Nežijeme ve vzduchoprázdnu, dnes se studená válka vede přes internet, říká profesor Jan Sokol

Za život vyzkoušel mnoho profesí včetně práce zlatníka, programátora nebo politika. Radil prezidentovi a pak se jím málem sám stal. Jeho filozofické knihy vydávají ve Spojených státech i Číně a v poslední době věnuje hodně času tvorbě Wikipedie. I o tom pedagog a filozof Jan Sokol mluvil v pořadu Hovory.

Tento článek je více než rok starý.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

jan_sokol_v_elpide_0_200727-224221_ada.jpg

V té džungli podivných švindlů, pomluv, fake news a takových věcí je docela užitečné zkusit vysekat jakousi cestičku, kde se nemusíte bát, že šlápnete na hada. Tomu jsem věnoval poslední léta velmi mnoho času a nemyslím si, že by byl ztracený. (ilustrační foto) | Foto: Jan Bartoš | Zdroj: Wikimedia Commons

Jak jste prožíval uplynulé měsíce, kterým v mnoha ohledech dominovala pandemie koronaviru a snahy ji omezit?
Je to velmi zvláštní čas, skoro jako dva roky prázdnin. Najednou jsou všichni doma a nikam se nesmí. My jsme to tady na Břevnově prožívali velmi dobře. Většinu času jsme trávili na zahradě. Bylo krásně a já jsem se teprve teď po letech začal opravdu cítit jako penzista. V důchodu už jsem mnoho let, ale pořád jsem něco dělal. Teď jsem byl doma, četl a psal. Žádná dramata s tou chorobou v okolí nebyla, takže jsem to prožíval vlastně dobře.

V jedné z vašich knih píšete: „Filozofické etiky není třeba v obdobích stability, kdy všichni dobře vědí, co mají a nemají, ale právě v období změn, kdy chybí uznávané autority a názory se rozcházejí.“ Je pandemie koronaviru tím obdobím, kdy je podle vás zapotřebí filozofické etiky? Čím teď může přispět filozofie jako určitý specifický postoj ke světu v této krizi?
Filozofie není moc operativní. Ona spíše doufá, že bude působit dlouhodobě. Myslím, že tu pandemii jsme ještě nezpracovali. Nevím, co z toho zůstane. Je třeba zajímavé, že společnost dlouho bránila práci z domova a teď se najednou home office musel nařídit. Řada věcí, které předtím nešly, se tak prorazila. Uvidíme, jak se to osvědčí a co z toho zbude časem, ale myslím si, že pandemie připomněla několik důležitých věcí. Tedy především to, že lidský život je vždy prekérní a můžete umřít každou chvíli. To patří k osudu narozeného smrtelníka, který se narodil a také jednou zemře. Druhá taková důležitá věc je, že jsme si najednou uvědomili, jak strašně jeden na druhém závisíme. Moderní představa člověka je často taková, jako by šlo o autonomní bytost, která nikoho nepotřebuje, nikomu není ničím zavázána atd.

A teď, kdy se musela kvůli koronaviru omezit lidská setkání až na naprosté minimum, se najednou ukázalo, co všechno přitom jde pod vodu. Strašně moc žijeme z mezilidských vztahů, které nemusí být jen přátelské, ale taky věcné, obchodní a jiné. Prostě se ukázalo, jak je společnost neuvěřitelně silně provázaná, a to nejen doma. ale i po celém světě. Najednou ten problém pocítily nadnárodní společnosti, které mají továrny po celém světě a teď najednou vypukne koronavirus, a ony přestanou vyrábět. A za třetí, právě toto propletení a taková až bezstarostnost, s níž se vztahy a pohyb obyvatel přiblížil téměř každému v bohatých zemích, se přičinily o to, že ta epidemie byla po celém světě. Najednou se ukázalo, že skoro není možné se od světa odstřihnout. Celá ta věc přišla z Číny se dvěma turisty do Německa, kteří pak odjeli do Itálie. Je to až neuvěřitelně tenká nit, po které se ten virus dostal do Evropy a celého světa. A to patří k moderní době, do níž jsme vstoupili.

Hugo Chávez stvořil socialismus pro 21. století. Venezuela se s jeho odkazem potýká dodnes

Číst článek

Pandemie zviditelnila závislosti, které existují v globalizovaném světě. Řekl byste, že to také lidem připomnělo hodnotu svobody? Najednou se zase uzavíraly hranice a omezil pohyb.
Nevím, jak to kdo prožíval, ale myslím si, že to se začne projevovat až po delším čase. To, že jsou měsíc zavřené hranice, zase není taková tragédie, tedy pro lidi, kteří na tom nejsou závislí svou obživou. Pro pendlery se musela udělat výjimka. Bez toho to nejde, protože jsou tu tisíce lidí, kteří závisejí na tom, že můžou jezdit přes hranice. Ale kdyby to mělo trvat déle, tak je to samozřejmě velký zásah do lidské svobody. Zavřené hranice jsou hrozná věc. Hlavně proto, že zplnomocňují vládu k všemožným experimentům. Jak se říkalo za komunistů – přijde tatínek s chlapečkem k hranici a narazí na ostnaté dráty. Chlapeček se ptá: „A tati, kdo bydlí dál za těmi dráty?“ Tatínek chvílí přemýšlí a pak řekne: „Víš, za těmi dráty bydlíme spíš my.“ Samozřejmě zejména řada z nás starších si tuhle zkušenost připomene.

Nelehké období

Zmínil jste experimenty. Jsou teď podle vás na místě obavy? Najdou se intelektuálové, kteří upozorňují, že najednou se lidé vzdávají svobod nebo souhlasí s dozorem, který by se normálně nepodařilo vyjednat v parlamentu za dlouhé roky.
Dnes kdekdo hledá způsob, jak se zviditelnit. Nejsou to jen novináři, ale i vzdělaní lidé. To je v pořádku, ale zase to neznamená, že to člověk musí brát vážně. To důležité, co bychom si měli uvědomit, je, že to bez toho nepůjde. Už léta se vedou diskuse okolo kamer nebo shromažďování informací a policejních systémů. Ale já si nemůžu pomoct, mně se zdá, že podmínkou volnosti jsou i takové věci. Samozřejmě tam musí být politická kontrola a parlament si toho musí všímat, musí to být zákonné atd. Ale dnes se ten zápas, to, co dříve byla studená válka, vede přes internet a nejrůznější kanály. Tím se musí někdo zabývat a musíme se tomu bránit. Patří k tomu, že nežijeme v žádném vzduchoprázdnu, nýbrž v napjatém prostředí, kde jsou všelijaké zájmy. Ty mají různé prostředky a prosazují si všelicos, co nám není zrovna příjemné.

Vedla si podle vás česká vláda v tomto nelehkém období dobře? (rozhovor proběhl 17. června, pozn. red.) Poměrně brzy vyhlásila přísná opatření a pak dospěla k tomu, že je třeba do budoucna zřídit nějakou formu chytré karantény, kdy lidé budou dobrovolně poskytovat data z platebních karet mobilních telefonů.
Já myslím, že česká vláda jednala docela dobře a jednak taky možná trošku měla štěstí, že padla na docela schopné experty, kteří nedělali nesmysly. Omezení zavedli poměrně rozumně a přitom energicky. Stav určité, řekněme, mobilizace to vyžaduje. Šlo o vážné veřejné ohrožení a tam, kde to na začátku podcenili, na to těžce doplatili. Utrpěla představa libertarianismu, která se tady předtím taky začala šířit a říká, že žádný stát ani vláda není potřeba. To jsou přece takové nesmysly. Najednou jsme si to snad trošku víc uvědomili.

Já využiju toho, že přednášíte na univerzitě a máte přehled o tom, co se děje na Fakultě humanitních studií UK. Jak pandemie ovlivnila vysoké školy? Už dříve řada lidí využívala různé online způsoby výuky, dělali si různé certifikáty na zahraničních univerzitách. Myslíte, že to tento trend ještě nakoplo nebo že by mohla výuka do velké míry probíhat pomocí technologií?
Ano i ne. Jde to opravdu dobře tam, kde se studenti mají naučit nějakou zejména technickou znalost. Třeba kurzy obvodové počítačové techniky od MIT se používají po celém světě už asi deset let. To, co se dělalo kvůli koronaviru, bylo vlastně provizorium. V některých věcech se skutečně student může hodně naučit sám.

