Budík zvoní nemilosrdně před pátou. Po šesté už nás horští vůdci vysazují z auta u Sliezského domu. Je sice léto, ale v nadmořské výšce 1 670 metrů je chladno a nad hlavou se nám honí mraky s cáry mlhy. Utahujeme tkaničky bot, popruhy batohu a vyrážíme.
Ve stínu majestátních tatranských masivů se vydáváme Velickou dolinou a kocháme se pohledem na Velické pleso se Sliezským domom dole pod námi. „Čeká nás asi pětihodinová horolezecká túra, na které zdoláme 1 100 výškových metrů,“ říká po padesátiminutovém zahřívacím pochodu pod Velickou próbou náš horský vůdce Branislav Adamec (Gabo).
„Na Gerlach si může troufnout ten, kdo má trochu fyzičku, je zvyklý chodit vícehodinové túry po horách a netrpí při šlapání do kopce,“ dodává, když si oblékáme sedáky a náš průvodce Gabo si mě a kamarádku Eriku váže na lano.
Nahoru se totiž chodí jen s horským vůdcem, ten s sebou klasickou cestou může vzít tři lidi. Na těžší cesty – například Gipsyho feratu nebo Martinovku – jen dva.
„Není to jednoduchý kopec, cesta je orientačně náročnější, stačí jít o dvacet metrů vedle a nastane krize a boj o život. To se stávají ty nejhorší tragédie,“ dodává Branislav Adamec, který navíc v Česku zastupuje sportovní značky Dynafit a Salewa.
Maximální soustředění
Začínáme lézt, nemáme nijak závratné tempo, ale brzy doženeme legendárního horského vůdce Emo Sekelského, který na Gerlach vyrazil s párem mladých lidí.
Nikam nespěcháme, a tak posloucháme Emovy příhody a pokračujeme v jejich stopách. Mraky zahalily část hor silným závojem mlhy, takže koukají jen jejich úpatí a špičky. V Sedielku nad Kotlom (2 452 metrů) se na krátkou chvíli zastavíme, než začneme traverzovat několik žeber k masívu Gerlachu. Jde se po hraně, dole pod sebou máme ostrý sráz.
Předpověď se během dne může změnit a obzvlášť po obědě hrozí bouřky.
Každý posun, každý úchop vyžadují maximální soustředění, takové, jaké málokdy a málokde zažijete. Jde o naprostou koncentraci, pocit, na který budu ještě dlouho vzpomínat, uvědomuji si, když už zase stoupáme nahoru Batizovskou próbou.
Závěrečnou pasáž zdoláváme pomocí řetězů, ještě pár kroků a za kameny se objevuje drobný železný kříž – vrchol Gerlachovského štítu (2 654 metrů nad mořem). Děláme si několik vítězných fotek a já se koukám dolů úzkou soutěskou, kterou jsme se právě vyšplhali, a nemůžu tomu uvěřit. Je to krásný pocit stát na střeše bývalého Československa, mraky se jakž takž roztrhaly a já pozoruji tatranskou krásu kolem nás.
Vůdci se sesedají spolu a vyměňují si novinky, my usedáme o kousek dál a vytahujeme si zaslouženou svačinu. Už dlouho mi obložená houska tak nechutnala. Nechce se mi zpět, dokázala bych tady sedět hodiny a koukat na mraky, jak mění horizont. Ale náš horský vůdce Gabo je neoblomný – musíme dolů.
Au. To bolí
Začátek ještě jde – slézáme Batizovskou próbou, úzkým žlebem s řetězy a kramlemi. Náročnější je jen první část, dále už pokračujeme chůzí, při které zdoláváme větší skaliska. Moje stehna trpí, přímo pálí a je to čím dál tím horší. Nahoru jsem si to užívala, teď trpím.
Batizovská dolina je pro mě spásou, konečně jsme zpět na tatranském chodníku. Gabo nás odpojuje z lana a pokračujeme k Batizovskému plesu.
Zbývá šest kilometrů po kamenité cestě. Už nikam nespěchám a ke Slezskému domu dorazím o čtvrt hodiny později než ostatní. Čekají na mě na terase nad sklenicí oroseného Zlatého bažanta. Chutná nepřekonatelně.
Může se hodit
|
