Gól roku nůžkami z velkého vápna, v mládí frajírek i nekončící srandičky. To Táborského symbolizuje. „Srandu mám zkrátka rád. Patří to k tomu. Umím si udělat legraci skoro ze všeho, ale dokážu ji také přijmout,“ myslí si.
Holohlavý forvard má za svůj fotbalový život na co vzpomínat. „Je toho hrozně moc. Když jsme slavili postup, tak mě nenapadlo nic lepšího než jít v hospodě do kuchyně, vzít dva velké poklopy od hrnců a udělat si z nich činely. To se pak docela chytlo a dělal jsem to často,“ říká s tím, že je důležité vědět, kde má legrace svoji hranu.
„Taky jsem to párkrát přestřelil a byl jsem u trenéra na koberečku. Pak je třeba zařadit zpátečku, dát pár gólů a kouč na to zapomene,“ s úsměvem vzpomíná.
V kariéře odehrál přes dvě stovky zápasů v první lize, nastoupil v Evropské lize, vyhrál Český pohár, vystřídal pět ligových mužstev, na hřišti se potkal třeba i s brazilskou hvězdou Rivaldem.
V roce 2005 šel poprvé na jih
A všechno to pro Ivo Táborského začalo v pěti letech ve Slavii, kde prošel mládežnické kategorie a v 16 letech se připojil k A týmu. Trénoval s prvním týmem, ale nikdy se pořádně neprosadil. Začal chodit po různých hostováních. Nejprve hrál za Bohemians Praha, pak strávil půl roku v Příbrami.
Ivo Táborský35 let Narodil se 10. května 1985 v Praze na Žižkově. Dodnes ho mrzí, že si nedodělal střední školu. Upřednostnil tehdy fotbal, protože začal trénovat s A týmem Slavie Praha. Do prvního mužstva sešívaných se ale nikdy pořádně neprosadil, odehrál v něm pouze čtyři prvoligové zápasy. Pak prošel hostováním v Bohemians, v Příbrami a v Českých Budějovicích, kam se v kariéře vrátil nakonec čtyřikrát. Pět let působil v Mladé Boleslavi, kde získal domácí pohár a zahrál si i Evropskou ligu. Tři sezony nastupoval v dresu Teplic. V zahraničí krátce působil na Slovensku ve Slovanu Bratislava a v ázerbájdžánském Interu Baku. Po sezoně 2015/16 pak přestoupil do Dynama, kde kariéru ukončil. Zažil dva postupy, jeden sestup. Kompletně prošel mládežnickými reprezentacemi. V první lize odehrál ve 13 sezonách 223 utkání, v nich nastřílel 29 branek. Je ženatý, s manželkou Martinou vychovávají pětiletou dceru Lily Marii. |
Následně v roce 2005 poprvé zamířil na jih Čech. „Chtěl mě pan Cipro, který mi v kariéře hodně pomohl. Mně bylo dvacet a kabině vládli starší kluci jako David Horejš, David Homoláč, Ivan Dvořák. Nebylo to úplně snadné, ale zkušenější hráči mě vzali mezi sebe. Byl jsem nejlepší kamarád s Josefem Němcem, kterému bylo 33 let,“ vzpomíná.
Táborský zažil na jihu Čech postup do první ligy, v rozhodujícím utkání v Ústí nad Labem dokonce vstřelil při výhře 2:1 oba góly. Jako hráč Slavie se ale musel vrátit do Edenu, kde šance znovu nepřišla. Druhé hostování v Dynamu bylo jasnou volbou. „Znovu mi sezona vyšla, dařilo se nám a já už se nechtěl vracet do Slavie. Prosil jsem vedení, ať mě koupí, ale částka byla asi příliš vysoká,“ pokračuje.
Táborský měl namířeno do Jablonce, ale nakonec zvolil Mladou Boleslav. S tou vyhrál domácí pohár, kdy sehrál klíčovou roli. Krátce před koncem vyrovnal z penalty na 1:1 a pokutové kopy Středočeši zvládli lépe a dostali se do Evropské ligy.
Prestižní evropskou soutěž si zahrál i na Slovensku, kde se během půlročního hostování ve Slovanu Bratislava opět setkal s Jiřím Kladrubským, s nímž se potkávali prakticky celou kariéru. V dresu Slovanu nastoupil Ivo Táborský i na hřišti pařížského PSG. „Zranili se nám obránci a hrál jsem netradičně levého beka na Pastoreho. Byl to zážitek. Sice jsme prohráli 0:1 a Pastore dal gól, ale za ten jsem prý nemohl,“ popisuje.
Po pěti sezonách v Boleslavi se útočník či ofenzivní záložník potřetí dostal do Českých Budějovic, ale na sestupový ročník by nejraději zapomněl. „To se nepovedlo. Udělali jsme hodně průšvihů, všichni jsme nesli za sestup díl odpovědnosti. Byl to můj nejhorší fotbalový rok,“ přiznává.
V Baku byl jen čtyři měsíce
V roce 2013 doběhla Táborskému smlouva a hledal si nové angažmá. Na testech v německých Drážďanech neuspěl a oslovily ho Teplice, kde mu tříleté působení změnilo život. „Místní prostředí i chování hráčů mi otevřelo oči. Dodnes mám odtud výborné přátele – Štěpána Vachouška, Milana Matulu, Tomáše Vondráška, Honzu Kroba, Tomáše Grigara, Admira Ljevakoviče, fyzioterapeuta Ondru Klementa, kustoda Jirku Semeráda i trenéry Zdeňka Ščasného se Stanislavem Hejkalem. S masérem Edou Poustkou jsem denně jezdil z Prahy, na to nikdy nezapomenu,“ vypráví.
Loučící se Ivan Táborský (čelem) v dresu Českých Budějovic
Jediné opravdové zahraniční angažmá Táborský prožil během čtyř měsíců v Ázerbájdžánu, kde si jej vybral klub Inter Baku. „Musel jsem to zkusit, bylo to finančně zajímavé. Moc jsem toho neodehrál, ale život tam byla jedna velká zkušenost,“ zdůrazňuje.
DotazníkCo vám v poslední době udělalo radost? Co vás naopak naštvalo? Na co se těšíte? |
Počtvrté se Táborský hlásil na Střeleckém ostrově v roce 2016. „Nechtělo se mi ve 31 letech do druhé ligy. Vozábal s Horejšem mě museli přemlouvat. Podepsal jsem smlouvu na tři roky a to byla doba, do kdy jsem chtěl postoupit, abych si ještě zahrál první ligu. Ale už přišel jiný Ivoš Táborský než předtím, změnil jsem se,“ myslí si.
Pro klub i samotného útočníka vše dopadlo ideálně – do třetice útok na postup vyšel a pak zůstal i v prvoligovém týmu. Ale všechno nešlo úplně lehce. „Hodně se házelo na mě, že jsem nedal víc gólů a nepostoupili jsme. Po dvou letech se všem upravovaly smlouvy, mě se to týkalo nejvíc. Na snížení jsem přistoupil a sezona začala tím, že v prvních čtyřech kolech jsem třikrát dal v závěru gól jako náhradník. Z drahého a nechtěného hráče jsem se stal tím, koho nosili na ramenou,“ srovnává.
V polovině nakonec postupové sezony byl Táborský blízko odchodu domů, do Viktorie Žižkov. „Denně mi volal pan Dyml, který mě přemluvil. V Budějovicích mi klub ani trenér nechtěli bránit. Večer před podpisem smlouvy jsem ještě volal trenéru Horejšovi, který mi popřál hodně štěstí. Ale o pět minut později zavolal znovu, že mě pustit nemůže. Byl jsem naštvaný,“ uvádí.
Loučící se Ivo Táborský v dresu Českých Budějovic
Litovat ale nemusel. Přestože zpravidla kryl záda prvnímu útočníkovi Davidu Ledeckému, tak střílel důležité góly a v postupovém duelu s Chrudimí znovu dvakrát skóroval. Stejně jako v roce 2006. „Nakonec jsem udělal dobře. A ty dva góly? To byla symbolika a pro mě největší odměna,“ tvrdí.
Táborský si v další sezoně užil ještě další chvíle slávy. „Po gólu ve druhém kole na Slovácku jsem mohl zavolat tátovi, že moje mise je splněná,“ raduje se.
Právě jeho otec je zároveň i Táborského největším fanouškem. „To je jednoznačné. Jezdí od Příbrami a za poslední čtyři roky snad nevynechal jediný domácí zápas. Sedí za bránou na jižní tribuně a já na ni dal drtivou většinu branek. To je pro mě nejvíc,“ libuje si.
 |
Svou bohatou kariéru uzavřel na domácím stadionu po prohrané odvetě s Mladou Boleslaví a bylo to emotivní. „Přišlo mi neuvěřitelné množství zpráv, za všechny děkuju. S fanoušky jsem si to užil. Ale proslovy v kabině, to bylo hodně silné. Když mluvil trenér Horejš, tak mu vyhrkly slzy. Nevydržel jsem to já ani Tomáš Sivok i Jarda Drobný, u kterého bych to nečekal,“ dojímá se.
Od 1. července už nastoupil na novou pracovní pozici. Je manažerem budějovického A týmu. „Když mi to klub v zimě nabídl, byl jsem rozhodnutý prakticky okamžitě. Na něco takového jsem čekal. Věděl jsem, že po sezoně s fotbalem skončím, i když jsem zdravý a druhou ligu bych mohl třeba dva roky ještě hrát,“ má jasno.
