Začarované děti. Ve slumech často vidím takové, které nikdy nebyly venku

Vystudovala speciální pedagogiku a jako terapeut pracovala v různých zemích. Organizaci Smiling Crocodile založila po svém návratu v roce 2012. Dětem s kombinovaným postižením pomáhá překonat nepřízeň osudu a osvojit si základní dovednosti, které zlepšují nejenom jejich schopnosti, ale taky vzdělání. Dnes má její tým asi dvacet pedagogů, asistentů a dobrovolníků. V roce 2016 byla nominována na filantropickou cenu Via Bona, kterou uděluje každoročně Nadace Via.

Když jsem o vás četla, pochopila jsem, že ze všech možných variant jste šla do té nejsložitější, k dětem s kombinovaným postižením a pokud jsem to pochopila správně, je to obor ze speciální pedagogiky ten nejtěžší?

„Těžko říct, to je jako když se lékař rozhoduje o svém budoucím profilování se. Speciální pedagog taky. Já se dostala k dětem s kombinovaným postižením, což mě neuvěřitelně zajímá, těší a baví.“

Práce s dětmi, které potřebují speciální, někdy i paliativní péči podle mého názoru musí všem, kteří se o takové děti starají, naprosto změnit pohled na život, krizové momenty, žebříček hodnot.

„Ptáte se na můj žebříček hodnot? Tak můj je určitě zdraví a láska na prvním místě, a když vidím příběhy našich dětí s kombinovaným postižením nebo dětí v rozvojových zemích, protože často pracuji s dětmi ve slumech nebo dětských domovech, s dětmi na ulicích, tak zjistíte, že žádné problémy v Čechách nemáme a žádné problémy nemám ani já osobně a ty děti a rodiny, se kterými pracuju, jsou hrdinové.“

Vy jste nejenom žila, ale i pracovala a pomáhala v mnoha zemích světa. Já jsem četla o tom, že nejcennější zkušenosti jste si přivezla z Velké Británie.

„To musím upřesnit. Po škole jsem bydlela na Balkáně, docela dlouhou dobu. A pak jsem bydlela v Manchesteru, tam jsem se nejvíc naučila, protože jsem tam byla v takovém zařízení, které je dost podobné Smiling Crocodile, akorát že tam se starali o mnohem víc dětí. Byly to tak těžce kombinovaně postižené děti, že se nedaly zařadit do běžné sítě speciálních škol tak, jako to máme u nás. A byly tam děti s tak závažnýma diagnózama a tak vzácnými syndromy, že jsem se naučila všechno, co jsem potřebovala vědět. No a v těch rozvojových zemích, křižuju svět, křižuju Indii, Bangladéš, Srí Lanku a anglicky mluvící část Afriky. Třeba v Indii jsem byla skoro padesátkrát a pro mě to je obrovsky inspirující svět. Mám pocit, že spousta lidí, která v těch rozvojových zemích nikdy ani nebyla, je hrozně podceňuje. Podle mě ti specialisté, kteří tam jsou, a já s nimi spolupracuji dlouhodobě, tak co v těch podmínkách dokážou, tak jsou neuvěřitelně schopní vyvíjet úsilí, aby těm dětem pomohli.“

Podle mého názoru je práce v rozvojových zemích hodně o předsudcích. Na postižení dětí se nedívají dospělí tak, jak se díváme my.

„Myslím, že i u nás je pořád diskriminace. Pořád ty naše děti ale mají co jíst, mohou chodit do školy, mají maminku a tátu, mají kamarády a jsou v bezpečí. Často když se v těch rozvojových zemích narodí dítě s postižením, tak je to pro rodinu stigma a diskriminace je obrovská. Snaží se dělat všechno proto, aby se toho dítěte nějakým způsobem zbavili. Je to kruté, ale rodiny, se kterými se setkávám, tak mluví o začarovaných dětech, nebo se snaží to řešit šamanama, často se stane, že maminku s dítětem vyhodí, protože to dítě je postižené a maminka v očích rodiny za to může. Nebo naopak tyhle děti nemohou ven, protože se jich ostatní bojí, nebo je chtějí usmrtit. Často se stane, že jdu do slumu a tam leží holčička nebo chlapeček a nikdy to dítě nebylo venku. Protože kdyby vyšlo ven, tak je riziko, že by se mu něco stalo.“

Děti ve slumech mají maličko, ale dokážou si s tím hrát a úsměv vykouzlí.

Která ze zemí, kterou jste navštívila, ve vás zanechala vzpomínku typu „Tak tohle bylo to nejhorší, co jsem viděla“?

„Nejvíc vzpomínek mám samozřejmě z Indie, protože tam jsem byla nejvíckrát a je to pro mě možná třetí domov. Druhý je Balkán. Ale snažím se na to dívat tak, ne že to je smutné nebo šokující, ale že člověk musí mít nadhled a já se snažím v lidech vidět to hezké a dobré. Děti ve slumech mají maličko, ale dokážou si s tím hrát a úsměv vykouzlí. Komunity tam fungují a co třeba vidím jako inspirativní v Indii – jdu na večeři třeba po konferenci s kolegy a to, co člověk nedojí, tak si lidé automaticky zabalí a dají to prvnímu člověku na ulici, který to potřebuje. Vůbec o tom nepřemýšlí. A když tam je povodeň, tak i ti, kteří mají málo věcí, tak se rozdělí a pomůžou sousedovi. Je to tam takové vřelejší, barevnější. Hodnoty tam mají lidé často srovnané jinak, než my.“

Na závěr nesmí chybět štafeta otázek. Minule tu se mnou byl a Zálety s vámi naplánoval Pavel Anděl: „Dáša Herrmannová. To je holka, která je pro mě úplně fascinující zjev, protože jezdí po celém světě a vystavuje sama sebe velkému nebezpečí. A jestli je to o tom, že na to nebezpečí nedbá, nebo jestli je otrlá, nebo jak pracuje s tím strachem.“

„Pavle, já mám pro strach uděláno. Samozřejmě jsem si vědoma rizik a jsem hodně opatrná. Na místa, kam chodím do nemocnic nebo slumů, tak tam jdu s místními lidmi které znám a dlouhodobě s nimi spolupracuji. Nikdy to není tak, že bych se sama vydala na vlastní pěst do slumu, kde to neznám. Vždycky to je ve spolupráci s místními odborníky. Takže to je jedna věc. Co se týče nemocí, tak jsem různě očkovaná, ale měla jsem různé chřipky, jednou mě vynášeli v Praze z letadla rovnou na pohotovost a tak. A co se týče přírodních katastrof, tak jsem zažila hurikán v Indii, obrovský cyklon v Etiopii a zažila jsem teroristický útok v Mumbai. Člověk se na to musí dívat pozitivně, a když se vyskytne v takové situaci, tak já nejsem člověk, který panikaří a musí se s tím člověk vyrovnat tam. To se může ale spousta věcí stát i tady v Čechách. Co bych chtěla říct na závěr, i s ohledem na tuhle otázku, tak člověk nemá vůbec nic dělat pro nějaké ocenění a nesmí se brát vážně. Musí si ze všeho a ze všech dělat pořád legraci. A dělám si legraci často z lidí, kteří to ani nechtějí. A nejhorší oslovení co pro mě může být, je když mi někdo řekne: paní ředitelko. Děkuji ti Pavle za otázku a doufám, že jsem ji zodpověděla nejlépe, jak jsem mohla.“