Dvě bitvy o Británii aneb premiér o premiérovi
Nebudu se plést do práce historikům a řešit počty letadel, strategii, odvahu letců. Podstatné ale je, že nebýt WCh, možná by k žádné bitvě ani nedošlo. V Británii byly nemalé nálady k tomu, aby „se neválčilo“.
K tomu několik citací z knihy Borise Johnsona „Faktor Churchill“. Což bychom mohli nazvat "premiér o premiérovi".
„V posledních letech se nehezky vyrojily revizionistické výklady naznačující, že Británie skutečně měla přistoupit k tomu, v co tolik lidí ze všech vrstev společnosti doufalo a za co se modlilo: k dohodě s nacistickým Německem. Argumentace je taková, že by britské impérium a třetí říše byly schopné mírového soužití – a není pochyb, že se na podporu téhle myšlenky dá vytáhnout pěkná řádka Hitlerových výroků.
Vůdce ve třicátých letech poslal Ribbentropa, aby se vlichotil britskému establishmentu. Úspěch byl značný. Halifax údajně v roce 1938 projevil takový nedostatek prozíravosti, že se před Hitlerovým pobočníkem dopustil následujícího prohlášení: „Přál bych si, aby se má práce završila tím, že Hitler vstoupí do Londýna po boku britského krále a Angličané mu budou provolávat slávu.“
Našli se příslušníci vyšších a středních vrstev, kteří pro hitlerismus projevovali politováníhodnou slabost – patřil mezi ně i někdejší král Eduard VIII. A dokonce i během pekelného roku 1940 Hitler příležitostně prohlašoval, jak britském impérium obdivuje a jak podle něj není v německém zájmu Británii rozdrtit, jelikož by to jedině posílilo konkurenční mocnosti jako Ameriku, Japonsko a Rusko.
Kromě toho jsme my, Angličané dostali na srozuměnou, že také patříme k árijské rase, byť třeba nejsme, tak geneticky výjimeční, jako její teutonská odrůda. Británie a její říše se mohly udržet a plnit roli jakéhosi druhořadého partnera, z historického hlediska sice zajímavého, ale ve své podstatě překonaného – být Řeckem nacistickému Římu.
Mnozí se domnívali, že ztráta důstojnosti za zachování impéria a za odvrácení krveprolití, stojí. Nejenže si lidé dohodu s Hitlerem přáli – mnozí ji považovali za neodvratnou.
I ve Spojených státech s dohodou kdekdo počítal – tehdejším velvyslancem v Londýně byl nechvalně proslulý Američan irského původu Joe Kennedy, pašerák alkoholu, křivák, otec Johna Fitzgeralda Kennedyho. Neustále se dožadoval setkání s Hitlerem a vychutnával si neradostný tón svých hlášení do Washingtonu. „Anglické demokracii odzvonilo,“ prohlásil koncem roku 1940, těsně před svým odvoláním.
Nejlepší historici se shodli na jednom závěru: pokud britský odpor ukončíme v roce 1940, vytvoříme v Evropě podmínky pro neodvratnou katastrofu. Hitler by téměř jistě vyhrál. Totiž: dokázal by operaci Barbarossa – útok na Rusko, spustit daleko dříve než v červnu 1941. Neměl by ve Středomoří a severní Africe žádné mrzení s otravnými Brity, kteří by mu odčerpávali muže a zbraně.“
Tak tolik úryvky z knihy Borise Johnsona.
A možná by za poznámku stála ještě jedna událost. „Bitva o Británii“ začala z jistého pohledu dříve – porážkou fašistů Oswalda Mosleyho na Cable Street 4. října 1936. Mosley, Hitlerův anglický oblíbenec, který měl druhou svatbu v Berlíně za führerovy osobní přítomnosti, organizátor britské verze SA, se rozhodl dobýt dělnickou a židovskou čtvrť East End pochodem svých pěti tisíc ozbrojených hnědokošilatých stoupenců. Do cesty se mu postavilo možná až 300 tisíc obyvatel Londýna od místních Židů přes irské katolické přístavní dělníky až po komunistické ateisty. Mosleyho fašisté byli podpořeni nebývalým davem sedmi tisíc policistů a ironií osudu i ústředím britských komunistů, jejichž stranickou linií bylo ustoupit, či ústředím britských židovských obcí, jejichž politikou bylo schovat se. A tehdejší britskou vládou, která vyslala ony mimořádně silné policejní síly k tomu, aby fašistům proklestily cestu na místa jejich mítinků.
Drtivá porážka Mosleyho osobně zasáhla, ale jeho hnutí neoslabila. To udělal až… Winston Churchill, který jeden den po převzetí vedení vlády v květnu 1940 nechal Mosleyho a několik stovek prominentních britských fašistů podrývajících soustavně demokracii a stát prostě okamžitě ztknout a internovat.
Až do konce války.
To jen tak na okraj.
Luboš Smrčka
Zemřel demýtizátor racionality
Než se do toho se svým kolegou Amosem Tverskym pořádně pustili, ekonomie byla přesvědčena, že v podstatě bohatě vystačí s matematickým aparátem, sofistikovanými vzorci a důvěrou v lidskou racionalitu.
Luboš Smrčka
Jak se to má s tou naší hlubokou krizí
Obecně panuje přesvědčení, že procházíme ekonomickou krizí. Dokonce i mnozí studenti na VŠE o tom často hovoří. Na to musím říct jediné: Krize vypadá skutečně jinak. Nemáme dobré časy. Ano. Ale krizi?
Luboš Smrčka
Je (nebo bude) čínská ekonomika větší než americká?
Studenti mi na pražské VŠE občas kladou vcelku záludné dotazy. Často jsou inspirované denním tiskem nebo úvahami na internetu. Jedním z oblíbených je: Kdy čínská ekonomika překoná svou velikostí americkou?
Luboš Smrčka
Plíživá, nenápadná a soustavná euroizace
Sleduji diskuse o euru s jistým pobavením. Bavíme se (s mimořádnou vášní) o přijetí eura v zemi, kde přesně ten proces (přijímá eura) průběžně a dosti dynamicky probíhá bez ohledu na to, co si kdo myslí a k čemu se kdo upíná.
Luboš Smrčka
Čína už není motor, sotva setrvačník
Samozřejmě to na Západě mnoho lidí nechce příliš slyšet, ale Čína byla v posledních dvou či dokonce třech dekádách jedním z motorů světové ekonomiky. Teď je z ní snad setrvačník. A málo stačí, aby byla brzdou.
Luboš Smrčka
Jak to, že ruská ekonomika roste a jak dlouho jí to vydrží?
Lidé občas mívají tendenci brát některé budoucí události jako hotovou věc, jako téměř osudově danou jistotu. Obvykle to nedělá žádné velké škody. Problém je, když jde o ekonomiku. Pak může být předpojatost problém.
Luboš Smrčka
Argentina: Pokusná laboratoř moderní ekonomie
Nový argentinský prezident Javier Milei zahájil asi největší ekonomický experiment od transformace postkomunistických ekonomik a od čínských reforem. A třetí největší od novozélandských reforem Rogera Douglase před čtyřiceti lety
Luboš Smrčka
Stoletý stařík, který změnil svět
Smrt Henryho Kissingera s konečnou platností uzavřela 20. století. Století, které bylo podobně rozporuplné, jako byl rozporuplný i sám Henry Kissinger: Nositel Nobelovy ceny míru, pro některé válečný zločinec.
Luboš Smrčka
Měli bychom s eurem nižší inflaci?
Podle informace Eurostatu poklesla inflace v říjnu v eurozóně na úroveň 2,9 procenta v meziročním vyjádření. Což je tedy o hodně lepší číslo, než v jaké jsme mohli doufat při stejném srovnání my (bylo to 9,5 procenta).
Luboš Smrčka
Konec Erdoganovy doktríny
Před několika týdny oslavila ekonomická věda (za tichého nezájmu médií) naprosté vítězství nad tezí, kterou by bylo možné v nadsázce nazvat Erdoganova doktrína. Ta zní (přesněji ta zněla): S inflací lze bojovat zlevňováním peněz.
Luboš Smrčka
Proč nerosteme? Protože proto!
Letošní růst ekonomiky je nerůst, řekl by prezident Klaus. On je to ve skutečnosti pokles – jakkoliv v pásmu, které by bylo lépe nazývat stagnací. Protože několik desetin je v tak agregovaném ukazateli, jako HDP, vlastně nula.
Luboš Smrčka
BRICS? Jako opravdu?
Summit BRICS v Johannesburgu vyvolal novou lavinu úvah o konci západní moci a nástupu nových zemí na světové kolbiště. Přesně to stejné poslouchám již 22 let od chvíle, kdy Jim O ́Neill z Goldman Sachs s tím názvem přišel.
Luboš Smrčka
Za nulové sociální dávky!
Většinu lidí to asi hodně překvapí, ale pokud by tato země škrtla najednou všechny platby občanům, které lze alespoň trochu označit za sociální dávky, schodek rozpočtu (aktuální) by se nesnížil ani o polovinu.
Luboš Smrčka
Kroupy nic nepopírají. Ani ledové
Nejsem klimatický alarmista. Pochybuji naopak, že za stav planety či tak zvané globální oteplování může lidská činnost. Ale letní závěje ledových krup nebudu používat jako podporu mých pochybností, protože závěje nic nedokazují.
Luboš Smrčka
Nic není zadarmo, i hotovost má náklady
Rád bych nadšené příznivce hotovosti upozornil, že nic není zadarmo. I hotovost má náklady. Možná nejsou tak vidět, jako náklady bezhotovostních plateb. Ale když něco není očividné, neznamená to neexistenci.
Luboš Smrčka
Mezi rozpočtovou Skyllou a Charybdou
Neříkám, že je úplně jedno, zda je v pololetí schodek státního rozpočtu 215 miliard nebo 271 miliard korun. Je to sakra rozdíl. Ale o budoucí české prosperitě bude rozhodovat něco jiného.
Luboš Smrčka
Nebojte se. Chtějte víc peněz
Nebojte se, řekněte si o přidání, pomůžete sobě i ekonomice. Vážně, je to tak. Výzkum společnosti PwC odhalil, že v disciplíně „chci za svoji práci více peněz“ jsou Češi nejhorší na světě. Tedy ze zkoumaných zemí.
Luboš Smrčka
O zemi žijící na dluh
Budu vám vyprávět pohádku o zemi, která si zvykla žít na dluh. Ta země se jmenuje Česká republika. V rámci úspor se rozhodla říkat si jenom Česko, má to méně písmenek. Ale jinak se v ní rozhazuje plnými hrstmi.
Luboš Smrčka
Vida, jak političky fungují
Francouzský Playboy si mne ruce. Státní tajemnice (což je ve Francii prakticky členka vlády) Marléne Schiappa vyprodala náklad 100 tisíc výtisků a zřejmě vyprodá i 60 tisíc kusů dotisku. A to jsou její fotky vskutku decentní.
Luboš Smrčka
Statistika jsou přesné součty nepřesných čísel
Statistika je samozřejmě důležitá. Ekonomové ostatně mají rádi statistiky, bez nich by byli v mnoha směrech v koncích. A proto také vědí lépe než kdo jiný, že statistika je skutečně jenom přesný součet nepřesných čísel.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 361
- Celková karma 21,47
- Průměrná čtenost 1391x