Sochy jako umělecký výtvor, zdroj kultu a odpověď na osud člověka.

V článcích Desatera přikázání je jeden, který má velký význam. Jde o druhé přikázání; "Neuděláš si tesanou modlu ani jakékoliv zpodobení toho, co je nahoře na nebi nebo dole na zemi či ve vodě pod zemí. Nebudeš se jim klanět a nebudeš jim otročit, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý, který s trestem navštěvuji vinu otců na synech i na třetí a na čtvrté generaci těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům těch, kdo mne milují a zachovávají mé příkazy".

Jistě, že nejde o zákaz samotného umění, ale jde o to, aby lidé pod Desaterem  nevytvářeli sochy jako modly, protože Bůh Izraele je Bůh živý, který se zjevil, oslovil jménem člověka a ten mu odpověděl tu jsem. Když se Mojžíš u hořícího keře zeptal na jméno toho, kdo ho v ohni oslovil, dostal odpověď, Já jsem. 

Jistě, že je rozdíl mezi tím, zda má umělec záměr stvořit dílo v podobě sochy, která nemusí představovat nějakou historickou událost, ale má záměr oslavit krásu lidského bytí v nějakém okamžiku, který ho inspiroval. Ve starověku lidé tvořili sochy a zobrazovali krásu, sílu, spiritualitu svého vhledu do duchovního tajemství. A tak se obdivujeme Předovýchodnímu umění a antickému umění, které zdobilo chrámy a města a vyvolávalo v lidech uvědomění si  vlastní spirituality. Dá se říci, že sochy v těchto obdobích měly výhradně spirituální význam. Faraóni, synové bohů, sedí na trůnech, v ruce drží symboly své moci a jsou uměleckou inspirací k pochopení toho co náleží do posvátného a co do profánního. Po té, co se Ježíš zjevil po svém zmrtvýchvstání některým lidem a pronesl tuto větu: "Ty jsi viděl a pochybuješ, ale co ti, co neviděli ?"

Konflikt mezi uměleckým ztvárněním určité postavy do podoby sochy a lidskou vnitřní odezvou na její existenci často vedl k násilnému odstranění, které předznamenalo změnu doby, kterou společnost chce nastolit nyní a teď a nedovolit minulosti, aby do přesahu doby minulé k přítomné opět vstupovala, byť ve vzpomínkách nebo duchovně zůstávala ve vzpomínkách v minulosti. Je to možné chápat tak, že lidstvo hodlá udělat revoluční krok a svým způsobem inovovat budoucnost bez minulosti, kterou chápe jako historii. Tento tah však nikdy nefungoval, tak jak si to lidé představovali, protože běh času od minulosti k přítomnosti do budoucnosti má svůj program, který nelze vůlí zvrátit. 

Co změnily doby, v níž se kácely sochy, ničily písemnosti, bořily sakrální stavby ve jménu budování nového světa bez útlaku?  

Když zvítězila teologie nad antickou kulturou filosofického myšlení, přicházela nová doba a přesto se jí podařilo vniknout do nové kultury myšlení o světě. Bez Platóna a jeho následníků by nebyla zbudována cesta křesťanství, bez Aristotela věda a pojetí státu a bez interpretace státu jehož společnost je rozdělena na obec boží a obec pozemskou by se nerozvinul středověký stát. A tak i dokonalá krása, a ta byla hlavním motivem, řeckých soch, se stala inspirací pro budoucí umělce, kteří se pokoušeli vniknout do ducha dávného umění, pokud neměli v úmyslu ideologicky zosobňovat realitu svého světa, ale umělecky se vyjádřit k přítomnosti. Kácení soch a ničení památek vyjadřuje jakousi touhu, podporovanou určitou agresivitou, která se skrývá v každém člověku, jenž často v životě prožívá chvíli, kdy potřebuje bouchnout dveřmi za svou minulostí, potlačit pocity poraženého, který neobstál a studu za činy, kterých se dopustil, ale přízraky minulosti, které spatřuje v jakémkoliv jejím provedení nezažene tím, že je zničí, ale že si je správně vyloží. 

Vztah k minulosti, která vzbuzuje negativní emoce se podobá trhání milostné korespondence po rozchodu, ale tím s ní dokonale neskončí, protože vzpomínky se vracejí jako ptáci so svých hnízd, někde v mysli, která se nedokázala odpoutat od prožitků, ať byly zlé nebo krásné.

Sepisování dějin nepomůže k ulehčení, že něco bylo, co se nemuselo stát a přesto se to stalo a není to o národu, který se snaží rozkličovat události co do významu, ale nevede, jak je patrné, k nápravě v přítomnosti. Dějiny jsou výtvorem lidské společnosti a též dílem člověka, který nad nimi uvažuje a své úvahy zaznamenává. Také socha je dílem člověk, v níž zaznamenal nějaký úsek dějin. Takové sebevyjádření je čistě individuální a druzí ho nemusí přijmout, byť má vědecký či umělecký  význam. Všechno, co člověk zosobní do díla, ať písemného nebo sochařského je výrazem jeho postoje, nikoliv výpovědí o době, kterou dílo představuje.

V současné době, která prochází různými zkouškami , a to je naše přítomnost, jsme schopni posoudit, co je prospěšné a co není a též se zamyslet nad tím, jaké emoce se k nám poutají a jaké od nás zpětně odcházejí a jaký výklad světa se pokoušíme provádět. Jak by asi vypadala socha, která by ji reprezentovala? Internet je místo, v němž se hromadí různé názory a polemiky o příčinách a důsledcích neschopnosti se vyrovnat s problémy, jejichž podhoubí vězí v prostoru, do něhož nejsme schopni vstoupit, protože dostatečně nechápeme výzvu "Poznej sám sebe" a to, co nám dávní předkové a duchovní školy uložili - péči o duši, která předchází chaosu a vede k harmonii.