Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Zahraničí

    Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 3)

    Státní činohru v Drážďanech /Staatsschauspiel Dresden/ sleduji už od osmdesátých let minulého století. Státní činohra patřila k těm nejlepším divadlům tehdejšího NDR, po Volksbühne a Maxim Gorki Theater v Berlíně.

    Das Dresdner Schauspielhaus, 2012. Foto Wiki

    Tehdy byl dominantním umělcem této drážďanské scény režisér Wolfgang Engel (1943). Jeho inscenace se vyznačovaly velkými formáty a jasnou, novátorskou interpretační rovinou. Není nic divného, že už tehdy, za socialistického východoněmeckého izolacismu, ještě před sjednocením, byl pozván k hostování v SRN. Ale tento úspěch byl náhle přerušen dobou po sjednocení, kdy Engel nemohl být uměleckým ředitelem či intendantem, protože mu nebyla – jako snad každému z bývalých šéfů východoněmeckých divadel – udělena důvěra. Intendantem se tak stal nevýrazný Dieter Görne. To se okamžitě odrazilo na umělecké úrovni divadla. Engel se teprve po hostování ve Frankfurtu a ve vídeňském Burgtheatru – vždy jako režisér – mohl stát na několik let intendantem… v Lipsku. Teprve v roce 2010, v důchodovém věku, se vrátil do Drážďan, kde opět režíruje.

    Wolfgang Engel letos v únoru. Foto Falk Wenzel

    Časem se přece jenom situace v Staatsschauspiel Dresden změnila. Vystřídalo se několik intendantů, umělecká úroveň souboru se pomalu dostávala nahoru a inscenace začaly – tentokrát už v celoněmeckém prostoru – vyvolávat zájem divadelní kritiky. Inscenace jako Běsi, Marat-Sade a Dantonova smrt režisérky Friedrike Heller, Tři sestry Tilmana Köhlera, Povídky z vídeňského lesa Barbary Brück, Yerma Andrease Krienburga či Vojcek Sandry Strunz napomohly divadlu k navýšení celostátní reputace. V poslední době pracují v divadle další špičkoví režiséři – například Andreas Kriegenburg, Fiederike Heller, Sebastian Hartmann, Amis Petras či již zmiňovaný Wolfgang Engel. Negativním činitelem pro divadlo je však poměrně velká fluktuace hereckého souboru, častý „únik“ herců do divadel v západní části země, patrně z finančních důvodů.

    Současný dramaturgický plán obsahuje zajímavé a ambiciózní interpretace klasiky a vedle toho angažovaná nová díla, která reflektují současná sociální a politická témata této časti země, tedy bývalého východního Německa. K nim patří i inscenace, o které se chci zmínit: dramatizace románu Lucase Rietzschela Mit der Faust in die Welt schlagen. Český překlad zní Dát světu pěstí (fragment vyšel ve čtrnáctideníku A2 22/2019, které bylo plně věnované bývalému východnímu Německu, opravdu velmi zajímavé číslo). Inscenaci včetně výpravy připravil nizozemský tým tvůrců v čele s režisérkou Liesbeth Coltof (1955). Rietzschel se ve svém románu – a potažmo v jeho dramatizaci – kriticky zamýšlí nad tím, co se stalo s NDR po pádu berlínské zdi. Líčí východoněmecké prostředí po celých třicet let od roku 1989 jako vysoce frustrující a pro mnohé občany v podstatě bezvýchodné.

    Ocitáme se kdesi v provinčním postkomunistickém, zdevastovaném Sasku. Sledujeme příběh dvou bratrů, Philippa (Daniel Séjourné) a Tobiase (Tillmann Eckardt), kteří vyrůstají v této bohem zapadlé části světa. Jejich otec je elektrikář, matka zdravotní sestra. Oba rodiče jsou ještě relativně mladí a v průběhu hry (i románu) se rozvedou. Děj začíná v době německého sjednocení v roce 1989. Začátek života za nového režimu chtějí začít výstavbou rodinného domu. Ve vesnici se však nic neděje, kraj chudne, stavba je zastavena. Všechno se rozpadá, domov mizí, rodiče bratrů se rozcházejí. Ti, kteří ve vesnici zůstali, se opíjejí nebo se utopili v umělém jezeře, které bylo kdysi otevřenou těžební oblastí (představení se odehrává na břehu tohoto jezera). Ostatní – jako třeba Uwe, který donášel Stasi – se stěhují na západ. Když pak začínají v Drážďanech neonacistické pochody a rodné město obou bratrů má přijmout uprchlíky, situace se ještě víc komplikuje. Jeden z bratrů – Philippe – se stahuje do sebe, druhý – Tobi – hledá odreagování ze svého potlačovaného hněvu a agrese v nazi aktivitách a demonstracích. Inscenace končí jeho účastí v drážďanských demonstracích, zatímco jeho bratr na něj zoufale naléhá, aby se „vzpamatoval“. Philipp hajluje, Tobias utíká kamsi pryč…

    Rostoucí znechucenost a existenciální zoufalství obou bratrů je obrazem frustrace velké části východoněmeckých občanů. Foto Sebastian Hoppe

    Rostoucí znechucenost a existenciální zoufalství obou bratrů ze života v postkomunistickém východním Německu je obrazem frustrace velké části východoněmeckých občanů, kteří se i třicet let po sjednocení cítí občany druhé kategorie. A hledají východisko ve stále rostoucím přiklánění se k neofašistickým a pravicovým proudům německé politiky.

    Dramatizace zdárně vystihla charakter románu. Kromě představitelů dvou hlavních rolí sledujeme plně ansámblové divadlo, kdy každý z (ostatních) herců hraje více postav. Scéna je jednoduchá, plně funkční. Tvoří ji po obou stranách břehy malého jezírka, vpravo vidíme kulisy jakéhosi průmyslového komplexu. V pozadí scény se po celou dobu představení promítají ilustrační videa. Zprvu jsou na nich dva hrající si chlapci (vzpomínka na šťastné dětství), později zvětšené detaily jejich stárnoucích obličejů a spolu s nimi nacistické symboly (hákový kříž či nápis Jude/Žid). Sledujeme v podstatě existenciální příběh dvou bratrů dějinným řízením a vlastní pasivitou uvržených do stavu letargie (Philipp) a agrese (Tobias), sugestivní obraz současné východoněmecké reality.

    Philipp hajluje, Tobias utíká kamsi pryč… Foto Sebastian Hoppe

    Je velmi chvályhodné, že se drážďanské divadlo pokouší o uchopení aktuální problematiky daného regionu a jejího nefalšovaného zobrazování. Nejde totiž jen o tuto inscenaci, obdobně tematicky aktuálních lze v repertoáru tohoto ambiciózního divadla najít víc. Vedle experimentálních inscenačních výbojů, o kterých psala do Divadelních novin 3/2020 Lenka Šaldová (Vina a pokání), jsou to právě tato společensky angažovaná díla, která dnes činí z drážďanského Státního divadla jednu z nejprogresivnějších scén v Německu.

    Staatsschauspiel Dresden / Státní činohra Drážďany, Německo – Lukas Rietzschell: Mit der Faust in die Welt schlagen / Dát světu pěstí. Režie Liesbeth Coltof, scéna Guus van Geffen, kostýmy Carly Everaert, hudba Vredeber Albrecht, světla Andreas Barkleit, dramaturgie Julia Weinreich. Premiéra 13. 9. 2019. Psáno z reprízy 23. 1. 2020.


    Komentáře k článku: Divadelní výlety Jana Grulicha (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,