Polovina posádek českých vodních slalomářů v Tokiu bude stejná jako v Riu. Po Jiřím Prskavcovi si totiž místo zajistila i Kateřina Kudějová. Její cesta ale zdaleka nebyla tak hladká, musela se vyrovnat se ztrátami v rodině i strachem z rakoviny. Teď ale zase cítí klid i formu a do své druhé účasti pod pěti kruhy plánuje kromě přípravy i svatbu a snad i dokončení studia.
Jaký to byl pocit? V cíli jste se otočila na výsledkovou tabuli, abyste se ujistila…
„Já tomu nevěřím ani když to vidím na tabuli. Ještě vždycky chvíli čekám, protože ani tam to není stoprocentní. Ještě teď mi to úplně nedochází a myslím, že mi to bude ještě chvíli trvat. Ale je to skvělé, všechno z vás spadne. Bylo těžké čekat, pořád se to protahovalo.“
Zase vy, zase Jířa Prskavec. Za kajakáře je to stejná nominace jako před čtyřmi lety…
„No jo, ale trošku se to tam vymění. Ale jinak jsem za to ráda. Už jsem úplně nevěřila tomu, že to tady bude hotové, myslela jsem, že o to pojedeme na Evropě, ale vyšlo to a ještě tomu nemůžu uvěřit.“
Jste ráda, že se o OH jelo už teď a ne až příští rok na jaře?
„Určitě. Teď už to víme a můžeme se připravovat rovnou na olympiádu, nebudeme muset na Evropu, která je asi tři měsíce před tím, což mi přijde fakt zbytečný. Takže je super, že už to máme hotový.“
Kde jste v sobě našla sílu? Nebyla jste na takové vlně jako Prskavec, který pořád plul po medailích. Chvilku jste se hledala.
„Měla jsem trošku horší roky, asi jsem to měla hlavně v hlavě a stala se spousta věcí v mém osobním životě, takže to bylo těžké. Chvíli mi to trvalo. Vždycky, když jsem si říkala, že to bude dobrý, tak se zase něco stalo, takže teď jsem začala chodit ke sportovní psycholožce Veronice Balákové, která mi asi taky trochu pomohla. Dala jsem se nějak dohromady. Taky jsme trochu změnili přístup k tréninku a vyplatilo se to.“
Co jste změnili?
„Hodně jsme se zaměřili na fyzičku. Třeba vloni jsem s ní měla velké problémy, i když to bylo tím, že jsem před tím byla nemocná. Ale teď už mi na trati vůbec nedochází síly, což je super.“
Po všech trablích a podle hesla: Co tě nezabije, to tě posílí. Cítíte se teď silnější?
„Musím říct, že v sobotu mě hodně mrzelo, že jsem nezvládla si olympiádu vyjet, protože to bylo hodně těžký. Teď to taky nebylo jednoduché. V noci jsem se skoro nevyspala, protože nám někdo řval pod okny, takže večer jsem nemohla usnout a ráno jsem se vzbudila o hodinu a půl dřív. Takže jsem nebyla dneska úplně ve své kůži, byla jsem unavená. Na druhou stranu mi to zase pomohlo v tom, že jsem byla míň nervózní a šetřila jsem si hodně síly. I tak to vyšlo.“
Normálně by člověk řekl: Teď mám jasno v tom, co budu dělat, kdy pojedu na soustředění a podobně, teď je to jiné, že?
„Taky by mě zajímalo, jak to bude, uvidíme. V Tokiu jsem byla zatím jednou, ostatní byli i na závody, to jsem nejela, ale jela jsem tam pak.“
Jiřímu Prskavcovi a spoustě dalších lidí se trať nelíbí, jak jste na tom vy?
„Právě. Ta trať je fakt špatná. Je to tam všechno proti vodě. Doufám, že s tím něco udělali, ale obávám se, že asi ne.“
Takže se připojíte k petici, která bude vznikat a bude zaslána organizátorům?
„Přesně tak. Ona už vznikala, když jsme byli na soustředění, ale myslím, že jim bylo úplně ukradený, co jsme tam psali.“
Mluvila jste o změnách v osobním životě, jednou z nich je i to, že v Tokiu už budete startovat pod jiným jménem, že?
„(usměje se) No, to bylo dobré. S Tomášem jsme se rozhodli, že se letos vezmeme. Dali jsme si první termín, měli jsme ho asi dvě hodiny a zjistili jsme, že už jedni vodáci tady v ten termín taky budou mít svatbu, což bylo blbý. Takže jsme to dali o týden později a čekali jsme, jestli do toho nedají Evropu. Ta je nakonec týden potom, takže jsme to změnili. Kdyby se tam ještě jelo o olympiádu, bylo by to blbý. Takže jsme to nakonec přesunuli na 2. října.“
Takže po první olympiádě jste se zasnoubila a teď před druhou budete mít svatbu?
„My jsme čekali a nechali jsme to na tenhle 'skvělý' rok.“
Většinou jste své dobré výsledky zajela z nějaké nepohody, že jste byla třeba nemocná, je to tak?
„To je pravda. Když jsem v pohodě, tak se asi soustředím na víc věcí a nešetřím tolik síly. Takže to bude asi tím. Proto jsem to brala dneska i jako výhodu. Sice jsem se cítila hodně unavená, ale výhodu jsem v tom viděla. Takže to dopadlo dobře.“
Mezi olympiádami jste měla těžká období, které bylo nejhorší?
„Jeden rok mi umřela babička, a pak asi po měsíci Tomášovi (snoubenci) děda a měsíc potom i babička. Brala jsem to hodně těžce a dost mě to zarazilo. Po olympiádě jsem navíc zjistila, že mám rakovinotvorné buňky a musím jít na operaci. Byl to druhý rok po Riu a měla jsem i hodně špatné sportovní výsledky. Brala jsem to tak, že když se stane něco takového, může se to vrátit v něčem jiném, ale nedařilo se mi ani a vodě. Byla jsem úplně vyřízená.“
A teď už jste zdravotně v pořádku?
„Jo, byla jsem na operaci. Jsou to holčičí problémy a pak jsem zjistila, že na té operaci byla i spousta holek. Ale když jsem to zjistila, brala jsem to hodně těžce.“
Budete brát Tokio jako další šanci? Rio jste měla skvěle rozjeté, ale konec nevyšel.
„To si pamatuju. Od té doby už to bylo těžší, ale myslím, že jsem se teď dala dohromady. Pomohla mi i psycholožka. Povídáme si, přišla jsem i na věci, které mi pomáhají, umím se uklidnit… V tyhle psychověci moc nevěřím a nemyslím, že to každému vyhovuje, ale dostala jsem doporučení od kamarádky z olympiády (stolní tenistky Ivety Vacenovské), tak jsem šla vyzkoušet a překvapilo mě, jak to bylo dobré.
Takže nepoletíte napravovat Rio?
„To asi ne. Nechci se moc dívat zpátky. Nemyslím na to, co bylo. Spíš na to, co tam předvedu. Jsem ráda, že jsem se vrátila ke svým jízdám. Mám klidné, hezké a plynulé jízdy. S tím jsem spokojená a budu to chtít předvádět ve všech závodech, nejen na olympiádě. Když jsem byla mladá, pomáhal mi táta, vyprávěl věci ze života a sportovních let. To mi teď nahradila psycholožka.“
Dřív pomáhalo i studium, už je hotové?
„Pokračuju. Vloni už jsem udělala otázky, ale neudělala jsem obhajobu. Nevím, jestli jsem chytla špatnou komisi. Doufám, že to tam takhle nechodí, protože to bylo dost nepříjemné. Na opakování jsem měla jít před dvěma měsíci, ale nechtěla jsem to vkládat mezi nominace, které se pak nejely. Teď jsem si řekla, že už čekat nebudu a mám jít na konci října.“
Trénujete s Jiřím Prskavcem a znáte ho snad nejlíp. Dokážete posoudit, proč je tak suverénní?
„Myslím, že tomu nemůže nikdo uvěřit. Takovou hlavu, jako má on, nemá nikdo (směje se). Žil v tom odmalička a každý, kdo by takhle vyrůstal, by byl jiný a poznamenaný. Jířa to přesně takhle chytl a vychází mu to. Žije tím a dává slalomu úplně všechno.“
