ČS legií.
• V meziválečném období je mobilizován v souvislosti se situaci Maďarsku, zůstává v armádě, působí na Zakarpatské Ukrajině a Vojenské akademii v Hranicích.
• Po obsazení ČR odchází do Polska, kde formuje zárodek našich zahraničních jednotek bojujících proti Němcům a pomáhá zprostředkovávat přechod našich vojenských dobrovolníků do Francie a Británie.
• Po obsazení Polska, přechází se sedmi sty druhy do SSSR, kde jsou internováni. Ludvík Svoboda vyjednává se sovětskými orgány možnost odchodu důstojníků a poddůstojníků do zemí bojujících proti Německu. Je transportováno 662 mužů.
• Na jaře 1941 byla založena v SSSR tajná vojenská mise ČR pod vedením plk. Heliodora Píky, jehož zástupcem je pplk. Svoboda.

V této době byl údajně Ludvík Svoboda naverbován ke spolupráci s NKVD, po nejasné zpravodajské hře, která měla získat ke spolupráci velvyslance Slovenského státu v Moskvě. Je jisté, že Sověti Ludvíka Svobodu „skřípli“, ale zda se Ludvík Svoboda stal agentem NKVD, není doloženo, mohlo jít prostě jen o to, aby mu byl nahnán strach.

• Po napadení SSSR se Ludvík Svoboda významně podílí na formování zárodku 1. Čs. armádního sboru, se kterým následně projde vítěznou cestou až do Prahy.

Po Svobodově odchodu do Polska se jeho manželka Irena zapojuje do odboje a válku přežila i s dcerou v ilegalitě. Takové štěstí neměl ovšem Svobodův syn Miroslav, matka paní Ireny a další příbuzní ze strany manželky, kteří byli zavražděni v koncentračních táborech.

• V dubnu 1944 je gen. Svoboda jmenován ministrem národní obrany tzv. Košické vlády a tuto funkci vykonává až do dubna 1950, kdy je odvolán. Na podzim 1948 vstupuje do KSČ. V roce 1952 je, v souvislosti procesu se Slánským a spol., zatčen, ale záhy je propuštěn a v roce 1953 penzionován, ale stále zastává neplacenou funkci člena Národního shromáždění.

Do této doby Železný zasazuje svoji domněnku o první národní zradě, protože gen. Svoboda byl prý tzv. tajným členem KSČ a podílel se na přípravě Února 1948 a čistkách v armádě. O údajném tajném členství v KSČ chybí opět důkazy a uznávaný historik Karel Kaplan, který se tímto problémem zabýval, Svobodovo tzv. tajné členství vylučuje. Gen. Svoboda nebyl politikem a snažil se zachovávat politickou neutralitu a tak není divu, že nepodpořil diletantskou demisi nekomunistických ministrů, což mu nelze vyčítat. Je také známo, že neměl dobré vztahy se šéfem vojenského zpravodajství Reicinem, který stál za čistkami v armádě. Železný má za to, že gen. Svoboda měl rezignovat na svou funkci, když viděl, jak je zacházeno s jeho vojenskými druhy. Toto by ovšem nic neřešilo, jen by zesílil tlak i na jeho zatčení. Má se za to, že gen. Svoboda se nestal obětí politických procesů jen proto, že v očích Stalina byl stále brán jako uznávaný vojenský velitel, loajální k Sovětskému svazu. Ludvík Svoboda se tedy v této době nezachoval příliš hrdinně, ale prostě pragmaticky, což mu může být vyčítáno, ale o národní zradě bych nemluvil.

• Po nástupu Chruščova je gen. Svoboda rehabilitován a působí ve Vojenské akademii Klementa Gottwalda a Vojenském historickém ústavu.
• V březnu 1968 je na návrh Alexandra Dubčeka a Svazu protifašistických bojovníků, v tajné volbě, zvolen výraznou většinou prezidentem republiky. Prezident Svoboda podporuje reformní program, ale přímý vliv na politiku nemá. Podle sovětského premiéra Alexeje Kosygina varoval gen. Svoboda Sověty, před vojenskou intervencí, která by podle něho nezvratně poškodila vztahy mezi SSSR a ČSSR.
• Po intervenci vojsk Varšavské smlouvy a únosu nejvyšších státních a stranických představitelů prezident Svoboda odmítá návrhy Sovětů na neústavní řešení situace a požaduje návrat legitimní vlády. Odjíždí vyjednávat do Moskvy, kde dosáhl zařazení internovaných politiků do oficiální vládní delegace, která následně podepisuje tzv. Moskevský protokol, který legalizuje intervenci vojsk do Československa. Prezident Svoboda se zasazuje o propuštění Františka Kriegla, kterého Sověti, po jeho odmítnutí podepsat protokol, hodlali držet dále v internaci.

Podle Železného se gen. Svoboda dopustil své druhé zrady národa, když činil nátlak na delegaci v Moskvě, aby podepsala takříkajíc kapitulační protokol. Ano, gen. Svoboda opravdu tlačil na naše politiky, aby podepsali moskevský diktát, ale jeho konání vycházelo z jeho zkušenosti se Sověty. Věděl, že Sověti již necouvnou a kontrolu nad děním v ČSSR už ze svých rukou nepustí, když se rozhodli k tak rozhodnému kroku, jako je vojenská intervence. V případě rychlého neřešení situace hrozilo, že dojde doma k nepokojům, které by okupační armády jistě krvavě potlačily. Možná to byla zrada občanům, kteří vyjadřovali svou podporu politikům v Moskvě, ale bylo to racionální, prakticky jediné možné řešení.

• V dubnu 1969 podporuje výměnu na nejvyšším stranickém postu, kdy Gustav Husák střídá, ikonu reforem, Alexandra Dubčeka.

Prezident Svoboda měl nejspíše za to, že původně reformně naladěný Husák, může zemi přinést alespoň částečné zachování reforem – tzv. salámový socialismus. Tato úvaha se ovšem ukázala jako lichá a Husák zavádí tvrdou normalizaci, tedy návrat k předreformním pořádkům a obrovské personální čistky. Prezidentovi pak přisuzuje jen podřadnou roli.

• V březnu 1973 je gen. Svoboda podruhé zvolen prezidentem a to i přes vážné zdravotní problémy. Ty ho pronásledují i nadále, a protože odmítne abdikovat, bylo jeho volební období předčasně ukončeno zákonem. Generál Svoboda umírá v září 1989.

Osobnost generála Svobody jistě není křišťálově čistá a pro antikomunisty bude vždy padouchem už jen proto, že byl komunistou. Ovšem dějiny nejsou jen černo-bílé a i bývalý režim se dynamicky proměňoval, žili v něm lidé slušní i lumpi a to i v řadách vládní strany. Podle mě patřil gen. Svoboda k těm slušnějším, což asi není jen můj názor jak je vidět z masové účast lidí na jeho pohřbu. Je také pozoruhodné, že byl oblíben i na Slovensku, což je u československých prezidentů spíše výjimkou. Nelze však zamlčovat, že se pohyboval jen v mantinelech daných mu dobou a prostředím, kterého obklopovalo, a on nebyl osobností, která by mantinely překračovala. Byl prostě pragmatikem, jenž stavěl na svých zkušenostech a rozhodně nemínil jít hlavou proti zdi. Pan Železný a jemu podobní vidí jen jeho slabosti a chyby, ale odmítají vyzdvihnout i jeho zásluhy a činy, a tím nemyslím jen ty vojenské. Pan Železný má jistě právo na vlastní názor, ovšem veřejnoprávní televize tady není od toho, aby zde byly prezentovány soukromé názory redaktorů, ale vyvážené zpravodajství. Pokud je pan Železný tak zásadový antikomunista, tak by měl ČT sám opustit a jít pracovat do soukromého sektoru, protože i na jeho plat přispívají komunisté, tedy ti, proti kterým tak zaujatě bojuje.

https://www.info.cz/nazory/ponechte-mi-pravo-abych-verejne-odsuzoval-komunisticke-funkcionare

https://www.hrad.cz/cs/prezident-cr/prezidenti-v-minulosti/ludvik-svoboda

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ludv%C3%ADk_Svoboda