Konečně nastal čas vytoužené svobody! Ale na jak dlouho? V lednu 1955 opustil zbídačený Bohumil Modrý věznici. Díky prezidentské amnestii se dočkal dříve - po necelých pěti letech.
Časy jeho sportovní slávy a celospolečenského uznání tou dobou již dávno pominuly.
Modrý býval statným elegánem. Svým gentlemanským vystupováním a mimořádnými brankářskými dovednostmi si získal sympatie mnoha sportovních fanoušků.
Stalo se před letyHistorický speciál sportovní redakce iDNES.cz Všechny díly naleznete přehledně ZDE. |
Děti za druhé světové války hltaly jeho řádky o chytání, které psal pro Foglarův časopis Mladý hlasatel. O několik let později se z brankoviště významně podílel na zlatech z mistrovství světa a na stříbru z olympijských her.
Bývávalo.
Po válce stanul Modrý na sportovním vrcholu. Mnozí ho považovali za nejlepšího gólmana v celé Evropě, stáli o něj v zámoří.
A co na to nastupující komunistická diktatura?
Ta ho tvrdě ztrestala.
Z kriminálu vyšel počátkem roku 1955 pohublý bledý muž. Nekonečně dlouhé měsíce strádání, ponižování a trýznivých podmínek za mřížemi se podepsaly na Modrého zdraví. „Eričko, já umřu,“ svěřil se prý manželce po návratu domů.
Někdejší brankářský velikán věděl, že na tom není dobře. A jeho předtucha byla správná.
„Když se vrátil, onemocněl. V podstatě velice pomalu, ale strašně těžce umíral,“ popsala před lety České televizi dcera Blanka Modrá.
Inženýr a hokejový filozof
Své mimořádné brankářské kvality projevil Modrý už před válkou. Jako mladík.
Do slavného pražského LTC jej přivedl v polovině 30. let kamarád a také pozdější reprezentant Vilibald Šťovík - nejprve na trénink dorostu, brzy se však oba propracovali až mezi muže.
V únoru roku 1937 debutoval dvacetiletý talent na mistrovství světa, čistým kontem tehdy přispěl k vítězství Čechoslováků nad Norskem (7:0). A hned o rok později už byl jednou z opor národního týmu na bronzovém šampionátu v Praze.
„Vaší největší oporou je Modrý,“ prohlásil tenkrát podle historika Miloslava Jenšíka kanadský manažer Al Silverman. „Patří mezi nejlepší hráče celého mistrovství. A řeknu vám rovnou, že se mu málokterý kanadský brankář vyrovná!“
Národní tým tehdy s velkým přispěním mladého gólmana dosáhl na svou poslední předválečnou medaili. Během památného turnaje hokejisté poprvé porazili Spojené státy (2:0), vítězství nad Švýcary (3:2pp) o dva dny později označil redaktor Josef Laufer dokonce za Modrého životní zápas.
Po šampionátu prý lákali sympatického elegána k filmu.
Našel československý hokej po zasloužilém veteránu Janu Pekovi novou oporu do brankoviště? Nového gólmana číslo jedna?
Rozhodně ano. A nejen to - našel legendu!
Bohumil Modrýreprezentační kariéra
|
Modrý opanoval branku národního týmu přes deset let, a to i díky hloubavému přístupu ke svému postu. Jaká je úloha gólmana v týmu? Jak co nejlépe řešit všelijaké herní situace? Čím se dá zvýšit šance na úspěšný zásah?
Oblíbený sportovec vystudoval v Praze stavební fakultu (závěrečnou zkoušku složil kvůli válce až v roce 1945) a své technické přemýšlení zúročil i na ledové ploše. Neustále hledal způsob, jak chytat efektivněji a lépe. Zabýval se vyjížděním z branky a vykrýváním střeleckých úhlů. O brankářském řemesle sepsal pro mládež dvě série instruktážních článků.
A koneckonců - i možnost inženýrské práce motivovala Modrého k vytouženému odchodu do Kanady na konci 40. let.
Po titulech přišlo zatčení
Hokej nebyl jediným sportem, kterému se legendární brankář věnoval a ve kterém vynikal - například v Sokolu dělal atletiku nebo gymnastiku a velmi dobře hrál také házenou.
„Začátkem čtyřicátých let národní házená u nás procházela obdobím obrovského rozvoje a popularity. Slavia patřila k jejím předním baštám a střední útočník k nejlepším hráčům červenobílých,“ píše Jenšík v knize První mistři světa.
Právě v házenkářském prostředí, kde sport představoval především amatérskou zábavu a radost, se Modrý prý cítil nejlépe.
Ovšem hrou, která inteligentního muže s širokým rozhledem proslavila, byl lední hokej.
Československé mužstvo na mistrovství světa v Praze roku 1947. Brankář Bohumil Modrý stojí na snímku druhý zleva.
Roku 1947 českoslovenští hokejisté vyhráli první poválečné mistrovství. Hostitelem slavného turnaje byla tenkrát Praha a národní tým se stal poprvé šampionem. O dva roky později reprezentanti úspěch zopakovali ve Stockholmu, mezitím ještě roku 1948 skončili stříbrní na olympijských hrách ve Svatém Mořici.
Na všech těchto turnajích byl Modrý brankářskou oporou národního týmu.
Československu dorostla první zlatá hokejová generace.
Druhou polovinu 40. let ale nelemovaly jen úspěchy. S tehdejším reprezentačním výběrem si osud nakonec zle pohrál.
Už v listopadu roku 1948 zasáhl družstvo tragický let do Londýna. Při nehodě nad kanálem La Manche tehdy zahynulo šest členů národního týmu. Mezi nimi i Vilibald Šťovík - muž, který kdysi Modrého do vrcholového hokeje přivedl.
Zakázaný šampionát. Jak místo bojů o titul skončili hokejisté za mřížemi |
Další a počtem postižených hokejistů ještě větší tragédie však měla teprve přijít.
Ani Modrý se jí nevyhnul.
V březnu roku 1950 se hokejisté chystali obhajovat zlaté medaile na mistrovství světa. Do poslední chvíle netušili, že ze sportovních bojů nic nebude.
Tak rozhodli na vyšších místech.
Režim nejprve plánovaný přesun do Londýna zdržel, brzy poté ho zrušil úplně. „Nikam se neletí, protože rozhlasoví reportéři nedostali víza!“ zaznělo na letišti. Kdo mohl tušit, že jde pouze o vymyšlenou záminku?
Zklamaní hokejisté dali v pražské restauraci U Herclíků volný průchod své frustraci... a hned vzápětí přišlo zatýkání. Zúčtování s reprezentací začalo, stalo se tak 13. března.
Modrého se tyto události vůbec neměly týkat. Už dříve se s reprezentací rozloučil, protože byl zklamaný, že ho režim navzdory původnímu příslibu nepustil do Kanady. A snad i únava z vrcholového sportu se na něm pozvolna podepisovala.
Přípravného soustředění před šampionátem se už neúčastnil, do Londýna vůbec neměl letět. Přesto si pro brankáře o jedenáct dní později přišli domů neznámí muži a odvedli jej. Údajně jen na chvíli.
Proč? Co se děje?
Kdy se Boža vrátí zpět za rodinou?
„Buď večer, nebo za dvacet let,“ špitl údajně onen večer Modrý.
Z hokejistů udělali nepřátele státu
Zprvu si Modrý i další hráči mysleli, že se celá záležitost brzy vysvětlí. To se ale velmi pletli. Místo propuštění byla na zatčené uvalena vazba a v dalších měsících snášeli hokejisté útrapy těžkých výslechů a fyzického nátlaku.
Tresty hokejistůve vykonstruovaném procesu Bohumil Modrý - 15 let |
Už během vyšetřování musel být brankář národního týmu nakrátko převezen do nemocnice.
Postupem času případ přerostl v nechvalně známý vykonstruovaný „proces s protistátní skupinou Modrý a spol.“. Navzdory dochovaným dokumentům i četným svědectvím zůstávají v procesu dodnes některé nejasnosti nebo nezodpovězené otázky.
To však nic nemění na skutečnosti, že vládnoucí komunistický režim úspěšnou reprezentaci razantně a tvrdě rozmetal.
Proč?!
„Obvinění vzali dobrovolně na sebe čestný závazek reprezentovat za hranicemi našli zlidovělou sjednocenou tělovýchovu a zradili nejen tento nejvýš čestný závazek, ale také důvěru a sympatie všech pracujících Československa,“ prohlásil podle dochovaných spisů Státní soud.
Neveřejné soudní líčení se uskutečnilo 6. a 7. října 1950. Vyšetřovatelé udělali z Modrého hlavu smyšlené protistátní skupiny a za velezradu ho soud poslal na 15 let do kriminálu. Hrozil mu přitom (a státní zástupce jej prý i vyžadoval) trest smrti.
Celý proces se točil zejména kolem témat jako emigrace, špionáž nebo protistátní spiknutí. Tyto konstrukce byly pochopitelně vymyšlené. Pravdou ovšem je, že se hokejisté občas při výjezdu do zahraničí s československými emigranty potkali.
V prosinci roku 1948 hráči LTC Praha (v tomto klubu působila většina reprezentantů) na Spenglerově poháru ve Švýcarsku dokonce hlasovali, zda se do vlasti vrátit, nebo ne. S výjimkou několika jednotlivců se však českoslovenští hokejisté vždy vrátili z výjezdu do ciziny zpět domů.
Že nebyl iniciátorem jednání s emigranty a že na mistrovství v Londýně roku 1950 vůbec neměl odcestovat, to Modrému nepomohlo.
Naopak mu u soudu přitížily kupříkladu známost s americkým úředníkem žijícím v Československu Martinem Bowem, touha odejít (byť legální cestou) do Kanady, švýcarští příbuzní z manželčiny strany nebo někdejší členství v národně socialistické straně.
Začínala 50. léta, období procesů. Režim tvrdě dupal po lidech, ve kterých viděl ohrožení a opozici. Po osobnostech. Po elitách. Po těch, kteří vynikali.
Komunisté s respektovaným a mezi spoluhráči oblíbeným gentlemanem zatočili. Udělali z něj zločince, který měl prý rozvrátit republiku.
Mizel před očima
Během necelých pěti let ve vazbě a v kriminále vystřídal Modrý několik vězeňských zařízení. Pobýval kupříkladu v Praze na Pankráci, v Plzni na Borech, v Opavě nebo v Jáchymově.
S manželkou Erikou se Modrý poprvé od zatčení viděl po více než půl roce. Se svými dcerami dokonce až po téměř dvou letech.
Přestože v posledních měsících trestu využil brankář svou civilní profesi a inženýrské vzdělání (dostal se do projekční skupiny ministerstva vnitra), trýznivý kriminál se na hokejistovi pochopitelně podepisoval.
Hubl, bledl, strádal.
Především peklo uranových dolů na Jáchymovsku znatelně podlomilo gólmanovo zdraví. Těžká fyzická práce, radioaktivní záření, mizerné životní podmínky, zima nebo malý příděl jídla si vyžádaly svou daň.
Do toho fackování, kopance, nucené dřepy a další formy šikany.
„Jestli jsi opravdu mistr světa, pak musíš být docela velkej sportovec. Jsi vážně mistr světa? To si teď prověříme. Tolik kliků, jak se jmenuješ, tak do toho, dolů na podlahu, a jedna, a dvě, a tři...“ popisuje kniha Jáchymov trápení vězňů.
„Copak je, už nemáš sílu nebo co? Leží v koutě a už nemá sílu. To je ale kus hadru... Dál, dál. Přece mi tady neodpadneš. Ty chceš být mistr světa? Leda tak mistr světa v odpadání. Posera. Shnilej žok. Vřed v prdeli. To by se ti tak líbilo, co? Jezdit do ciziny, kapitalistům lézt do zadku, kasírovat peníze a šukat kapitalistický kurvy. S tím je teď konec. Dělej dál dřepy.“
Vyšetřovatelé a dozorci se na slavných hokejistech s chutí vyřádili.
„Spoluvězni si ale kdysi populárního Božu uchovali v paměti ne jako někoho, kdo si stěžuje na trpký osud, ale pro jeho noblesní a sebevědomé chování, které dodávalo sílu i těm, co již padali,“ píše Roman John v článku pro odborný časopis Paměť a dějiny.
Modrý byl statečný, odolný. I touha vrátit se co nejdřív domů k milované manželce a dvěma dcerám ho držela na nohou.
Z vězení vyšel 17. ledna 1955, a to díky milosti prezidenta Antonína Zápotockého. Už se ale nikdy plně nezotavil.
Josef Haslinger v knize Jáchymov popisuje, že už v uranových dolech začalo Modrého trápit chvění ve svalstvu. Zdravotní trable postupně nabíraly na intenzitě, brankáře sužovaly návaly pocení, třes a záškuby.
Ztrácel cit v prstech, odumíraly mu svaly.
„Bylo ho stále méně a méně. Nakonec nemělo jeho tělo už žádné svaly, jen kůži a šlachy,“ stojí v knize.
Narodil se Slovák, jenž si podmanil hokejovou Prahu |
Kdysi statného sportovce trápily stále větší potíže s chůzí. Běžné každodenní činnosti se stávaly stále složitějšími. Netrvalo dlouho a Modrý brzy zůstal upoután na lůžko. Byl odkázán na pomoc a péči svého okolí.
Nestěžoval si. Ale spěl k předčasné smrti.
Ta přišla 21. července 1963 - zhruba osm a půl let po návratu z vězení. Legendární brankář skonal v ranních hodinách v nemocnici. Bylo mu 46 let.
O pět roků později - v létě 1968 - se dočkali odsouzení hokejisté rehabilitace. Na podzim 2008 byl Modrý uveden do nově vzniklé Síně slávy českého hokeje, tři roky nato i do mezinárodní Síně slávy IIHF.