Sex v době temna? ‚Každodenní život byl pestrý a tresty za sexuální delikty mírné,‘ říká historik

Číst článek

Na druhou stranu já jsem dálkově studoval matematiku a dobře si vzpomínám, jak jsme si na začátku semestru koupili nějaká skripta, a když jsem je otevřel, tak jsem se zděsil. Říkal jsem si, to se přece nemůžeš naučit. Šlo o funkcionální analýzu a vůbec ničemu z toho jsem nerozuměl. A pak přišla první přednáška. Přišel mladý člověk, na kterém bylo vidět, že tomu rozumí a že s tím umí zacházet. To byla ohromná pomoc. Najednou jsem si uvědomil, že když se to naučil on, tak se to naučím taky. Přímý kontakt s učitelem je velmi důležitý a nedá se úplně nahradit technikou.

Od té doby, co jste vyvíjel software, tenhle obor hodně pokročil. Jak se díváte na to, že automatizace a využívání programů dnes prostupuje daleko více lidských činností? Hodně se mluví o rozvoji umělé inteligence a o tom, že spousta věcí půjde automatizovat i s využitím algoritmu, kterému prý někdy úplně nerozumí i jeho tvůrci, protože používá strojové učení a vlastně se učí sám.
Ano, jsou věci, které takto dělat jdou, ale jsou jiné věci, které tak udělat nejdou. Ono se hodně mluví o těch úspěšných projektech. Ještě když jsem na tom dělal já před mnoha lety, už vznikla taková módní vlna, říkalo se tomu expertní systémy. Lidé si představovali, že když se porouchá auto, tak se připojí počítač a ten zjistí, co se porouchalo, a určí, co se s tím má udělat. Podobně to mělo fungovat třeba pro lékařskou diagnózu. Ale to se nepodařilo. Myslím, že dnes už po tom nikdo ani netouží.

Jistě, když chcete vědět něčí telefonní číslo, počítač vám ho řekne a je vyřízeno. Ale když vás bolí loket, tak se potřebujete s někým poradit. Musí to být výměna názorů nebo informací a musí vám někdo nakonec říct, udělej to a to. Tohle všechno se velmi těžko svěřuje počítači nejen z důvodů psychologických, že člověk chce slyšet člověka na druhé straně, ale také třeba z důvodů právních. Když vám ten počítač špatně poradí, tak koho pak máme zavřít za to, že to způsobil? Chyby jsou v každém softwaru. Když jsem dělal programátora, tak jsme říkali, že každý program se dá zkrátit a každý program obsahuje alespoň jednu chybu. Když se to rekurentně použije, tak se dá každý program redukovat na jednu instrukci, a ta je špatně. Chyby tam budou vždy. A když se počítač dostane někam, kde s tím program nepočítal, tak to je k zoufání. Něco chcete a on si pořád mele svou.

Skoro prezidentem

Vám nechybělo mnoho k tomu, abyste v roce 2003 stal nepřímo zvoleným prezidentem České republiky. Je to už nějaká doba, ale nepohráváte si občas s myšlenkou, že byste se prezidentem stal a co byste v určitých chvílích chtěl dělat nebo říkat národu, ať už jde o ty těžké, nebo radostné chvíle?
Já jsem se do toho tenkrát nehrnul, ale jsem moc rád, že jsem to neodmítl. Jednak to pro mě byla zajímavá zkušenost a ledacos jsem si musel nově vyjasnit, protože ta zodpovědnost není malá. Já jsem byl už před tím velkým odpůrcem přímé volby a myslím, že se moje obavy vesměs naplnily. Skutečně je to tak, že přímo voleným prezidentem se může stát jen někdo, kdo o to strašně stojí, kdo do toho dá všechno a je ochoten slíbit také skoro všechno. To není dobrá věc. Platón říkal, že vládnout má ten, kdo to nechtěl. Má to svoji logiku. Jenže v demokratické logice je to obráceně. Kandidát musí naopak dávat najevo, že o to strašně stojí a že se musí se stát prezidentem.

Přinesl konec války kýženou svobodu? ‚Jedna totalita skončila, druhá už se drala k moci,‘ říká historik

Číst článek

Já jsem měl o prezidentství jinou představu. Mně se zdá, že dobře je tento úřad zaveden a vykonáván třeba v Německu. Prezidenta tam není moc vidět. Nevnucuje se a v žádném případě nedělá potíže vládě. Nehází jí klacky pod nohy, nedělá schválnosti, ale když je opravdu zle, tak s tím něco udělá. Tento hlas, který se ozve jednou za čas, má pro společnost ohromnou cenu. Čeští prezidenti toho bohužel nejsou schopni, poněvadž se pořád do něčeho cpou a chtějí být každý den v novinách třeba i s nějakým skandálem.

Kdyby měl takový hlas zaznít v Česku během pandemie, co byste rád slyšel nebo očekával od prezidenta, který zastává svou roli tak, jak jste to teď popsal?
Pandemie má nějakou odbornou, lékařskou a sociální stránku, ale pak má ještě také tu stránku lidskou. Jedna z rolí prezidenta je, že tomu anonymnímu, dnes nezbytně byrokratickému státu propůjčuje tvář – ošklivě řečeno ksicht. A to má svůj smysl. Najednou každý občan ví, že tam někde sedí normální člověk, a to v zejména takové situaci. U nás všechny ty krizové situace naštěstí byly trošku herní. Bylo to trochu jako a fakticky se toho zase tolik nestalo. Zároveň se ta epidemie vlastně jakžtakž zvládla hlavně proto, že se nepodcenila.

To neznamená, že by člověk mohl říkat – nevšímejte si toho, jsou to blbosti a dělejte si svoje. Ale myslím, že na druhou stranu tam chyběl nějaký lidský hlas, který by řekl: „Nebojte se. Máme tady lidi, kteří něčemu rozumějí, něco umějí a pracují na tom usilovně. Berte je vážně a nedělejte si z toho legraci. Jde o vážnou věc, ale není to důvod k tomu, abychom se zbláznili.“ Tohle vám žádný počítač říct nemůže. A ti hodně ctižádostiví politici vždy za svůj úspěch považují, když se o nich píše. To znamená, že jsou spíš nakloněni strašit, a tak je těch strašičů v moderní společnosti trošku moc.

Pandemie byla doslova plná média. Mrzí vás třeba, že kvůli tomu něco zapadlo, protože se stále mluvilo o koronaviru?
Tak je to vždy, že teprve nějaký další malér ty předchozí maléry vytěsní nebo zatlačí do pozadí. To asi tak musí být. Najednou se ukáže, že to zase není taková tragédie, poněvadž si toho přestaneme všímat. Stav, kdy všechno jde dobře a všechno se jakoby daří, není úplně zdravý. Společnost musí být trošku ve střehu. Ledacos na nás číhá. Marná sláva, také musíme zamykat byt. To neznamená, že bychom z něčeho podezírali své sousedy, ale kdybychom nezamykali, dříve nebo později přilákáme někoho, kdo se nám do něj podívá. Určitou obezřetnost a opatrnost i moderní společnost se všemi svými výdobytky a vynálezy stále potřebuje. Na druhé straně vyžaduje, že lidé se při nějaké poplašné zprávě hned nerozsypou. Možná že jsme tou dlouhou dobou míru a nepochybně velké prosperity trošku rozmazlení. Nejsme zvyklí si třeba sami na něco dávat pozor. Byl tady například malér s těmi šmejdy.

Chytrá karanténa využívá mobilní data sporadicky, ministerstvo o ně zažádalo jen v 615 případech

Číst článek

Myslíte podvodníky, kteří zneužívali důvěry starých lidí?
Ano. To je něco, na co by společnost dospělých lidí možná měla být odolnější, než jak jsme předvedli.

