Jean Pierre Fux se
v týdnu podrobil operaci

Švýcarský kulturista Jean Pierre Fux se do dějin bodybuildingu zapsal jako jeden z nejmohutnějších kulturistů své doby. Podobně masivních profesionálních závodníků byste v letech 1996 a 1997, kdy byl na vrcholu, totiž příliš nenapočítali. Konkurovat mu objemy mohli Dorian Yates, Nasser El Sonbaty, v některých postojích třeba také Paul Dillett a to bylo asi tak všechno. Právě pro tuto svou mohutnost se Jean Pierre nesmazatelně vepsal do paměti kulturistických nadšenců na celém světě. Kdyby pro kulturistiku rychle neztratil potřebnou vášeň, neudělal několik špatných rozhodnutí a později jeho kariéru definitivně neukončilo děsivé a velmi vážné zranění obou dolních končetin, byl by toho ve svém sportu dosáhl asi ještě více. I bez toho se ale jedná o závodníka, kterého si rozhodně stojí za to jednou za čas připomenout.

Jean Pierre Fux se narodil 5. listopadu 1968, přičemž s tréninkem začínal přibližně v šestnácti letech. První závody absolvoval v roce 1986. Jednalo o menší pohárovou soutěž v Rheinfeldenu, kde mladý závodník skončil ve své hmotnostní kategorii mezi juniory čtvrtý. Na své první vítězství čekal až do roku 1989, kdy se stal juniorským mistrem své vlasti. Do světa velké kulturistiky nahlédl čtyři sezóny nato, kdy na mistrovství světa mezinárodní federace IFBB v nejtěžší hmotnostní kategorii obsadil čtvrté místo za vítězným Günterem Schlierkampem. V roce 1994 se Jean Pierre na pódium světového šampionátu vrátil a po souboji s Josefem Adltem, Jánem Kusem anebo Rolandem Kickingerem zvítězil nejenom ve své kategorii, ale i absolutně. Tím se před ním otevřela cesta k přestupu do tehdejší profesionální divize IFBB. Fux samozřejmě neváhal a status profesionála přijal. Zdráhal se ovšem využít kvalifikace na Mr. Olympia 1995, kterou si podle tehdejších pravidel díky svému úspěchu z mistrovství světa zajistil. Necítil se zkrátka ještě dost dobrý na to, aby na Olympii mohl konkurenceschopně závodit, a tak soutěži přihlížel pouze z hlediště. Přitom však zjistil, že jeho obavy byly zbytečné, a uvědomil si, že se už se zkušenějšími profíky může klidně měřit.

Jenomže svou první nominaci na Mr. Olympia už propásl a nezbylo mu, než aby si ji v roce 1996 vybojoval znovu. Profesionální debut absolvoval na Arnold Classic, kde byl ovšem dost z formy, když na pódium nastoupil až příliš mohutný na úkor finální dotaženosti. Musel se tak spokojit s devátým místem. Naštěstí se už za týden mohl pokusit o reparát. Během několika dnů, které od sebe dělily soutěž Arnolda Schwarzeneggera a San Jose Pro Invitational, dělal co mohl, aby formu zlepšil, a na své druhé soutěži mezi profíky dosáhl na pátou příčku. Protože Kevin Levrone, Paul Dillett, Vince Taylor i Roland Cziurlock, kteří se umístili před ním, měli už kvalifikaci před soutěží jistou, udělil mu Joe Weider pro účast na Mr. Olympia 1996 jako dalšímu borci v pořadí speciální pozvání. Na podzim 1996 v Chicagu Jean Pierre ke své první Olympii už samozřejmě nastoupil a bral zde velmi slušné osmé místo. Ze své premiérové účasti na této prestižní profesionální show si přitom odnesl dojem, že se svou postavou může mít na to, aby porazil obry své doby Doriana Yatese či Nassera El Sonbatyho, ale zároveň sám sebe utvrdil v tom, že nikdy nebude mít na borce s tak parádními tvary, jakými se mohli chlubit třeba Shawn Ray anebo Flex Wheeler.

Po svém úvodním vystoupení na Olympii absolvoval celou navazující evropskou tour, do které vstupoval bez jakékoliv koncepce, jak ji chce vůbec zvládnout. Obnášela totiž poměrně dlouhou dobu závodit týden co týden, což pochopitelně nepředstavuje právě snadný úkol. Nasser mu ale poradil, že se tímto obdobím musí projíst a držet přitom příjem tekutin na nejnižší možné míře. Tato strategie fungovala, a zatímco ti jeho soupeři, kteří dál drželi striktní dietu, byli s každým dalším dnem čím dál plošší a forma jim odcházela, Jean Pierre se postupně zlepšoval. Nakonec se na Grand Prix Russia probojoval až ke druhému místu, které se stalo jeho vůbec nejlepším umístěním mezi profesionály. Tímto výsledkem se kvalifikoval k účasti na Mr. Olympia 1997, kde později dosáhl na sedmé místo, které už následně nepřekonal. Že se třeba právě na této Olympii Jean Pierre neprobojoval ještě k lepšímu výsledku, mělo co dělat s tím, že se řadil k těm kulturistům, kteří vždy vypadli lépe několik týdnů před závody než na nich. Kořeny tohoto Fuxova problému dost možná spočívaly v tom, že se na své soutěže nikdy nepřipravoval pod vedením nějakého trenéra. Dnes s úsměvem vzpomíná, že jediným trenérem mu vždy byl pouze magazín Sportrevue, který vydával Albert Busek v Německu. A to už i v devadesátých letech bylo na ambiciózního profíka přeci jenom poněkud málo.

V roce 1998 vstoupil naplno do kulturistické hry synthol a Jean Pierre, který cítil, že by jeho paže potřebovaly trochu "vylepšit", se jím nechal zlákat. Jednoho dne, asi pět týdnů před svým třetím startem na Mr. Olympia v řadě, si tak přinesl domů lahvičku této látky, aniž by vlastně úplně tušil, do čeho se pouští. Injekčně si jí vpravil do bicepsu a takřka okamžitě se mu začalo špatně dýchat, když se dusil kašlem. Látka se mu dostala do krevního oběhu a on věděl, že je něco špatně a dostává se do opravdu velkých potíží. Ihned se proto vydal do nemocnice. Když tam dorazil, lékaři na něj už byli připraveni, protože je předem telefonicky informoval, že si píchl něco, co neměl. Bezprostředně po příjmu se jeho stav začal zhoršovat, Jean Pierre měl pocit, jako by opouštěl vlastní tělo, a pomalu se začínal loučit se životem. Nakonec se ze svých problémů dostal, ale v nemocnici zůstal čtyři dlouhé týdny! Přesto svou účast na Olympii nevzdal. Když mu konečně bylo trochu lépe, začal během hospitalizace provádět alespoň izometrická cvičení a v hlavě to měl nastavené tak, že ačkoliv ztratil nejméně 10 kilogramů, na pódium přinese alespoň štíhlejší postavu, která by se rozhodčím mohla líbit.

Obrátil se proto na svého lékaře s tím, že potřebuje, aby ho z nemocnice propustili, protože chce odletět do New Yorku a tam za týden závodit. Lékař něco takového jednoznačně zamítl, protože Jean Pierre měl v tu dobu ještě mírně zvýšené množství vody na plicích, která se mu tam nahromadila v souvislosti s jeho otravou, ale nebylo to nic platné. Fux přese všechno nasedl do letadla a ještě dnes vzpomíná na to, jak se mu během letu špatně dýchalo. K Mr. Olympia 1998 tak nastoupil takřka doslova ze smrtelné postele, a ačkoliv se jednalo o malý zázrak, že se tak vůbec stalo, za svou formu z této soutěže se Jean Pierre zpětně vždy styděl. V roce 1999 se vlivem nadužívání inzulínu a přílišného množství jídla Fuxova symetrie začala měnit k horšímu a on už před sezónou věděl, že to tentokrát nedopadne. Na své někdejší výsledky mohl zapomenout, a kde závodil, tam se umístil na chvostu startovního pole.

Jean Pierre následně rychle ztratil pro kulturistiku zápal. V roce 2002 už dobře věděl, že jako špičkový kulturista skončil, ale i tak se rozhodl připravit se ještě na závody. Během této přípravy absolvoval ono nechvalně známé fotografování pro magazín Flex s Chrisem Lundem, při kterém si přivodil pro sportovce zcela devastující zranění obou stehen. Jeden kvadriceps si kompletně utrhl a u druhé končetiny si přetrhl patelární šlachu. 181 cm vysoký profík si z toho dne pochopitelně pamatuje naprosto všechno. Měl ještě docela dlouho před závody, a tak se během fotografování použily opravdové a pořádně těžké váhy. Fux měl tehdy v dřepovací kleci na čince naloženo přes 300 kg. Chris Lund nafotil při Jean Pierrově tréninku, co potřeboval, a obrovský profík si už balil věci, když za ním renomovaný fotograf přišel s tím, že by chtěl trochu změnit světlo a pořídit v něm ještě několik fotek. Jean Pierre mezitím ale vychladl, a když si opět vzal osu na ramena a začal negativní fázi pohybu, cítil, jako by mu na ramenou spočíval celý dům, se kterým není schopný dále pohnout. Bylo to, jako by ho tlačila dolů nějaká zlá síla. Katastrofa byla neodvratitelná a Jean Pierre bezprostředně po pádu pod vší tou vahou věděl, že jeho kariéra skončila. Protože byl v šoku, bolest zprvu vůbec necítil a naopak měl pocit, jako by se mu ulevilo. Věděl, že je pro něj boj jako pro profesionálního kulturistu, kterému se už dávno přestalo dařit, u konce.

Následovala samozřejmě operace a dlouhá rekonvalescence. Jean Pierre se s cílem vydělat si ještě nějaké peníze k tréninku sice vrátil, aby mohl absolvovat nějaká exhibiční vystoupení, ale to už nemělo dlouhého trvání. Když si následně při tréninku s poměrně lehkou váhou ještě částečně utrhl hamstring, ze sportu se asi na deset let úplně vytratil. Do světa bodybuildingu znovu nahlédl až před nějakými pěti nebo šesti lety, kdy si začal doplňovat vzdělání a postupně se propracoval v poměrně vyhledávaného trenéra. V poslední době Jeana Pierra Fuxe začala trápit bolest kolene a je otázkou, nakolik se na těchto jeho potížích podílely roky těžkých tréninků a nakolik následky úrazu z roku 2002. Po tomto týdnu má ale tento sympaticky upřímný bývalý profík naději na to, že se mu od bolesti uleví. Ve čtvrtek prodělal operaci a včera udělal první krůčky s kloubní náhradou. Přejeme mu rychlou rekonvalescenci a ať se mu brzy zase chodí bez bolesti!

Použité elektronické zdroje: