Jaké.auto Informace o autech podle značky a modelu

Renault Sport Spider: Silniční placka z Dieppe slaví čtvrtstoletí

Aleš Dragoun
Diskuze (2)

Renault a roadster pro čistý a maximální požitek z jízdy? Takový puristický sporťák s nejnutnější výbavou vyráběl ve druhé polovině 90. let.

Francouzský Renault v 90. letech působil coby dodavatel motorů pro tým Williams formule 1, který mu přivážel mistrovské tituly. Ze spolupráce vzešel i jeden z nejuznávanějších a nejzábavnějších malých hot-hatchů té doby: Clio Williams (1993) a o rok později šílený koncept Espace F1. V sezóně 1995 rozšířil svoje portfolio v nejvyšší kategorii motoristického sportu o Benetton. Jenže tenkrát také zadusil Alpine. Její místo měla zaujmout divize Renault Sport, později se začal její název psát dohromady.

V Ženevě 1995 se na stánku automobilky skvělo velké překvapení a její vlastně první počin: prototyp lehounkého dvoumístného sporťáku stvořeného čistě pro požitek z jízdy. Na velkého giganta, navíc částečně státního opravdu odvážný počin. Zatímco jiní konkurenti se snažili do svých modelů doslova nacpat co nejvíce luxusní výbavy, Renault se toho vůbec nebál, šel odvážně proti proudu a představoval vzácnou výjimku.

Nekonvenční projekt s označením W95 se zrodil během pouhých patnácti měsíců mimo hlavní strategické záměry výrobce, ale o to větší byl jeho přínos pro image značky. Tvary vznikaly pod vedením Patricka Le Quémenta. Tahle francouzská zvláštnost si tedy může sfouknout 25 svíček z pomyslného narozeninového dortu, první funkční předobraz se ale zrodil už v květnu 1994. Sport Spider měl být původně určen hlavně pro značkový pohár. Jenže fanoušci si vynutili sériovou produkci.

Hliník a laminát

Základem Sport Spideru (mimochodem, nečte se anglicky, nýbrž francouzsky: spidér) se už ve fázi předprodukčního prototypu stal lehký prostorový rám z hliníkových profilů. S ním pomáhal Claude Fior (1955-2001), slavný konstruktér činný hlavně v jedné stopě. Komponenty ovšem dodávala do Francie společnost Hydro Aluminium z dánského Løgstøru, dceřinka Norsk Hydro.

Sklolaminátová karoserie byla také jako peříčko a navíc se skládala jen ze tří hlavních dílů. Na rám se upevňovala šrouby. Podvozek s kratičkým rozvorem 2343 mm samozřejmě prošel patřičnými zkouškami a pečlivým sportovním odladěním. Nebylo tedy divu, že auto i s provozními kapalinami bylo vcelku lehké: pohotovostní hmotnost činila 930 kg... Jistě, doba půltunových hraček na kolech vyjma Caterhamu a jeho kopií je pryč už dávno. A ještě ke všemu relativně malé, dlouhé jen 3795 mm, zato 1830 mm široké. Ochranný oblouk jej zvýšil na 1250 mm, těžiště samotné ale leželo proklatě nízko...

Dvoulitr

Nečekejte ovšem žádný brutální motor, stačil dvoulitr. Řadový zážehový čtyřválec DOHC typu F7R s vícebodovým vstřikem, jinak přesného objemu 1998 cm3 (průměr 82,7 x 89 mm) bez přeplňování a se čtyřventilovou technikou dával při kompresi 10,0:1 celých 110 kW (150 k) v 6000 otáčkách. Nacházel se za napříč sedadly, tedy uprostřed před zadní nápravou. Stejný zdroj pohonu byl použit už ve zmíněném Cliu Williams a následně se jej dočkaly i nejsilnější vozy řady Mégane – kupé a kabriolety. Všechny jej měly sice stejně orientovaný, ale pochopitelně vpředu, ostré mégany se v době debutu prototypu Sport Spideru ještě ukrývaly pod testovací kamufláží.

Červené pole otáčkoměru začínalo v 6800 min-1. Zdá se vám to málo? Sílu motoru (násobky 186 N.m v 4500 min-1) dozadu posílala pětistupňová přímo řazená převodovka JC5, která navazovala na jednokotoučovou suchou spojku. Zpátečka se neřadila běžným způsobem, nejprve bylo nutné pohnout s hliníkovou hlavicí páky o čtvrt otáčky směrem vlevo. Motor i převodné ústrojí v jednom bloku byly uloženy v pomocném rámu v silentblocích tzv. oscilačního závěsu, šlo o konstrukci pocházející z letectví.

Bez zbytečností...

Nekompromisní sportovní auto sprintovalo z klidu na stovku během 6,9 s, což je více než slušná hodnota, zvládaly ji mnohem výkonnější, ale také těžší sporťáky. V maximálních 215 km/h už ve spartánském kokpitu provedení „saute-vent“ dost foukalo, i když s příplatkovým čelním sklem („pare-brise“) o něco méně. To mělo alespoň stěrač, ale také jelo jen 204 km/h a v akceleraci na 100 km/h bylo o tři desetinky pomalejší. Jím vybavená auta přibrala 35 kilo, vyráběla se od prosince 1996 a prodávala od jara 1997.

Volant Raid byl tříramenný, u provedení se sklem i s airbagem v hlavě. Analogový otáčkoměr doplňovaly teploměr vody a tlakoměr oleje, přístroje nesly emblém VDO. Digitální rychloměr pocházel z Twinga a byl prý příliš pomalý. Na střechu, boční okna i topení mohl zájemce rovnou zapomenout, rádio bylo zbytečné. Lehké plátýnko, které před rozmary počasí ani moc nechránilo, fungovalo jen do 90 km/h. Renault uváděl průměrnou spotřebu 8,2 l/100 km, benzinová nádrž pojala padesát litrů drahocenné pohonné látky.

...i elektronické podpory

Všechna čtyři kola byla zavěšena na dvojicích trojúhelníkových nestejně dlouhých ramen, přední od sebe dělilo 1543, zadní pak 1536 mm. Nechyběly příčné zkrutné stabilizátory, hydraulické teleskopické tlumiče a vinuté pružiny. O komfort tu ale nešlo, od motoru samotného se navíc přenášelo do karoserie vcelku hodně vibrací.

Šestnáctipalcové ráfky dostaly odpovídající padesátiprocentní obutí šířky 205 mm vpředu a 225 vzadu, z továrny byly vybavovány pneumatikami Michelin Pilot Sport. Hřebenové řízení pochopitelně postrádalo jakýkoli posilovač a čtveřice kotoučových brzd s vnitřním chlazení se obešla jak bez „serva“, tak i ABS. Měla průměr 300 mm. Elektronické asistenty typu stabilizace a kontroly trakce se tu logicky nekonaly už vůbec.

S helmami

Tradiční roadster by leckdo od masového výrobce opravdu neočekával. Sport Spider byl skutečně až extrémně minimalistický. Na jaře devadesátého šestého, kdy se začal prodávat, zamířil na veřejné silnice, kusově se ovšem stavěl v Dieppe už od prosince 1995. Řidiče (nebo spíš piloty) upnuté pomocí čtyřbodových pásů v anatomických kožených sedačkách od Recara s nadšením zdravila spousta motorkářů. Provedení bez čelního skla sice mělo štěrbinu, která odváděla vzduch nad hlavy posádky, stejně ale bylo radno jezdit v přilbě.

Takže jezdci na rychlých jednostopých strojích s kapotážemi brali posádky těchto vozů tak nějak za své. S odletujícími kamínky, kapkami deště a hmyzem si deflektor beztak neporadil. I na něm se podílel Claude Fior, jehož firma Nogaro Technologies dodnes vlastní patentovou ochranu. Konstruktérský génius bohužel zahynul v pouhých 46 letech v prosinci 2001 při havárii svého soukromého letadla.

Dveře se vyklápěly směrem dopředu a vzhůru, šlo tedy o tzv. nůžky, také se jim říká motýlí. Jenže pořád se nebavíme o lamborghini, nýbrž o renaultu... Kliky i zámky byste tu hledali marně. Obě sedadla i pedály šlo nastavit. Prázdné místo spolujezdce se dalo zakrýt zipem odpínatelným potahem, když majitel vyrazil na hodně rychlou projížďku sólo. Což bylo fajn i pro případná zavazadla, protože nikam jinam dát nešla. Leda na nosič nad kapotu motoru, pochopitelně za peníze navíc. V roce 1997 přibyla k dosavadní žluté, červené a modré barvě i titanová, ta nepotřebovala stříbrošedou spodní část jako předešlé odstíny.

Devadesát hodin

Do podzimu 1999 bylo v Dieppe, sídle Alpine (ta dnes zase žije, ale jak dlouho?) a také Renault Sportu vyrobeno pouze 1.726 kusů čistokrevného sporťáku, z toho stovka s volantem vpravo. Dostala se nejen do Británie, ale třeba i do Japonska. 350 jich mělo „větrolamy“, zbytek čelní sklo. Trophy vzniklo 90 kopií. Tohoto celkového čísla se striktně drží automobilka, jinak se údaje o počtu liší – a dost radikálně – od 1.493 do 1.920 exemplářů.

Jeden každý se rodil devadesát hodin. V České republice se nové prodaly dva – žlutý a modrý, oba se daly potkat svého času v Praze. Verze bez čelního skla nebyla homologována, další exempláře se k nám dostaly později jako ojetiny. Korozi tahle auta díky použitým materiálům prakticky neznají, ale na silnicích je potkáte velmi zřídka, zrodilo se jich málo a ke svému životu potřebují opravdu hezké počasí.

Trophy

Ve značkové sérii Trophy závodily na okruzích vozy s bezpečnostními klecemi a zavařenými dveřmi, ty se nedaly otevřít. Váhu se v tomto případě podařilo srazit na 854 kg. Sedačka spolujezdce samozřejmě nebyla třeba, naopak nechyběl předpisový hasicí přístroj. Pohárová auta měla logicky vyšší výkon motoru (zpočátku 130 kW, tedy 177 koní, později až 155 kW/210 k) a hlavní mechanickou odlišnost od silničních specifikací představovala šestistupňová sekvenční převodovka Sadev. Podle převodů zrychlovaly speciály z klidu na stovku i za 5,8 s a lehce překonaly dvěstěpadesátku, záleželo na charakteru okruhu.

Motory dostaly ostřejší vačkové hřídele i závodní chladič oleje, kola nesla značku OZ. Evropská série se odehrávala v nejprestižnější společnosti, před Grand Prix formule 1. V britské si na konci století udělal jméno Andy Priaulx, pozdější mistr Evropy a světa cestovních aut (2004-2007), to už ovšem s bavoráky. V ročníku 1999 vyhrál všech třináct podniků... Spidery se proháněly po okruzích u protinožců ještě v roce 2008.

RJ Racing s PRV

Nejvýkonnější nepřeplňované dvoulitry měly v závodních modifikacích až 300 koní (221 kW), hmotnost se přitom podařilo zredukovat na 790 kg. Jenže kromě nich existovaly i silnější stroje s motory PRV V6 2975 cm3. Za nimi stáli francouzští RJ Racing. Měly pevné střechy a hlavně bojovaly o vavříny. Značně modifikovaná verze pro třídu GT1 se pokusila v roce 1996 bez úspěchu kvalifikovat do 24 hodin Le Mans.

Modro-žlutá střela měla výkon 410 kW (557 k) díky dvěma turbům a celkem se jí dařilo v britských gétéčkách. Silniční specifikace se jmenovala Helem V6, nabídla ty samé různě výkonné agregáty a hlavně luxusnější výbavu včetně klimatizace. Vrátila se i na závodní tratě, ale v předkvalifikacích na Circuit de la Sarthe vozy specifikací GT1 a GT2 zcela propadly.

Pod milion těžko

Extrémní placatý Sport Spider bohužel oslovoval podobné publikum jako Lotus Elise, proto se neprosadil. Britský soupeř nabídl sice slabší motor, ale také razantně méně kilo a přece jen více ochrany před povětrnostními vlivy. A byl levnější! Dnes pod milion ojetý Sport Spider prakticky neseženete, částky kolem 800 tisíc jsou opravdovou výjimkou. Nejdražší kousky s minimálními nájezdy těsně přesahují 1,5 milionu. A stavům tachometrů se věřit dá, tohle prostě není auto na každodenní službu. Vždyť v současnosti už se jedná o ceněný youngtimer...

Zdroje: Auto World Press, Wikipedia, Carscoops, Renault Media, CD-ROM Autorevue '98, Auta 5P, Ultimatecarpage.com, Autoforum.cz, Mobile.de, Autoscout24, archiv autora, World Sports Racing Prototypes, Racing Sports Cars, propagační materiály Renault

Foto: Renault Media, RJ Racing

Aleš Dragoun
Diskuze (2)

Doporučujeme

2. 7. 2020 20:55
Renault
Dokonalá ukázka toho jak se ještě donedávna dělala auta pro potěšení a ne jen pro spotřebitele, je moc smutný jak ten dnešní automobilový svět vypadá