V rozhlasovém pořadu Osudy jste řekl: „Už od dětství jsem měl takový sklon nebo možná posedlost, že jsem se vždy do něčeho zažral a pro něco nadchnul.“ Pro co jste se nadchnul v poslední době?
Tohle mě trošku přešlo, ale už řadu let jsem investoval tisíce hodin do Wikipedie. Někdo si může myslet, že to je hloupost. Já si myslím, že to hloupost není, že internet začne být k něčemu až ve chvíli, kdy se do něj něco rozumného dá. V té džungli podivných švindlů, pomluv, fake news a takových věcí je docela užitečné zkusit vysekat jakousi cestičku, kde se nemusíte bát, že šlápnete na hada. Tomu jsem věnoval poslední léta velmi mnoho času a nemyslím si, že by byl ztracený.

Péče o Wikipedii

Wikipedii zná skoro každý a možná ji dnes řada lidí bere jako samozřejmost. Jsou si podle vás vědomi toho, že její kvalita a rozsah, ale i pravdivost informací závisí na poměrně malé skupině lidí, kteří se o tuto internetovou encyklopedii intenzivně starají?
Čtenář si to většinou moc neuvědomuje. Ale ono je to dost dobře zařízené. Wikipedie má svá pravidla, která jsou dobrá. Bylo by lepší, kdyby se víc dodržovala. Druhá ohromná výhoda je, že vedle máte vždy varianty v jiných jazycích. Takže když si otevřete český článek a připadá vám, že něco je divné, tak se podíváte vedle do anglické, německé nebo francouzské verze a jste doma. Kontrola přes jinojazyčné verze je strašně účinná. Je to americký projekt a Američani mají mimořádnou důvěru ve veřejnost. Nemají vlastní zkušenost totality. Nezažili stav, kdy si na každého musíte dávat pozor. Věří na to, že když se věc veřejně otevře, tak že se o to veřejnost postará. Wikipedie je až zázračné potvrzení, že to tak je. Samozřejmě že to má své slabiny.

Hlavní vada té anglické Wikipedie dnes není v tom, že by byla nespolehlivá. Naopak, je dobře prověřená. Ale má jednu nevýhodu, že tím slepováním z jednotlivých kousků vzniká to, čemu Angličani říkají „patchwork“. Je to splácanina. Ty články jsou zbytečně dlouhé, kdeco se v nich opakuje a nemá to dobrou strukturu. Měl by na to nastoupit redaktor, který to učeše, aby to mělo hlavu a patu. Tohle tomu chybí. A to, že délka článku stále roste, také není žádná výhoda.

V případě české Wikipedie je to řádově stovka lidí, kteří se o ni intenzivně starají a věnují tomu každý měsíc velkou porci času. Pak jsou tam další stovky lidí, kteří se také starají, ale třeba o něco méně. Řekl byste, že model Wikipedie jako určité organizace dobrovolníků, kteří s podporou nadace zaznamenávají nové poznatky, může být přenosný do dalších činností?
Já myslím, že ano. Ten samosprávný princip s jakousi samozřejmostí přijímáme v politice, kde je ještě mnohem nebezpečnější než ve Wikipedii. Když je zvolen hlupák starostou, tak ta obec to pěkně odnese. A přece se na to spoléháme, protože nevíme nic lepšího. Myslím, že samosprávný princip se dá pěstovat i v jiných věcech. Klade na každého uživatele dost silný nárok na to, že by měl být soudný a sám vidět, co je nesmysl. Že tak jako s těmi šmejdy nenaletí na každou pitomost, a naopak, když ji tam najde, tak ji spraví nebo na ni alespoň upozorní. Ale jinak si myslím, že to je v mnoha věcech takhle.

Výlety plánuju podle Instagramu, svěřuje se Oldřich. Jak se žije se závislostí na internetu?

