Sedmnáctka (Jitka Ludvíková)

Někteří si myslí, že by lidé měli za své činy nést následky a rozhodnout se jednat. Otázkou je, jakou za to zaplatí cenu oni.

Vyšetřovatel Pavel Matouš z pražské kriminálky je pověřen případem sedmnáctileté Martiny, která zmizela během posledního víkendu z domova. Nikdo o ní neví, nikdo nepožaduje výkupné, ale všichni z jejího okolí si myslí, že dívka z tak „slušné rodiny“ by z domova neutekla. Matouš má nedobytný pocit, že v bytě její rodiny už někdy byl. Rychle zjišťuje, že to není jen pocit. V pátek večer, před osudným zmizením tenhle ostřílený čtyřicátník Martinu sbalil v baru, a namol opilý s ní strávil noc. Jestli se ukáže, že byl jedním s posledních, kdo s ní byl před jejím zmizením, a navíc za jakých okolností, je jisté, že je s jeho kariérou konec.

Vyšetřování ukazuje, že poměry v Martinině rodině nebyly ani zdaleka tak idylické, jak Matoušovi leckdo tvrdí. Dívčina matka trpí kompulzivní poruchou v podobě chorobné snahy neustále uklízet, dívčin otec má zase prsty v pochybných obchodech. Když je nalezena zavražděná Martinina nejlepší kamarádka Klára, naděje na nalezení Martiny živé jsou čím dál mizivější. Žádný únosce se neozývá, Matouš si z osudné noci skoro nic nepamatuje, zato kostlivců ze skříně přibývá…

Na rozdíl od Martiny a Kláry měla jejich duchovní matka Jitka Ludvíková zřejmě celkem klidné dětství, kdy byla (alespoň podle svých oficiálních stránek) vedena k četbě svými babičkami. Namísto obvyklých diskoték a kouření trávila čas s knížkami, odkud byl už jen krůček k vlastní tvorbě. Nejprve to zkoušela s dramatem, pak ale přešla k poezii. Později přišly fejetony, povídky, a nakonec první samostatný román. Jmenoval se Zkrocení mlsného muže a vznikl před pěti lety. Dodnes se těší čtenářské oblibě. O dva roky později vydala Ludvíková svou první detektivku (Nebezpečná hra), ve které se objevuje postava spisovatelky detektivních příběhů Moniky Hrubešové. A jak sami tušíte, vždycky se zaplete do nějakého případu vraždy. O rok později se objevila v krimi Dotek minulosti a v loňském roce pak ještě v (námi též recenzovaném románu) Dotek vraha. Sedmnáctka je její čtvrtou detektivkou (nebo třetí, jak se to vezme, vznikla ve stejném roce jako Dotek vraha), tentokrát ale bez Moniky Hrubešové. Letos ještě vyjde autorce titul Případ čurající panny, kde se opět setkáme s Pavlem Matoušem.

Sedmnáctka je o téměř 120 stran delší než výše zmíněný Dotek vraha. Autorka se tentokrát více rozepsala a čtenářům naservírovala příběh se silným psychologickým podkresem, který se odvíjí ve dvou hlavních dějových liniích. Ty se vzájemně prolínají a na ně navazují další dějové odbočky. Čtenář po většinu doby strávené nad knihou netuší, jak spolu souvisí či nesouvisí. Autorka u mě bodovala především tím, že ne každá dějová linie musí být završena až na konci. Dalším plusem je to, že nás jako správná autorka krimi žánru nedovede v příběhu tam, kam si myslíme, ale dokáže nás překvapit nečekanými souvislosti a překvapivou změnou v úhlu pohledu. Tedy jak se děj rozvíjí, leccos je naznačeno, ale něco může kulminovat dříve, než čekáme, a to ostatní pak staví do jiného světla.

O hlavních postavách detektivů-alkoholiků, kterým se zhroutil veškerý soukromý život a pro které je jediným smyslem jejich práce, již bylo napsáno hodně. Jde o fenomén možná poslední dvaceti let, a stejně tak jak jsou oblíbení autory i čtenáři, tak přibývá těch, kteří mají v oblibě přesný opak kriminalistů. Jitka Ludvíková se však nejen drží prvního schématu, ale jde ještě dál, když vyšetřovateli „předhodí“ do postele oběť únosu (a možná i vraždy) a on musí pátrat v okolí oběti, aniž by však na sebe neupozornil. Není to samozřejmě originální myšlenka, ale v naší detektivní literatuře není zrovna obvyklá.

Jestli mi na knize něco vadilo, tak to bylo neustálé Matoušovo zaobírání se „bejvalkou“ Renatou. Skoro v každé druhé nebo třetí větě je totiž jeho úvaha „tohle by se Renatě nelíbilo, sem jsme chodili s Renatou“, prostě je to dost pořád Renata sem, Renata tam a brzy to začne unavovat.

Nicméně kniha rozhodně patří k tomu lepšímu z české detektivní tvorby. Kromě opepření hlavní postavy vyšetřovatele vyniká především propracovanou psychologií hlavních postav a úvahami na téma neuvážených a možná i zbrklých činů a jejich následků. Ve finále se dočkáme jednoho dosti netradičního úhlu pohledu, nicméně vzhledem k celkovému vyznění by vás nemělo překvapit, když se žádný happy-end konat nebude. Ta definitivní „rána“ totiž přijde v poslední větě, která jakékoliv náznaky šťastnějšího konce definitivně pohřbí.

Text: Jitka Ludvíková (2019)
Vydáno: Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno (2019)
448 stran

Pošlete článek dál:

Autor příspěvku: Richard Spitzer

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

reCaptcha * Časový limit vypršel. Prosím obnovte CAPTCHA