Odolena Voda

Ještě než se s mužským osazenstvem místní sokolské jednoty podíváme do „všesokolské“ Prahy zkraje července roku 1948, dovolte mi malou vodolskou vsuvku. Jde o čerstvý přírůstek do sbírky (děkuji nálezci, kamarádovi dárci a druhému kamarádovi za naskenování). A je parádní! Ti, kteří na dobové fotografii poznali západní část návsi (Dolního náměstí), se samozřejmě nemýlí. V přízemí domu čp. 19 na spodním konci „farské uličky“, kde jsme si dnes zvyklí zajít do cukrárny, byl v době pořízení fotografie obchod s prodejem střižního galanterního zboží a hotové obuvi paní Antonie Čadské (jak se ostatně dočtete sami z vývěsního štítu nad vstupními dveřmi). Vpravo stojící stodolu patřící tou dobou ke statku čp. 20, stejně jako stavení za ní, byste dnes již na Dolním náměstí marně hledali. Nahradila ji ve druhé polovině 70. let minulého století samoobsluha, o pár let později za ní přibyl několikapatrový panelový dům. Pokud si občas stýskáme, jak jsou různé zdi, vrata, dveře nebo třeba sloupy veřejného osvětlení po celé Vodolce trvale oblepovány reklamními letáky nebo plakáty, stačí se podívat do minulosti – jinak tomu asi nebylo nikdy. Nejenom z tohoto snímku (další si ukážeme někdy v budoucnu) je patrné, že návesní zeď stodoly sloužila vlastně jako takový dobový informační portál. Mně se zatím podařilo určit jediný, a to propagující boty firmy Baťa, samozřejmě za „baťovskou“ cenu 59 Kč. Zřejmě měl za úkol lákat také k návštěvě zmíněného obchůdku s hotovou obuví… Co mi ale udělalo největší radost, je autobus! Třeba jste se již při listování texty věnovanými historii Odoleny Vody dočetli, že mezi Prahou a Vodolkou začal po neúspěšném provozu soukromé linky jezdit v roce 1922 státní autobus: v půl sedmé ráno a v poledne „k elektrice“ do Prahy (tipuji, že někam na Invalidovnu), zpět z Prahy odjížděl v 8 a 18 hodin. Byl prý dost drahý (9 Kč), ale za nečasu a v zimě rozhodně nabízel přijatelnější způsob dopravy, než dosavadní chůzi pěšky „na dráhu“ do Libčic nebo Kojetic, jízdu na kole, případně koňský povoz. Díky na slovo vzatým odborníkům (mnohokrát jim děkuji za velkou pomoc!) se podařilo určit, že jde o poštovní autobus prvorepublikové státní pošty Praga N, výrobce Českomoravská-Kolben, nejspíše s karosérií plzeňské firmy Brožík. (Škoda zhoršené kvality fotografie, dalo by ještě ledacos upřesnit.) Spojení poštovních služeb a veřejné hromadné autobusové dopravy se může z dnešního pohledu zdát poněkud zvláštní, ale bylo pochopitelné a i léty prověřené. V autobusech byl oddělený prostor pro zásilky, zbylá část zpravidla s 20 nebo 37 sedadly byla určena cestujícím. (Nás se myslím týká ta menší kapacita autobusu.) Teprve v roce 1925 se poštovní automobilová doprava oddělila od ostatního poštovního provozu a v první polovině 30. let byla včleněna pod Československé státní dráhy, které pak zajišťovaly jak veřejnou hromadnou dopravu na železnici, tak na silnici. Ale zpět na dolní Vodolku! Jenže, do jaké vlastně doby? Asi vás už nepřekvapí, že fotografie není datovaná. Období první republiky je bez diskuzí. Půjde stanovit dataci přesněji? Obtížně. Mám obavu, že se prozatím budeme muset spokojit s odhadem. Vycházejme z předpokladu, že poštovní autobus Praga N mohl být vyroben na samém počátku 20. let minulého století, ještě jako zánovní byl nasazen na linku projíždějící Vodolkou a několik let „služby“ si určitě svědomitě odjezdil. Dům, v jehož přízemí se nacházel obchod se střižním zbožím, byl v držení rodiny jeho majitelky od roku 1926. Předpokládám, že k otevření obchodu došlo až po zakoupení domu. Být „ve svém“ je vždycky lepší a také levnější. Rok na to je obchod uveden v Adresáři republiky Československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství, vydávaný až do roku 1938 vlastním nákladem firmy Rudolf Mosse. (Na starší informaci o jeho existenci jsem zatím nenarazil.) Takže sečteno a podtrženo: s největší pravděpodobností zmáčkl pan fotograf spoušť svého fotoaparátu na okraji ještě nezpevněné vozovky vodolské návsi někdy na počátku druhé poloviny 20. let 20. století. S přáním všeho dobrého se protentokrát loučí a za případné podněty a upřesnění předem děkuje Roman Straka.