Alžběta Kopecká – Haleluja – Heřmanův Městec – Galerie

Co je to štěstí? Muška jenom zlatá, která za večera kol tvé hlavy chvátá. Adolf Heyduk
Kdo radost políbí v letu, rozbřesk věčnosti zažije tu... William Blake

John Berger popsal metodu klasika humanistické fotografie Henri Cartier-Bressona jako okamžik, zlomek sekundy, za kterým se fotograf plíží jak za divokým zvířetem. Alžběta Kopecká se nikdy nikam neplíží, ale s divokým zvířetem víří v nezkrotném tanci. Pokud je okamžik fotografie nespoutaný tvor, fotografka ví, jak na něj. Dívá se mu do očí. Podrbe ho pod bradou, pohladí po srsti. Haleluja!

Alžběta Kopecká je fotografkou štěstí. Není to štěstí růžové jako bonbony z pouti, ale radost, která prosvítá za každodenním životem. Na fotografiích žije svět plný psů, koček, rozběhaných dětí, usmívajících se párů. Muže to přitahuje k ženám a ženy k mužům. Každá bytost si je jistá svým místem ve světě. Alžběta Kopecká je živel, kraj na jejích snímcích se vylíhl z divokých vajec. Svobodný pohyb, rozlet je součástí dobrého pocitu. Tak jako Čokoláda a severní vítr přinášející změny a touhy. Protože je Fortuna tradičně vrtkavá, musí se chytit za pačesy. Na snímcích není štěstí, které se stává náhodou, je to štěstí, za kterým musíte jít. Lidé na fotkách se o něj možná museli trochu prát, ale jsou v něm pevně usazeni. A touto cestou půjdou i jejich děti. Je to štěstí, které se honí se psem po louce a vypučí za větru jako divoké květiny, když jsme pozorní a pokorní ke světu a bytostem kolem sebe.

Teorie fotografie říká, že tato nejpřesnější technika dokáže dát svým výtvorům jistou magickou hodnotu, kterou pro nás nemůže mít namalovaný obraz. A také, že fotografovat znamená přivlastňovat si fotografované. U Alžběty Kopecké nejde o přivlastňování, ale o potvrzení toho, co považuje za důležité: štěstí, radost, kouzlo, živost světa. Alžběta Kopecká potvrzuje, uchovává, obdivuje a chválí. Haleluja!

Alžběta Kopecká není pouhou pozorovatelkou života. Vědomě vstupuje do akce, do dění, je jeho součástí, je spolutvůrcem atmosféry. Její snímky nejsou o nezasahování, nejsou tajně a nenápadně kradené přes rameno, naopak vznikly face to face, ve víru událostí. Říká o sobě, že pracuje na hraně dokumentu. Jako správný reportér má instinkt vybrat a zachytit klíčový okamžik. Nápadná je intenzita, básník Ivan Martin Jirous svůj text/báseň nazval Důrazná řeč k Alžbětě Kopecké. Blízko může být deníkový záznam americké fotografky Nan Goldin, pro niž je fotografování dotýkáním se, pohlazením.

V Galerii Dvojdomek autorka představuje tři série fotografií. Ty první jsou deníkové, vidíme, co fotografka prožívá s lidmi a mezi lidmi. Spíše introvertní je druhý okruh, kanály a zemská znamení. Jak vypadá země, po níž kráčíme? Svět, ve kterém žijeme? Třetí sérií jsou masky. Obličej je obraz, dokážeme v něm číst. Je známá věc, že člověk se za masku schovává, a ona mu na oplátku dovolí být více sám sebou. Maska z jílu, popela a kouře činí lidi skutečně krásnými. Hladká tvář se ztrácí pod nevzhledným kašovitým nánosem a krása svítí odkudsi zevnitř. Snímkům kralují postavy narozené z ryzího snění i ty, které bytují na tomto světě stejně jako vzrostlé stromy. Portréty obyčejných lidí, ale i umělců a hudebníků zní divokým rytmem, v podkresu jako by zněly housle, cimbály a harmonika. A také hebrejské Hava Nagila – Radujme se! Haleluja! Bonusem je obrazový seriál věnovaný básníku a významné, byť kontroverzní osobnosti undergroundu, Ivanu Martinu Jirousovi. Výstava Alžběty Kopecké je archívem radosti.

Alžběta Kopecká (1972) absolvovala Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě. Fotografuje od 15 let, vystavuje od roku 1999. Vyrostla mezi fotografiemi rodinného přítele Bohdana Holomíčka. Vyučuje angličtinu, žije v Heřmanově Městci.