Číst článek

Vezměte si třeba hudební trh. To je obrovský i ekonomicky důležitý sektor a žádné řízení se tam nekoná. Samozřejmě tam je spousta nesmyslů a trapností, ale vcelku to funguje a lidé jsou s ním vlastně spokojeni. To je také oblast, kde se to obejde bez nějakého velkého řízení. Potíž je v tom, že tento otevřený prostor samozřejmě láká i gaunery. A to je horší. Fake news, ideologický boj a já nevím, co všechno. To je svinstvo, které tu oblast zamořuje. A jedním z úkolů Wikipedie je bránit se tomuto ideologickému zamoření veřejného prostoru.

Daří se to?
Myslím, že ano. Panuje tam poměrně velká přísnost. Ne vždy se ubráníme, ale většinou ano.

Všiml jsem si jednoho podstatného rozdílu mezi Wikipedií a demokracií, alespoň v tom českém podání. Wikipedie je do jisté míry demokratická, ale stojí na konsenzu, zatímco v demokracii rozhoduje hlasování a většina. Je to prvek, který by byl také přenositelný třeba do spravování věcí veřejných?
On tam je. I v těch veřejných věcech hraje velkou roli expertiza. Nikoho nenapadne, aby se hlasovalo o tom, jak se má stavět most. Na to zavolají nějací inženýři, kteří to umí, a veřejnost do toho moc nekecá. Wikipedie také není demokratická. Chce být založená na argumentech, a ne na počítání hlasů. To je docela rozdíl a máme s tím problém, protože jsou lidé, kteří si myslí, že to je blog a že mají právo vyjádřit svůj názor. Já vždycky říkám: „To sice máš, ale ti druzí nemají povinnost ten tvůj názor poslouchat. Mít názor je něco jiného než ho vnucovat druhým.“ Myslím si, že to je určitá korektura představy, že o všem se má hlasovat. Všechno nemá být podle toho, co si myslí většina. Většina je užitečný princip, ale zkušenost říká, že může být dost nespolehlivá.

Známe tyranii většiny, ale tyranie konsenzu je protimluv.
Přesně tak.

Etika a život

Já jsem tento rozhovor zahájil otázkou: „Jak žít dobře?“ Což je klíčová otázka vaší knihy Etika a život, kterou, pokud se nemýlím, vnímáte jako takový svorník vašeho knižního a přednáškového díla. Podrobně se věnuje praktické filozofii i potřebě jisté mezigenerační solidarity, která spočívá i v péči o poměrně křehké instituce. Proč jste měl potom potřebu tuto knihu rozšířit a vyšla pak znovu pod názvem Etika, život, instituce?
Já to tak mám skoro u všech knížek. Teprve když to člověk vidí vytištěné, tak si uvědomí, co to vlastně napsal, trošku se lekne a začne některé věci opravovat. Jsem rád, když se ten náklad vyprodá a můžu pak připravit další vydání. Zvláště pak u téhle knížky, protože přináší věc, u které jsem se nemohl inspirovat žádnou jinou knížkou. Vždycky je problém najít rozumné uspořádání témat. Člověk ví, co chce napsat, ale najít správné pořadí, jak to na sebe naváže, je docela kumšt. Někdy se to povede, někdy méně.

Otázky bioetiky. Ne všechno, co umíme, smíme dovolit

Číst článek

A u této knihy jsem byl moc rád, že jsem ji mohl z velké části přepsat. Mravnost nebo dobrý život v institucích totiž není moc zpracované téma. Většina filozofických knížek, které se týkají dobrého života, vychází z představy, jako by byl člověk někde sám na poušti. V krajním případě si všímá nějakých vztahů mezi já a ty. Ale my žijeme od rána do večera, od narození do smrti, ve vztazích k neosobním institucím, o které se také musíme starat. Zdá se mi, že tato oblast není příliš zpracovaná. Takovou věc je obtížně zformulovat a člověk se k tomu blíží jako po nějakých krůčcích. Netrefí to hned.

Člověk má vždy nějaké sociální role. Ve svém osobním životě může být více či méně autonomní. Ale potom přijde do práce, kde mívá nadřízené a musí plnit nějaké příkazy. Jak známo, i dobré úmysly mohou vést k poměrně špatným věcem. Jak se ukázalo třeba za druhé světové války, lidé často „jen“ plnili příkazy. Jaké otázky bychom si podle vás měli v souvislosti s institucemi klást?
Ano, úmysly jsou choulostivá věc. Já myslím, že taková podstatná věc, kterou dnešní teorie společnosti trochu zanedbává, je nezbytná potřeba určité důvěry. V politice se jedná o věcech, které ještě nejsou. Nedají se vypočítat. A aby se vůbec v té společnosti dalo něco dělat, tak se to musí někomu svěřit. Samozřejmě že se mu má koukat na prsty, ale nemůže to být tak, že když vláda s něčím přijde, společnost unisono řekne: „To je blbost.“ Rozhodování jsou dnes jaksi náročnější na kompetence, znalosti a kvalifikaci. Trošku mi u nás vadí ta paušální skepse. Když s něčím přijde vláda, tak buď všichni jásají, anebo naopak řeknou, že to je nějaká blbost. Na tom by ty vlády měly pracovat, abychom je mohli brát vážněji.

Ještě známější z vašich knih je ovšem Malá filozofie člověka, která se v češtině dočkala šesti vydání. Ale vyšla i v angličtině a v čínštině. Vydalo ji nakladatelství Peking University Press. Bylo složité vydat knihu, která mimo jiné pojednává o svobodě a lidských právech, v Číně, tedy v zemi řízené komunistickým režimem?
To bylo velké překvapení. Já jsem vůbec nevěděl, že knížka vyjde v Číně. Vyšla nejdříve anglicky. Připravilo to pražské Karolinum ve spolupráci s University of Chicago Press. Číňani to zřejmě našli na jejich webu a mírnix týrnix to přeložili. Poslali mi honorář, ne velký, ale prostě uznávací honorář, a bylo. Nakonec jsem se dopídil, i kdo to překládal. Byla to profesorka češtiny na jedné univerzitě, zajímavá milá dáma, a podle našich sinologů na univerzitě je ten překlad věrný. Není tam nic vynecháno. Tak si člověk říká, že i ten čínský systém má jakési kanálky, kudy se člověk dostane k něčemu trošku jinému, než je ta oficiální nauka. Ta knížka není žádný návod ke vzpouře, ale kritická je k ledasčemu.

Možná si toho ten režim všimne až později, pokud by tou knížkou mával nějaký disident.
Rozumný režim si musí své kritiky pěstovat. Bez nich se nikdo nevyhne obrovským chybám a nesmyslům. Kdo má rozhodovat, nutně potřebuje opozici. Nemusí jí dávat za pravdu, ale musí tam být. Já jsem sedm let dělal děkana a vždy jsem si dával záležet na tom, že s choulostivými věcmi se poradím s akademickým senátem. Ne že se budeme hádat o své kompetence. Ale sám tam přijdu a řeknu: „Podívejte, máme zde tohle a tohle a chci slyšet, co si o tom myslíte.“ To neznamená, že pak řeknu, máte pravdu, ale vím, co se proti tomu dá namítnout. A to je strašně důležité. Nehledě k tomu, že když děláte závažné rozhodnutí, tak je výhoda, když za ním nejste sám. Jeví se mi to vždy jako chyba začátečníků, lidí, kteří se hlavně starají o to, aby mohli rozhodovat sami. To je slabina. Rozhodovat sám je někdy nutné, ale vždy je to prekérní záležitost. Člověk by si zase neměl tolik důvěřovat, aby si myslel, že nejlepší na světě je to, co si zrovna on vymyslí.

Komunistická msta na rodině Švédových. Příběh Ludmily Zouharové a jejího bratra Radslava

Číst článek

Ještě se vrátím k té Číně. Řekl byste, že ČR se svojí komunistickou minulostí má určitý dluh nebo povinnost nějak se chovat vůči takovým režimům, jako je třeba Čína, ale i bližší státy, jako jsou Bělorusko nebo Rusko, kde jsou komunity lidí, disidentů žijících v nesvobodných podmínkách, podobně jako žili lidé tady před rokem 1989?
To víte, zkušenost naší generace říká, že ano, protože si vzpomínáme na to, jak nám pomohl zájem zvenčí. To je strašně cenná věc. Mladší generace to možná takto necítí. Ale já vždy zdůrazňuji, že v dnešním globalizovaném světě je to otázka sebezáchovy. U těch špatných režimů nemůžeme jen říkat, nevměšujte se do vnitřních záležitostí. Režim, který podporuje teroristy, to není vnitřní záležitost, to je nemoc, která ohrožuje celý svět. Podobně kouřící elektrárna nebo prolhané noviny. Není možné se tvářit, že to není.

Nejen z důvodů solidarity nebo vděčnosti, ale i z důvodů sebezáchovných si každá země musí dávat pozor na to, jak se vyvíjí politika v sousedních a jiných zemích a přidat se k hlasu, který upozorňuje, když se něco děje špatně. Takže třeba trend, který můžeme sledovat v Maďarsku a Polsku, není dobrá věc. A to máme říkat nahlas. To jistě neznamená, že budeme chystat vojenskou výpravu, ale fakt, že jsme si toho všimli, že se nás to týká a že nás to ohrožuje, to by měl každý vědět.

Mají v této diskusi smysl takové symbolické akty, jako je třeba přejmenování náměstí, likvidace pomníků nebo cesta do země, která není po chuti dané velmoci?
Ta cesta je myslím namístě. To je důležité, nenechat se tak úplně ochočit. Ale co se týče symbolických aktů, bych byl v této věci konzervativnější. Hitlerův pomník bych netoleroval. Ale pokud jde o pomník sovětských generálů? Měl nějaký význam a já bych ho tam klidně nechal.

Humanitní studia

Už jsme mluvili o tom, že je podle vás potřeba dobře pečovat o instituce a vnímat je jako nějaké dědictví. Mezi vaše odkazy patří mimo jiné Fakulta humanitních studií UK, kterou jste zakládal se Zdeňkem Pincem a dalšími a pak ji řadu let vedl jako děkan. Jak si teď podle vás vede? Je dobře připravená na to, co ji může čekat v dalších dekádách?
Já jsem samozřejmě zaujatý a nejsem ten správný hodnotitel té fakulty. Shodou okolností teď právě slaví 20. výročí svého založení a zároveň se stěhuje do nové budovy. Jsem rád, že funguje. Pro mě takový citlivý indikátor je, jestli se nám hlásí dost studentů. Ačkoliv neděláme žádnou kampaň ani plakáty, míváme docela rozumný počet přihlášek, takže to nebude tak špatné.

Jana o syndromu vyhoření: Učila jsem se od pondělí do neděle, můj mozek měsíce neodpočíval

Číst článek

Takže se za těch dvacet let potvrdilo, že liberální studium po vzoru amerických „college“ má smysl?
Ano, ale vždycky jsme se bránili, že ten systém pochází z Evropy.

Jako artistická fakulta..
Jistě, i pražská univerzita až do čtyřicátých let 19. století měla artistickou fakultu, která byla jakousi přípravkou na odborná studia. Takže ještě obrozenci studovali na artistických fakultách. Tudíž to není žádná novinka z Ameriky. Je to věc, kterou v Evropě trošku neprozřetelně zrušili a nechali si ji ve Spojených státech a do jisté míry ve Velké Británii, kde v pregraduálním studiu bývá stále kus liberálního kurikula.

Chystáte nějaký nový cyklus přednášek nebo novou knihu?
Pravidelné přednášky už delší dobu nedělám, protože nevydržím s dechem. Ono se to nezdá, ale když máte půldruhé hodiny být jako na jevišti, mluvit hlasitě a dramaticky, to já už nevydržím. Ale s jedním známým redaktorem dělám knížku rozhovorů, která by měla vyjít příští rok ve Vyšehradu. Uvidím, jak to dopadne. Jak člověk stárne, ne že by nutně zhloupnul, ale má problém udržet nit výkladu. Proto se mi dobře dělá Wikipedie, kde děláte jednotlivé krátké články. Ale napsat knihu znamená dva nebo tři měsíce pořád tu věc držet celou v hlavě a vidět souvislosti. To může být pro starého člověka problém.

Štěpán Sedláček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme