Někteří demonstranti si na práva barevných posvítili rabováním obchodů.

Někteří demonstranti si na práva barevných posvítili rabováním obchodů. Zdroj: ČTK / AP / Seth Wenig

Vladimír Mertlík: Hororový sen aneb Nikdo nemůže za barvu své kůže, může ale za to, že se stal idiotem

 Slovy „I Have a Dream“ začal v roce 1963 černošský baptistický kazatel Martin Luther King svůj projev v závěru Pochodu na Washington za práci a svobodu, v němž žádal rasovou rovnost a konec diskriminace. Stalo se tak 28. srpna 1963 a dodnes jde o největší politickou manifestaci v historii Spojených států, požadující občanská a ekonomická práva pro – dříve Američany černé pleti – dnes Afroameričany!  

Jeho sen se naplnil v míře vrchovaté a jím snad ani neočekávané v roce 2009, když se Afroameričan – dříve černoch – Barack Obama stal 44. prezidentem USA. Historický význam Kingova projevu nespočívá v tom, že za něj v roce 1964 obdržel Nobelovu cenu míru. Je v obsahu a étosu, jak dosáhnout cíle v úsilí ukončení rasové segregace a diskriminace jen občanskou neposlušností bez násilí. Volba Baracka Obamy byla důkazem, že i pouhá naléhavost a důslednost dokáže prolomit mříže společenských tabu a nespravedlností – bez násilí.

Zároveň byla a je i definitivním důkazem vnitřní síly státu, který takový tlak dokáže přetvořit ve prospěch spravedlnosti pro minoritu, aniž by se tak dělo na úkor dosavadní majority. Trvalo to jen čtyřicet šest let od chvíle, kdy barevní nesměli jezdit v autobusech na místech pro bílé, kdy černou studentku při nástupu na univerzitu doprovázela ozbrojená Národní garda. Jen padesát let od hořících křížů s písmeny KKK, kdy vzdělaná střední třída pózovala na fotografiích do rodinných alb místo s vnoučaty s ohořelými těly negrů a sedmdesát od vzniku písně Strange Fruits, v níž Billie Holiday zpívá o podivném černém ovoci na stromech v Dixie. Stačila vůle, rozum, touha a sen o svobodě černých i bílých.

To neznamená, že na obou stranách nezůstali idioti. Neznamená to, že křivdu a násilí jednoho bílého idiota spraví násilí a křivdy tisíců jiných černých idiotů, byť kořeny těch podivných stromů, na nichž roste Strange Fruits, jsou velmi hluboké. A nejméně to spraví násilí a ničení ze strany evropských idiotů bez rozdílu barvy pleti, kteří se cítí být spasiteli nebo si pouličním násilím nahrazují erekci z místního fotbalového derby.

Nikdo nemůže za barvu své kůže – kterou si nezvolil – ale každý může za to, je-li idiot! Protože to už je věcí volby! Lze snad omluvit, pokud se někdo z nerozumu idiotem na chvíli stal, ale není omluvy pro ty, kteří idioty zůstali a zůstávají. Omluvy není ani pro rasismus – bílý i černý – ani pro antisemitismus či třídní nenávist, neboť jejich nositelé milují násilí jako komunikační prostředek. Proto má současný bércový vřed nenávisti tak silnou podporu levičácké lůzy, byť se tváří jako liberální levice. Proto nedosáhne ničeho většího než zničení hodnot a oddálení cíle těch, kteří mají sen.                 

I Zpětnému zrcátku se zdál sen. Sen, v němž svět se zbláznil a obrátil naruby. Stalo se tak vinou deratizátorů, kteří se čas od času zjevují – v odstínech různých barev. Rudé, bílé, hnědé, černé, ale i zelené nebo růžové barvy vaginy. Zjevují se vždy s vizí nápravy světa pomocí jeho destrukce. Jsou lékařem, který opar na rtu pacienta léčí uříznutím jeho hlavy. Takový byl svět i ve snu Zpětného zrcátka, v němž Amerika zahájila proces obrody k větší právní i sociální spravedlnosti pod heslem Black Lives Matter.

Deratizátoři si na práva barevných posvítili požáry obchodů a demolováním aut bez ohledu na barvu pleti jejich majitelů. A poté začali spravedlivě přerozdělovat majetek – finanční operací zvanou rabování – podporováni těmi, kteří chaos mají za společenský řád. Nešlo o boj mezi černou a bílou, protože svět není černobílý. Šlo o boj mezi dvěma základními pohledy na svět a svobodu jedince – nepřesně zvanými socialismus a kapitalismus. Rozdíl mezi nimi naopak přesně vyjadřuje bonmot, že zatímco v kapitalismu je vykořisťován člověk člověkem, v socialismu je to naopak.

V odvetě za zločiny Kryštofa Kolumba provinilého tím, že objevil Ameriku, i otců zakladatelů Spojených států lůza v odvetě a svatém hněvu bořila jejich sochy, kradla televizory a šišky salámu z výloh. Strachy se chvěla i socha Svobody. Strnule strachy jak sochy stáli ti, kteří se báli o svobodu. Proto události našly odraz i v Evropě a kde jinde než u vynálezců krvavých revolučních jatek – Francouzů. Brzy se ukázalo, že v hnutí evropské levice „Chaos Lives Matter“ je i česká stopa, když se k ní přidalo nápisem Black Lives Matter nad vchodem i pražské divadlo okresního formátu, ač většina ansámblu viděla černocha jen v Náprstkově muzeu.

Zpětné zrcátko zkusilo hororový sen zaplašit obrácením se z levého boku na pravý, ale nebyla to výhra. První, co jeho zmučená mysl uviděla, byl obraz oslavy masového vraha a vynálezce bídy Vladimíra Iljiče Lenina a ztopoření jeho sochy v německém Gelsenkirchenu. Hlavním řečníkem oslav ve snu byl nejvyšší představitel EU Jean-Claude Juncker alias Joker! Kuloáry Evropského parlamentu ve snu Zpětného zrcátka vřely debatou o formě protestu proti nekorektnímu označování evropských starousedlíků termínem „běloch“. Nejsilnější protesty zněly z Česka – jmenovitě z Karlovarska a okolí Mostu, na Slovensku z oblasti Spišské Nové Vsi, Humenného a Prešova a v Maďarsku z oblastí u slovenských hranic. Iniciativa „White is Black“ navrhla změnit označování Evropanů světlé pleti jako bělochů za „caucasian“ (překl. kavkazský, bělošský, Kavkazan), jak bývá navrhováno v amerických dotaznících. To ovšem rozhodně odmítli Maďaři, Holanďané a za svá práva se prali i obyvatelé Polabské nížiny.

Ruský prezident Vladimír Putin navrhl svolání mezinárodní konference o právech politických a národnostních menšin „Smart World of Law“ do Moskvy. Miroslav Kalousek ale pořadatelství Moskvy zničil glosou: „Konat konferenci o lidských právech v Moskvě je stejné jako pořádat konferenci o trendech zdravé výživy v somálském Mogadišu.“

Neprošel ani návrh Miloše Zemana na konání akce v Pekingu pod heslem „Mnoho zemí – jeden systém!“ a nakonec se prosadil návrh hnutí kancléře Vratislava Mynáře „Black Money Lives Matter“. Osvětimany zaujaly lyžařským areálem bez sněhu a vody – což kvitovala matka Greta – a nejvyšší žádostí o dotaci. Jako bonus byla všem delegátům slíbena Mynářova bezpečnostní prověrka a výtisk knihy nejoblíbenějších vtipů Miloše Zemana „A tuhle znáte?“, která obsahovala sice jen jeden, zato skvělý vtip o tom, jak: „Přijde do pekla Klaus, Zeman a Claudia Schiffer…“

Organizace doprovodných eventů byly výjezdy delegátů do Chánova, Janova a dalších míst s příkladnou péčí státu pořádané odbočkou SPD „Gypsy Lives Matter“.

V programu exkurzí byly workshopy „Jak větrat v bytě bez oken“ a „Jak rozdělat oheň, když je v bytě průvan“.

Pak se hladký průběh konference zadrhl. Maďarský ugrofinista Ferencváros Vörös Halászlé odmítl dosavadní řazení Maďarů k ugrofinským národům slovy: „Maďaři mají horkou krev, nejsou žádní zmrzlí Eskymáci!“ Napadl i závěry výzkumu diverzity lidského genomu, genových odlišností mezi rasami a vývoje lidského druhu profesora Cavalli-Sforzyho, které přiznávají Maďarům jen 87 % evropského původu, zatímco Finům 90 %. Halászlé zdůraznil, že 3 % v rozdílu evropanství mezi Finy a Maďary v neprospěch Maďarů jsou způsobena zbývajícími žijícími Slováky na území Maďarska.

Představitel slovenského hnutí za rovnost mezi národy „Mor ho, Maďara!“, Bogaj Bogaj Čabogaj v reakci na maďarské útoky prohlásil, že platí-li: „Co Rumun, to Bulhar!“, pak nepochybně i to, že „Každý Maďar může za to, že je Maďar!“ Závěr konference patřil domácím. Český buditel a vlastenec Tomio F. L. Věk Okamura označil EU za smetiště dějin a zdůraznil, že: „Českému národu, jehož jsem představitelem, nebudou velet žabožrouti, špageťáci ani potomci esesáků a sudeťáků. Tím méně polští šmelináři, slovenští dráteníci a maďarští pasáci oslů do uheráku.“ V závěru podotkl, že snaha, aby Evropu vedli Češi, už tu dávno Billa a má podporu ve sloganu „Přesně podle mého gusta!“ Svůj projev pak ukončil varováním: „Jsem Čech jako poleno, ale tvrdím, že nakonec přijde Japonec, i kdyby byl Korejec.“

Po probuzení si Zpětné zrcátko s úlevou oddechlo, že vše bylo jen snem. Úleva trvala ale jen do chvíle, kdy se většina událostí objevila na stránkách deníků. Zbýval jen povzdech: „To se mi snad jenom zdá!“ 

A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík