Oba se letos velmi těšili k moři, a to především kvůli své malé dceři Isabellce. „Chodím s ní plavat a hrozně mě to s ní ve vodě baví. Navíc manžel je také vodní živel,“ prozradila nám se smíchem Andrea, která už teď ví, že své plány bude muset přehodnotit. I když se teď víc než běhání po kurtu věnuje mateřským povinnostem, na práci také nezanevřela. Brzy ji čeká dobročinný turnaj Tipsport Charity Cup, kde se zhostí role expertky a reportérky.

Máme za sebou poměrně těžké období v podobě mnoha omezení. Co vám konkrétně nejvíc ztěžovalo situaci?

Andrea: Pro nás je asi nejtěžší zákaz cestování, protože část rodiny máme v Itálii, konkrétně v Římě. Dlouho jsme je neviděli a do toho přišla omezení, takže je asi ještě nějakou dobu neuvidíme, jelikož nemají možnost dojet sem ani se nemůžeme setkat v cizině. Pokud jde o nošení roušek, je to minimum, co můžeme udělat, i když to není nic příjemného. Jsem ráda, že to bude alespoň venku volnější. Například když jdeme s kočárem po parku, přišlo mi to zbytečné. Jakmile jdu ale mezi lidi, nemám s tím problém. Jako mámě na mateřské se pro mě jinak příliš věcí nezměnilo, den zůstává většinou stejný.

Fabrizio: Na začátku také bylo těžké, že jsme se nemohli vídat s kamarády a s rodinou, teď už se vídáme, takže je to lepší.

Jak se daří příbuzným v Itálii, jsou všichni v pořádku?

Andrea: Řím byl díkybohu postižený málo, takže vše zvládli, zdravotně jsou všichni v pořádku. Na rozdíl od České republiky tam ale byla karanténa striktnější.

Fabrizio: Nemohli nikam, bez papíru se nedostali ani na vycházku, ta nařízení byla daleko složitější.

Změnily se koronakrizí nějak výrazně vaše plány na tento rok?

Andrea: Obrovsky! Pro nás nastala ojedinělá situace, kdy zůstáváme v Česku a nevíme, kdy se do ciziny podíváme.

Fabrizio: Mně se zrušila práce – tedy ne že bych o ni přišel, spíš pracuju víc než dřív, ale zrušily se mi veškeré výjezdy na turnaje. Všechno, s čím jsme počítali, se tedy změnilo.

Andrea: Já měla například letět na olympiádu a pracovat tam jako moderátorka a reportérka, což je zrušeno. Také jsem měla jako komentátorka pracovat na několika turnajích, i ty byly zrušené. Takže teď je člověk v takovém „stand-by modu“: čekám, co se kdy rozběhne a do čeho se vrhneme… Nejbližší cestu podnikneme, doufejme, v létě – pojedeme na nějakou dovolenou u moře.

Trávili jste spolu v posledních týdnech více času než dosud. Jak jste to zvládali?

Andrea: Museli jsme si na začátku trošku zvykat. Manžel naštěstí pracuje i v běžném režimu z domova, a když bylo potřeba, šel do kanceláře, která byla v době karantény prázdná, aby se mohl soustředit. První dva týdny byly složité, hodně jsem se i bála. Informace z médií byly až děsivé, měla jsem z toho velký respekt.

Fabrizio: Člověk se chvílemi obával, jestli nezavřou supermarkety, proto jsme kupovali ve velkém dětské jídlo a mléko pro dceru.

Andrea: Člověk najednou nemyslí jen na sebe. My bychom přežili na pár rohlících, ale malé dítě potřebuje speciální věci.

Teď už máme snad to nejhorší za sebou. Když se společně sejdete a máte čas, co spolu nejraději podnikáte?

Fabrizio: Já jsem nejradši, když si spolu jdeme zahrát tenis.

Andrea: Jenže já to mám stále spojené s prací a mám od toho nějaká očekávání, takže se nedá říci, že bych to úplně milovala, ale udělám to pro něj. (smích) Jinak hodně času trávíme s malou, v přírodě, vyrážíme na procházky, na výlety… Bohužel manžel je teď hodně zaneprázdněný prací a spoustu času tráví na počítači, takže toho společného času tolik není, ale zase mi to dává prostor pro sebe.

Jste oba soutěživí?

Andrea: Moc! Fabrizio asi ještě víc než já. Já jsem spíš soutěživá, když jde o moje sokyně, mezi holkama. Pokud jde ale o soutěživost mezi námi dvěma, dělám si z toho spíš legraci. On je soutěživý vůči všem, takže je docela legrace ho pozorovat, když prohrává. Prohry nesnáší moc dobře.

Fabrizio: To je pravda.

Při tenisovém zápasu je občas nutné umět udržet na uzdě emoce. Měla jste s tím někdy problém?

Andrea: Když jsem hrála aktivně, nepatřila jsem mezi bouřliváky. Ale měla jsem takový nešvar: byla jsem velmi často nepříjemná na svoje trenéry, vybila jsem si ty emoce na nich. Na to tedy nejsem hrdá, protože jsem někdy nadávala a neměli to se mnou lehké. Naštěstí mě znali a věděli, že se umím omluvit. Že bych ale nadávala soupeřkám nebo rozhodčím anebo mlátila raketou, to zas ne, byly to jen ojedinělé případy, nebyla to moje nevýhoda.

Momentálně jste na mateřské… Udržujete se nějak ve formě?

Andrea: Jak se teď často bilancuje, „co mi karanténa dala a vzala“, tak tohle mi určitě dala. Od prvního dne jsem musela mít nějaký režim. První tři týdny jsme strávili opravdu sami doma, šli jsme maximálně za barák se vyvětrat a zase zpátky. A já jsem za ten den potřebovala nějaký bod, na který se budu těšit, takže jsem začala cvičit. Oblíbila jsem si to a cvičím teď každý den. I když je to třeba jen půl hodiny, je to pro mě bombastická věc – ráno se člověk nakopne, dá si sprchu a jde do dne svěží a s pocitem, že něco udělal, může si dát bez výčitek jídlo… A myslím, že i na těle je to vidět. Už jsem zpátky tam, kde jsem byla, než jsem otěhotněla.

Hlídáte se, co se týče jídla, nebo si klidně dopřejete svíčkovou s pěti knedlíky?

Andrea: Minulý víkend jsem ji zrovna měla! Já ale jím jen ty knedlíky, nemám ráda maso na svíčkovou. Přiznám se, že se moc nehlídám, i když občas mívám různé ambice – třeba že přestanu jíst pečivo nebo přílohy, budu jíst víc ovoce a zeleninu… V karanténě mi to vydrželo vždycky tak týden a pak jsem to porušila. Nijak se tím ale netrápím, spíš si říkám, že je důležité jíst střídmě, s mírou. Někdy, když mám velký hlad, jím víc, a jindy zase méně. Jediné, co si hlídám – a také mi to moc nejde – je pitný režim. Když netrénuji, nedokážu do sebe dostat dva litry denně. Snažím se o to a je to až překvapivě těžké…

Dá se u vás i partnera říci, že je vaše práce zároveň vaším koníčkem?

Andrea: Myslím, že Fabrizio ji musí mít rád, když s ní tráví tolik času, ale koníčkem je pro něj především sport.

Fabrizio: To je pravda.

Andrea: Pro mě tenis asi musel být koníčkem, ale brala jsem ho spíš jako práci. Teď se snažím realizovat se ve sportovních médiích a být aktivní, ať už jde o komentování či moderování. Zaujme mě v podstatě jakákoli nabídka a snažím se najít si na to čas, protože tato oblast je teď pro mě vlastně koníčkem. Spousta lidí si možná říká, proč chci zase pracovat – ale pro mě je to něco, co mi dává hezký pocit zadostiučinění a seberealizace. Vítám každou příležitost.

Uvažovali jste někdy o tom, co byste dělali, kdyby vaše současné zaměstnání nevyšlo?

Fabrizio: Teď o tom přemýšlím docela často. Jsem zaměstnaný od chvíle, kdy jsem skončil univerzitu.

Andrea: Mě to napadlo až teď, v době epidemie koronaviru, když jsem viděla, že se všechny ty plány na letošní rok hroutí. Nebylo jich sice mnoho, protože mám ještě malou holčičku, takže si nechci zahltit kalendář pracovními aktivitami, ale pár akcí bylo, včetně olympiády. A najednou je všechno zrušené. Asi měsíc jsem s tím byla v pohodě, říkala jsem si, že to počká a je to asi vlastně dobře, že si užiju malou. Ale došlo mi, že mateřské povinnosti a péče o domácnost jsou sice krásné a dělám to ráda, ale zároveň bych chtěla mít něco, na co se můžu těšit… Proto jsem přemýšlela, co bych tak mohla dělat, když nebudou turnaje. Doufám, že se to snad naštěstí brzy zase rozjede a budu se moci realizovat v tom, čemu rozumím a co dělám dobře.

Máte téměř roční dcerku Isabellu. Jak na ni nejčastěji mluvíte? Česky, nebo italsky?

Andrea: Italsky jen velmi málo, pouze pár slovy.

Fabrizio: Když jsem s ní sám, mluvím na ni italsky.

Andrea: Což je ovšem málokdy. Nejčastěji tedy mluvíme anglicky a česky.

Bylo něco, co vás na mateřství překvapilo?

Andrea: Každý den mě něco překvapuje! Zároveň se s tou rolí ale také každý den víc a víc sžívám. Nejvíc mě ovšem překvapilo, co všechno jsou ženy schopné vydržet beze spánku. Ze začátku jsem se nevyspala vůbec. Byla jsem z tenisové kariéry zvyklá na svůj příděl spánku a bála jsem se, že když ho nebudu mít dostatek, nebudu schopná fungovat, natož se starat o dítě. Až později mi došlo, čeho jsme jako matky schopné – je až neuvěřitelné, že můžeme dlouhé měsíce nespat a stejně fungujeme za dva.

I vaše kamarádka Lucie Šafářová má s Tomášem Plekancem miminko. Vyměňujete si rady?

Andrea: Když si teď spolu telefonujeme, jsem zrovna na cestě za ní! Půjdeme se projít a jdeme na oběd ještě s Bárou Strýcovou. Myslím, že jakmile se člověk potká s maminkou nebo s holkou, která dítě čeká, rady se začnou vyměňovat automaticky, protože je tam zájem o všechny ty informace. Nebavíme se ve finále o ničem jiném. Někdy mě to až mrzí, jenže když se snažíme změnit téma, nakonec stejně sklouzneme k dětem.

Když jsem hrála aktivně, nepatřila jsem mezi bouřliváky, ale měla jsem jeden takový nešvar...“ Nejvíc mě překvapilo, co jsou všechny ženy schopné vydržet beze spánku.“

Autor: LUCIE VODÁKOVÁ