Ten první důvod je nasnadě: Hana Hegerová po celou svoji kariéru držela laťku své produkce vysoko, asi nikdy nenatočila nic, za co by se ne měla stydět, ale dokonce na co by nemohla být pyšná.
Ruku v ruce s tím šlo i to, že rozhodně nezahlcovala hudební trh přemírou nahrávek, vždycky velmi dobře a dlouho vybírala. Je ovšem také pravda, že jistě nebyla z těch, koho by pohůnci státního vydavatelství naháněli každý druhý rok s žádostí o nové album. Ne že by snad byla přímo v nemilosti, ale rozhodně nepatřila ke „stranicky“ preferovaným interpretům. Ostatně, album, které Potměšilému hostu předcházelo, výběr domácích i zahraničních šansonů Lásko prokletá, vydala dlouhých deset let předtím.
Autorský projekt Album Lásko prokletá z roku 1977 jednou věcí logicky Potměšilému hostu předcházelo: byl to první pokus o autorsko-interpretačně ucelené dílo v diskografii Hany Hegerové. Výhradním autorem textů na tomto albu byl totiž Pavel Kopta, jehož společný portrét se zpěvačkou zdobil titulní stránku obalu alba, které neslo i podtitul „Hana Hegerová zpívá texty Pavla Kopty“.
Podobně je pojat i Potměšilý host, jen s tím rozdílem, že zde se jednotné autorství týká i hudby, a album je tak vlastně kompletním dílem tří osobností, navíc shodou okolností s příjmeními začínajícími na „H“. A nese tedy celý název Hana Hegerová: Potměšilý host; písně Petra Hapky na slova Michala Horáčka.¨
Právě tímto projektem se vlastně v následujících letech a dekádách veleúspěšná dvojice Hapka a Horáček ustavila a představila svoje umělecké vize populárně laděného, moderně znějícího, každému přístupného a přitom hudebně i obsahově inteligentního šansonu.
Šanson pro rockery
Potměšilý host ovšem byl výjimečný ještě v dalším smyslu. K Haně Hegerové přitáhl pozornost nového publika. A to nejen proto, že po deseti letech odmlky vlastně na pulty prodejen přišla z principu „nová zpěvačka“, ale hlavně proto, že další jména, jež se vyskytovala na obalu, dokázala uvedenou hudbu dobře prodat.
Je tady řeč hlavně o kytaristovi Michalu Pavlíčkovi, spojeném tehdy hlavně s Pražským výběrem, o houslistovi Janu Hrubém, vnímaném jako pravá ruka Vladimíra Mišíka, nebo o baskytaristovi Vladimíru „Gumovi“ Kulhánkovi, který byl už tehdy legendou českého rocku. K tomu připočtěme saxofonistu Štěpána Markoviče nebo klávesistu Zdeňka Zdeňka, kteří patřili k mladé krvi české jazzové scény.
Korunou sestavy pak byl zvukařský podíl Londýňana Simona Heyworthe, jehož pověst ho v souvislosti se spoluprací s tehdy enormně populárním Mikem Oldfieldem doslova předcházela. Navíc v době, kdy podíl zahraničních techniků na českých nahrávkách byl na rozdíl ode dneška něco nevídaného.
