RECENZE: Hospodyňky na barikádách. Jak ve finále zabít celou komedii

Začíná první školní den roku 1967 a Juliette Binoche v růžovém kostýmku vítá nové studentky, ze kterých hodlá spolu s manželem, švagrovou a řádovou sestrou vychovat další várku vzorných hospodyněk pečujících výhradně o blaho manželů. 

V rodinném internátním ústavu, kde se odehrává francouzská novinka kin Jak býti dobrou ženou, se čas zdánlivě zastavil ještě o století dříve, nicméně naivistickou nadsázku lze přijmout, pokud a dokud slouží smíchu.

Což film zprvu činí, počínaje jeptiškou s cigaretou, jež se nad zrzavou žákyní křižuje, a konče výukou sedmi pilířů dokonalé ženušky včetně trpné manželské povinnosti, jež v domácnosti paní ředitelky obnáší rezignované „Tak ale rychle“.

V osm večer se tu chodí spát, jeden nočník připadá na čtyři chovanky, zuby se čistí jen ráno, pyžamo se zakazuje a lekce se týkají jak pečení lívanců, tak zacházení s hygienickými vložkami.

4 fotografie

Zkrátka film mapuje mile starosvětský, lehce potrhlý skanzen, do kterého zasazuje modelové prototypy dívek od vzdorné přes plačtivou až po nositelky lesbické náklonnosti. Přiznává také, že napříč dějinami se teenagerky vyznačují uhihňanou pospolitostí, liší se pouze dobové šlágry, na které tančí.

Ovšem postavu Juliette Binoche vybavil scénář přílišnou předvídatelností. Zažije tři groteskní okamžiky – absurdní smrt manžela, šok nad jeho pozůstalostí a křest za volantem, jinak se její proměna díky setkání s dávnou láskou a prvnímu poznání rozkoše dá hádat krok za krokem se zavřenýma očima. 

Nemluvě o tom, že se pozdní romance přepjatě lyrizuje i motivuje; muž čekající na svou vyvolenou třicet let patří do telenovel a vůbec tu platí, že pánové se chovají mimoňsky.

Jak býti dobrou ženou 45 % Scénář a režie Martin Provost, hrají Juliette Binoche, Yolande Moreau, Noémie Lvovsky, Edouard Baer, François Berléand Kinobox: 56 % IMDb: 5.8

Ač s poznáním, že celý její dosavadní život byl omyl, bojuje hrdinka čím dál plakátověji, herečka bitvu dovede vždy alespoň k remíze v čele s kalhotami coby výrazem vzpoury i důkazem, že se hvězda pořád umí pěkně nosit.

Jenomže když už je divák smířen s tím, že místo ztřeštěností, jež marně nabízí třeba jeptiška s flintou, se dočká pouze úhledného retra, utrpí zákeřnou ránu do týla. Jako z čistého nebe propukne feministický muzikálový manifest, naprosto nepopsatelný výjev, jenž celou předchozí stylizaci pošle ke dnu. 

Pracně nasbírané body se hromadně odepisují a pachuť překryje snad jen lákavý recept na alsaský závin.