Do povědomí širší veřejnosti vstoupil Jakeš v roce 1987, kdy se stal generálním tajemníkem, co dělal do té doby?
Byl součástí kolektivního stranického vedení, členem předsednictva Ústředního výboru KSČ, kde zasedalo kolem 12 osob, například Husák, Biľak, Štrougal atd. Konkrétně měl jako tajemník na starosti ekonomickou agendu, a ještě předtím zemědělství a potravinářství, v čemž se mu dařilo lépe. Patřil tak k politicky nejvýznamnějším činitelům.
Účastnil se i událostí roku 1968?
Ano, do roku 1968 dokonce zastával funkci prvního náměstka ministra vnitra a současně působil v Ústřední kontrolní a revizní komisi KSČ, do jejíhož čela byl zvolen v dubnu 1968 i díky podpoře Dubčeka (ve druhé polovině 50. let byli spolužáky na vysoké stranické škole v Moskvě).
Zpočátku se Jakeš nestavěl proti reformnímu procesu, na kterém i participoval, ovšem později ho i za přispění Sovětů začal pojímat jako nebezpečí a chaos. Obrátil a stavěl se za celospolečenské utahování šroubů, proti probíhajícímu procesu politické demokratizace. Tak vystupoval i v jednáních v Moskvě. Jednalo se o posledního žijícího vrcholného politika, který se tohoto klíčového jednání účastnil a podepsal takzvaný Moskevský protokol, kterým se předešlo krveprolití a odstartovala takzvaná normalizace.
Proč zrovna jeho vybrali v roce 1987 za nástupce Gustáva Husáka v čele strany?
Ve vrcholné politice se stává, že když se dva silní kandidáti perou, tehdy to byl Lubomír Štrougal a Vasil Biľak, třetí méně výrazný se nakonec směje. Jednalo se o kompromisní volbu, která měla podporu v Moskvě. Milouš Jakeš se totiž znal se sovětským vůdcem Gorbačovem z dřívějška, kdy se oba zabývali zemědělskou politikou, a byly do něho vkládány naděje, že udrží jednotu stranického vedení a souběžně nastartuje potřebné reformy.
Zemřel Milouš Jakeš, šéf komunistů z posledních let totality |
Určitě jste se setkal s názory na Jakeše v archivech a ve vzpomínkách jeho stranických kolegů. Co si o něm mysleli, jak na něj vzpomínali?
V materiálech a vzpomínkách bývá zobrazován jako poctivý, čestný a disciplinovaný komunistický funkcionář, který příliš nevyužíval zákulisních technik a osobně nevadil. Objevovala se přitom i kritika, že do pravého stranického vůdce ovšem nedorostl, což bývá dáváno do kontrastu s Husákem.
Většina lidí ho má spojeného s Červeným hrádkem a projevem k soudruhům z Plzeňska. Jak se to přihodilo? Byla to poslední kapka? Ztratiti tehdy lidi důvěru v socialismu a KSČ?
S důvěrou lidí, ba i samotných členů KSČ v stávající stav věcí veřejných už to nebylo horké dávno předtím, o čemž svědčí i tehdejší oficiální průzkumy veřejného mínění. Ve vzduchu a hlavách byla velká, stále nenaplňovaná očekávání vyšší míry svobody a materiálního blahobytu, což ale samozřejmě neznamenalo, že si lidé přáli bourat tehdejší sociální jistoty. Spíše chtěli mít tak nějak všechno dohromady. V Červeném Hrádku se o projev v plném slova smyslu ve skutečnosti nejednalo.
Milouš Jakeš tam opravdu řečnil, ale pak odpovídal na dotazy účastníků setkání a přitom improvizoval, což je patrné z celkového vyznění. Když se do jeho slov zaposloucháme, vcelku měly hlavu a patu, ovšem formou místy nechtěně vyznívaly humorně, neobratně i bezradně, proto záznam také raději oproti původním záměrům nevysílala Československá televize. Toho se chytli i umocnili opoziční činitelé, například Alexander Vondra, kteří nahrávku získali a poslali na Západ. Pásky rovněž skončily v rádiu Svobodná Evropa, odkud se pak díky redaktoru Milanu Schulzovi dostávala patřičně sestříhána verze zpátky na československé území k uším širokého posluchačstva. Záznam se také šířil mezi lidmi.
Patrně se současně jednalo i o snahu Jakeše zdiskreditovat ze strany jemu nenakloněných komunistických kruhů. A když se nejvyššího představitele strany, která si sama z ústavy dodávala vedoucí mocenskou úlohu v řízení státu a společnosti, přestanou lidé bát a je jim spíše pro smích, tak to opravdu můžeme vnímat i jako začátek konce. Humor je odzbrojující.
Podívejte se na rozhovor s Jakešem z roku 2014:
30 let svobody
Sledovat další díly na iDNES.tvMěl šanci ovlivnit nebo zastavit listopadové dění v roce 1989?
Tradičně rozhodovala geopolitická konstelace a zájmy, proto zastavit běh událostí nemohl, ale jistě mohl průběh a vývoj dění usměrnit. V tom dobrém i méně dobrém. Je to samozřejmě hypotéza, ale domnívám se, že například mohlo ještě politicky nastat přechodné období, kdy by komunisté drželi silnější pozice, což by teoreticky mohlo ovlivnit formy a dynamiku transformace. Zejména však bylo velkým štěstím pro všechny zúčastněné i další časy, že politický převrat dopadl takto nenásilně.
Díky za to patří Gorbačovovi i tehdejší politické garnituře KSČ, kterou hodil přes palubu, a samozřejmě i představitelům opozice. Ovšem, kdyby tenkrát sovětský vůdce zavelel k ozbrojenému zákroku proti opozici a lidem v ulicích, nepochybujme, že naše komunistické vedení by uposlechlo. Milouš Jakeš ostatně tohoto nezásahu později litoval.
Co Jakeš po listopadu? Vyhodili ho ze strany, přesto se stal symbolem komunistických 1. májů na Výstavišti. Litoval, omluvil se, prozřel nebo se držel svých názorů až do konce?
Vyhazov ze strany nesl těžce, pro něj idea komunismu v režii KSČ, snaha o překonání kapitalistického modelu, znamenala smysl života. Atlantida se mu potopila a on se i vzhledem k věku postupem času stále více politicky zatvrzoval. Stal se především zkarikaturovaným symbolem našich vlastních představ o minulosti i dnešku.
Utajený pohřeb Milouše Jakeše. Rodina nechtěla u smutečního obřadu novináře:
