R. C. Sproul: Myslím, tedy věřím (Čitateľský denník 33/2020)
„Protože racionální důkazy Boží existence už vyšli z módy, mnoho věřících obrátilo svoji pozornost k vytváření ‚existenciálních‘ důkazů. Tyto důkazy obsahují více syrových emocí a subjektivních pocitů, nicméně, jsou hodnotné. Jejich argumenty vypadají takto: ‚Jak by můj život mohl mít nějaký smysl, jsem-li výsledkem vesmírné náhody a mým osudem je zaniknout? Jak by můj život mohl být něco víc, než, slovy Shakespeara — plný křiku a vzteku, nic neznamenající —, vznikl-li jsem z ničeho a je-li mým osudem být ničím. Můj život by byl hloupu pohádkou.‘
(…) méně emocionální lidé by mohli zareagovat takto: ‚Jistě, že bychom chtěli, aby naše životy byly významné a měly smysl, ale buďme úpřimní, nemůžeme tvrdit, že naše životy mají smysl jen proto, že si to přejeme.‘ Nihilisitická kritika se zde jasně projevila. Nihilista tvrdí, že žádní smysl neexistuje, a že život je s konečnou platností absurdní.
(…) hodnota důkazu Boží existence ze smyslu tkví v tom, že odhaluje skutečná témata týkajíci se Boha (…) odhaluje filozofie, které by rády ‚snědly koláč a přitom ho měly pořád na talíři‘, nacházející se někde mezi plnohodnotným teismem a radikálním nihilismem. Odhaluje intelektuální zkaženost naturalistického humanismu. Ten říká, že člověk vznikl z ničeho a jde do nikam, ale jeho život mezi tím je smysluplný.
Velebí hodnoty jako čestnost a pracovitost a lidské hodnoty, jako svoboda, občanská práva a zdraví. Teoreticky se ale musíme ptát: ‚Proč se obtěžovat s lidskými právy, když v konečném stádiu je lidský život nesmyslný? Komu záleží na tom, jestli ‚černé vesmírné náhody‘ mají méně práv než ‚bílé vesmírné náhody‘? Taková filosofie je postavena pouze a jenom na pocitech. Jistě takovýto sentiment je skvělý, ale stále stojíme před nihilistovou otázkou: ‚Proč by člověk měl být důležitý, jestiže Bůh neexistuje?‘“
Ak si slovíčko apologetika zadáte do wikipédie, zistíte, že je to „časť systematickej teológie, ktorej cieľom je obhajoba a zdôvodnenie vierouky pomocou dôvodov apelujúcich na rozum.“ Má korene niekde v druhom storočí, ale nazdávam sa, že už aj apoštola Pavla debatujúceho s aténskymi filozofmi na Areopágu môžeme nazvať apologétom. R. C. Sproul nadväzuje na túto tradíciu a niektoré jej základné témy zhŕňa v tomto malom paperbacku.
Dokázala veda vyvrátiť Božiu existenciu? Je Biblia historicky nepresná a plná rozporov? Načo ľudia potrebujú náboženstvo, keď môžu morálne a zmysluplne žiť aj bez neho? Prečo je na svete toľko zla a ako môže milujúci Boh posielať ľudí do pekla? Klasické otázky.
Väčšinou mám k takýmto štíhlym knihám, ktoré chcú obsiahnuť mocné témy, výhrady — bývajú príliš skratkovité a zjednodušujú. Svoj obmedzený priestor však Sproul využíva veľmi efektívne. Nie že by sa nedal na tieto polemiky využiť desaťnásobne väčší rozsah, také knihy určite nájdete, ale zámerom autora bolo zjavne sledovať cieľ podnadpisu — Apologetika pre každého. Aj pre zaneprázdnených ľudí, ktorí nemajú čas na hrubé zväzky a rozsiahle mudrovačky.
Každá kapitola sa venuje niektorej z hlavných tém apologetiky, je poriadne nahustená a bez omáčok okolo podáva základné apologetické argumenty. Na záver tému vždy zhrnie a ponúka súbor otázok. A ak vás tá ktorá téma zaujme a chcete vedieť viac, môžete si pozrieť register odporúčanej literatúry a študovať ďalej.
Sproul pôsobil ako profesor vo viacerých teologických seminároch, napriek tomu (alebo vďaka tomu?) je kniha veľmi zrozumiteľná, pútavá a kladie dobré otázky. Zároveň mi pripomenula, že som už dlho nečítal nič od Shakespeara. Takže spokojnosť. Až na tú desivú obálku ako z deväťdesiatych rokov.
R. C. Sproul: Myslím, tedy věřím
Poutníkova četba, 2019
128 strán
*
90 %
Moje písačky a kresbičky môžete sledovať aj tu.
