Evropou i částí českých médií obchází strašidlo – strašidlo Polska. Země našich severních sousedů je někdy líčena jako hnízdo málo demokratické vlády a parlamentu, jako místo prosycené zapšklostí a do minulosti dávno odeslaným konzervativismem. Ukázalo se to i na hodnocení posledních polských prezidentských voleb, ve kterých post obhájil Andrzej Duda, který porazil varšavského primátora Rafała Trzaskowského.
Někdo Dudovo vítězství interpretuje tak, že údajný představitel „nemoderního Polska“ zvítězil nad praporečníkem „moderních světlých zítřků“. Nic ale není vzdálenějšího pravdě. Polsko je dynamický, moderní a ekonomicky poměrně úspěšný stát, jehož obyvatelé jen zásadně jinak vnímají historii, některé společenské věci, vlastenectví, své postavení ve světě i možné současné hrozby a výzvy.
Evropská komise, evropský parlament a část evropských novinářů neustále útočí na polskou vládu strany Právo a spravedlnost, ke které patří i staronový prezident Duda. Označují ji za extrémně pravicovou. Ve skutečnosti je ale křesťansko-sociální, což se už dnes v Evropě moc nenosí. Kabinet je obviňován z porušování principů demokracie například v oblasti justice. On chce ale pouze „dočistit“ justici od zbytků bývalého komunistického nátěru. Tvrdé kritice je podroben postup v oblasti médií. Prý jsou nesvobodná. Pravda je taková, že vláda tím, že platí veřejnoprávní televizi a rozhlas ze státních peněz, zcela omezila volnost a odvahu jejich novinářů. Na druhou stranu je v Polsku tolik vlivných protivládních médií, že se nám o tom v Česku ani nezdá. Vláda a prezident prý také útočí na LGBT komunitu. Spor se ovšem vede o to, zda povolit adopci dětí homosexuálním párům. Vláda říká ne a podporuje ji v tom téměř 80 procent lidí.
Polsko není ani předpotopně religiózní, jak se tvrdí. Ano, katolická církev má pořád velký vliv, hlásí se k ní 90 procent obyvatel. Ale na nedělní bohoslužby dnes chodí pravidelně jen více než třetina lidí, u nejmladší generace jen pětina.
Polsko je prý také protievropské. To je jeden z největších bludů, které se o této zemi i v Česku šíří. Vládní Právo a spravedlnost není euroskeptická strana a nevystupuje proti EU. Podpora členství v Evropské unii je u Poláků 85procentní. Tedy vyšší než v Německu či ve Francii a daleko vyšší než v České republice. Varšavský kabinet ale chce o mnoha věcech rozhodovat sám, nebo mít v EU rozhodující hlas. A to boří staré pořádky nastolené starým Bruselem.
Polsko má v čele vlády někdejšího bojovníka proti komunistickému režimu Mateusze Morawieckého. Česko oligarchu ve střetu zájmů, bývalého komunistu a spolupracovníka StB Andreje Babiše. Chce pořád někdo hledat pomyslných „pět rozdílů“?
Nedělní prezidentské volby a vítězství Andrzeje Dudy nic nezmění na tom, že Polsko zůstane nadále demokratickým státem, i když ideové rozdělení tamní společnosti je velmi hluboké. Ale není nepřekonatelné. Polsko zůstane silným hráčem EU a NATO, největším spojencem USA v Evropě, dobrým sousedem Česka (je také naším druhým největším obchodním partnerem) i vášnivým kritikem Ruska. Je to málo? Nestačí to? Pak je ale chyba na druhé straně, ne u Poláků.
