Ve dvanácti zápasech za Legii pětkrát skóroval. Hrál pod prášky se zlomeným žebrem, obětoval se pro tým. Tomáš Pekhart završil půlrok v Polsku sice vyčerpaný, přesto spokojený a šťastný. Ambicióznímu mužstvu výrazně pomohl k titulu a na hraně, možná už i za hranou sil zvládl ďábelský kolotoč zápasů. „Šílené, tohle jsem v kariéře nezažil,“ vypráví pro iSport.cz český bombarďák.
Kdo někdy měl zlomené žebro, tu bolest zná. Těžko se dýchá, cítit je každý pohyb. Představa devadesáti minut v plném zápřahu? Opravdu jen pro blázny. Pekhart dohrával sezonu hned se třemi zraněními, kousl se a ve stavu nouze šel do zápasu, aby klubu pomohl k titulu. „Bez injekcí by to nešlo vůbec,“ přiznává a upozorňuje na následky náročné porce zápasů, kterou museli fotbalisté zvládnout po restartu soutěží. Popsal i velkolepé oslavy titulu, kdy polský šampion slavil stylově plavbou na řece Visla.
V sobotu jste dvě kola před koncem nadstavby získali jistotu titulu, vy jste navíc proti Cracovii (2:0) otevřel skóre zápasu. Bylo těžké udělat poslední krok?
„Vždycky se říká, že ten poslední krok je nejtěžší. Už jsme to mohli zvládnout v předchozím ligovém zápase v Poznani, navíc je to náš největší rival. Bohužel jsme tam prohráli 1:2. Poslední měsíc jsme měli hodně zraněných, bylo těžší a těžší dát vůbec tým dohromady. Spousty hráčů nastupovali podobně jako já se zraněním. V sobotu ale byli všichni přesvědčení o tom, že to doma zvládneme. Navíc asi bylo lepší to slavit hned po zápase doma, než kdybychom to vyhráli před dvěma týdny v Poznani, kde ani naši fanoušci kvůli koroně nemohli být.“
Podnikli jste vítěznou plavbu Varšavou, podle videí a fotek šlo o velkolepé oslavy. Jaké je to v porovnání s jinými zeměmi, kde jste zažil úspěchy v minulosti?
„Tyhle oslavy byly něco speciálního. Jeli jsme na lodi, proplouvali městem po Visle. Plavili jsme se asi pět kilometrů tam a pět zpátky, bylo neskutečné, kolik lidí slavilo na březích. Šlo snad o desítky tisíc fanoušků. Přitom máme před sebou dvě kola do konce soutěže, v klubu říkají, že tohle bylo ještě něco malého. Po posledním zápase doma (19. července) bychom měli dostat pohár, pak proběhne asi něco většího. Přitom teď ze soboty na neděli jsem přišel domů okolo osmé ráno, dcera už byla vzhůru. Nespal jsem pak ani minutu, jel jsem dva dny v kuse.“
Máte titul z Česka, Izraele, teď z Polska. Kam řadíte úspěch s Legií?
„Je to něco jiného, než v Izraeli. Kvůli tamní kultuře a všemu okolo to nejde vůbec srovnávat. V Polsku je to podobné naší mentalitě a kultuře, když se slaví, je to jako v Česku. Poláci to také umí. Jak jsem říkal, oslava byla fakt super. Řadím to asi nejvíc v kariéře i kvůli všem skutečnostem okolo. Tím, čím jsme si prošli, koronovou pauzou. Nebylo to jednoduché, hráli jsme každé tři dny, já musel nastupovat i přes zranění. Cítím se teď tak, jako nikdy v kariéře. Jsem úplně dobitý a na dně, potřebuju si odpočinout.“
Dostanete volno na zbývající dva zápasy, když už je o titulu rozhodnuto?
„Zrovna se chystám na poslední trénink (rozhovor vznikal v pondělí dopoledne), jsme domluvení, že by to měl být poslední trénink pro hráče, co v poslední době odehráli většinu zápasů, tedy i pro mne. Už nám o nic nejde, v klubu máme talentované mladé kluky, je dobře, že teď můžou dostat šanci oni.“
Za Legii jste odehrál 12 zápasů, vstřelil pět gólů, získal místo v základní sestavě. Z osobního pohledu je asi přestup trefou, je to tak?
„Po fotbalové stránce i v osobním životě s rodinou jsme tady moc spokojení. Všechno tady funguje jako v TOP klubu. Teď před zápasem jsme poprvé spali v novém tréninkovém centru, tam máme něco jako svůj hotel. Je to něco neskutečného, klub to posune ještě o patro výš. Bavil jsem se s lidmi, co to plánovali, několik let objížděli centra Tottenhamu, Ajaxu a dalších špičkových klubů, kde mají podobné areály. Máme tam asi devět hřišť, k dispozici úplně všechno, na co si člověk vzpomene. Je tam i internát pro mladé kluky, asi sedmdesát lůžek, kteří tam mohou normálně bydlet. Pro nás z áčka to slouží i jako taková báza. Když máme odpoledne trénink, můžeme tam potom přespat. Je to jako pětihvězdičkový hotel, každý tam máme svůj pokoj. Je to velký krok pro klub, aby se přiblížil k Lize mistrů.“
Trošku jsme zamluvili ty vaše góly…
„Góly jsou super, to je jasné. Ale nejdůležitější je týmový úspěch, mužstvo je i tak složené. Nemáme žádné egoisty, všichni by se obětovali pro úspěch celku.“
Už jste naťukl vaše zdraví – sezonu jste dohrával s pochroumaným kolenem, kotníkem a dokonce se zlomeným žebrem. Jak šlo v takovém stavu hrát zápasy?
„Zranění jsou jediná věc, co mě tady mrzí. S kolenem se mi to stalo hned ve druhém zápase, co jsem přišel, trápím se s tím doteď. Každý den potřebuju nějakou léčbu. Odehrál jsem s tím všechno, snad je to dobré, ale pořád ne stoprocentní. Léčba během korony nebyla taková, jakou jsem potřeboval, bohužel jsme se nemohli vídat s fyzioterapeuty.“
Program zápasů po pauze? Šílené
Co ta další zranění?
„Zápas v Jagiellonia Bialystoku (24. června, 0:0) jsem měl hrát v základu. Na předzápasové rozcvičce jsme dělali poslední cvičení, pak jsme měli jít zpátky do šatny. Zasekl jsem si balon pod sebe, spoluhráč mě trefil na stojnou nohu. Podvrtl jsem si kotník, zranil jsem se asi pět minut před zápasem. Nenastoupil jsem, na magnetické rezonanci mi pak řekli, že vazy naštěstí nejsou natržené. Ale od dalšího zápasu jsem hrál s tejpem a pod injekcemi proti bolesti. Neměli jsme v tu chvíli skoro žádné hráče, co by mohli nastoupit. V zápase proti Slasku (21. června, 2:0), kde trénuje pan Lavička, se nám stala tři nebo čtyři vážná zranění, která mohou být na šest až osm měsíců. Zápas jsme sice zvládli, ale všichni z toho byli zlomení, šlo o naše jedny z nejlepších hráčů.“
Ani vy jste se pak nevyhnul dalším problémům, je to tak?
„Já dělal všechno pro to, abych byl fit a mohl to dohrát až do vítězného konce, kdy získáme titul. V zápase s Lechem, to je asi deset dní zpátky, jsem si v prvním poločase ve střetu s protihráčem zlomil žebro. Vůbec jsem netrénoval, bez injekcí by nešlo vůbec hrát. Nechal jsem si to opíchat jen na zápas a poslední dva s tím odehrál. Doktoři to nechávali na mě, říkali, že je to vážné zranění a do ničeho mě nutit nebudou, trenér mi řekl to samé.“
Vy jste se ale rozhodl hrát…
„V situaci, ve které jsme byli, jsem nechtěl nechat tým bez útočníka, nikoho jiného už jsme dopředu neměli. Dělal jsem vše pro to, abych byl na zápasy ready. Nebylo to ideální, cítím to fakt hodně. Bolí to i v běžném životě, třeba když se zhluboka nadechnu. Nemůžu ležet na pravé straně, pořádně se nevyspím a často se v noci budím. Ale nějak jsem to zvládnul. Teď mám čas se dát do kupy a snad všechno bude v pohodě, dovolená nebude dlouhá. Prvního srpna se zase sejdeme a začínáme trénovat, ještě teď nám zbývají dva zápasy. Celý tým bude mít šest, sedm dní dovolenou, to je hodně málo na to, abychom stihli fyzicky a psychicky zregenerovat. Program zápasů po koronové pauze byl fakt šílený.“
Musel jste se hodně kousnout, abyste vydržel zápasy?
„Nemohl jsem ani trénovat, kdo měl zlomené žebro, ví, že to není sranda. Bez prášku proti bolesti jsem nemohl fungovat ani v normálním životě, natož pak ve fotbale. Před zápasem jsem dostával injekce do nervů u žeber tak, abych to co nejméně cítil. Ale každý kontakt s protihráčem byl jak bodnutí nožem. Samozřejmě to nikdo nesměl vědět, kdyby se to dostalo ven, byl bych na hřišti pro soupeře snadný terč.“
Poznal jste, že liga v Polsku je opravdu tvrdá?
„Třeba koleno se mi stalo po vzdušném souboji. Já šel na záda, obránce dopadl celou vahou na mé koleno a to se podvrtlo. Není to úplně tak, že by vyloženě někdo hrál agresivně, v tomhle případě šlo o nešťastnou náhodu. O kotníku jsem mluvil, to bylo podobné. Až možná to zlomené žebro, to se stalo po srážce. Já nikdy neměl žádná velká zranění, jsou to mé první věci, které se staly v rychlém sledu po době. Ale není to nic, co by mě vyřadilo na dlouhý čas. Doufám, že za 14 dní to bude dobré a stihnu začátek nové sezony. Půjde to rychle – prvního se sejdeme, budeme trénovat týden a pak už je Superpohár, potom zase hrajeme každé tři, čtyři dny. Pauza ani letní příprava vlastně nejsou.“
Byl závěr sezony po koronavirové pauze extrémně náročný?
„Takhle vyčerpaně jsem se nikdy necítil. Četl jsem rozhovor s trenérem Plzně Adrianem Guľou, to se mi líbilo. Řekl, že zkoušíme vymačkat citrón, který je dávno vymačkaný. Takhle se asi cítíme všichni. Náš program zápasů byl asi nejhorší, hráli jsme několikrát za sebou po třech dnech a ještě venku. Přijeli jsme z nějakého výjezdu v noci, vrátili jsme se kolem čtvrté ráno. Hned jsme měli předzápasový trénink a jeli někam ven zase čtyři hodiny. To bylo fakt bláznivé a z toho pramení zranění. To není jen u nás, ale všude. Dva měsíce jsme se připravovali sami, pak přišel takový extrémní program. Odehráli jsme spousty zápasů a hodně organismů to neunese. Nebylo to úplně šťastně naplánované. Na druhou stranu je lepší, že se sezona dohraje, než abychom pět, šest měsíců byli doma bez zápasů a nevěděli, jestli začne další sezona. Ale vybralo si to svou daň.“
S Legií půjdete do kvalifikace o Ligu mistrů, do základní skupiny jste se ještě nedostal. Je tohle velký sen pro další sezonu?
„Liga mistrů je velké lákadlo pro všechny. Ale předkola se budou hrát na jeden zápas, s losem o to, jestli doma, nebo venku. To je něco jiného, než klasický dvojzápas, stát se může cokoliv, dá se prohrát i se slabým soupeřem. Uděláme všechno, abychom se dostali co nejdál, ale bude to asi v tomhle systému hodně složité.“
Je Legia na Ligu mistrů nachystaná?
„Kvalitu Legia určitě má. Ale uvidí se, co bude se zraněnými hráči, jak dlouho potrvá, než se vrátí. Musí se rozšířit kádr, zraněných jsme měli hodně. Pokud chce klub soutěžit na třech frontách, je potřeba posílit.“
Co vás během půl roku v Polsku překvapilo nejvíc?
„Snad každý klub má super stadion, většina z nich je nových. Teď bohužel lidé chodit nemohli, ale jinak všude chodí spousty fanoušků, takhle to v Česku není. Liga má super smlouvu s televizí, mediálně je tady všechno hodně sledované. Všechno se probírá podrobně, vypadá to podobně jako v Itálii, kde mají podobné vysílání, včetně studií. Všechno, co se tady točí okolo fotbalu, je na hodně profesionální úrovni.“
Gratuloval vám i trenér Lavička, který trénuje konkurenční Slask Wroclaw?
„Gratulací jsem dostal opravdu moc, až teď si to všechno v telefonu otvírám. Hned, jak jsem do Polska přišel, s panem Lavičkou jsme si volali. Píšeme si, jsme v kontaktu. Má tady super jméno. Když přišel do Wroclawi, nebyli na tom moc dobře, teď skončili po základní části čtvrtí. Podepsal i novou smlouvu. Byl jeden z prvních, od kterých jsem dostal gratulaci.“
