Prvorepublikové četnictvo se rekrutovalo převážně z armádních poddůstojníků a těšilo se velké vážnosti. Kdo se chtěl k prestižnímu sboru připojit, musel přistoupit na tvrdé podmínky, k nimž patřilo trvalé ubytování v kasárnách a nemožnost uzavřít sňatek v prvních čtyřech letech služby. Od roku 1927 se četníci navíc nesměli angažovat v politických stranách a nesměli ani volit, aby zůstali nestranní při vyšetřování osob na vlivných místech.

Historik Michal Dlouhý si při psaní předlohy k Četnickým humoreskám vypůjčil příjmení skutečných meziválečných četníků. Praporčík Karel Arazím se v reálném životě jmenoval Josef Arazim a pocházel ze Sedlčánek u Českého Brodu. Za první světové války přeběhl do italského zajetí a v říjnu 1917 nastoupil do československé zahraniční armády. Ve 20. letech obdržel obdržel Revoluční medaili a Spojeneckou Medaili Vítězství, a k tomu ještě dvě vyznamenání italská. Zároveň se přihlásil do četnického sboru.

Jako strážce pořádku pak Arazim působil na různých místech republiky až do roku 1943, kdy ho nacisté označili za "nespolehlivého". Hned 5. května 1945 se opět přihlásil do služby v Holicích a se zbraní v ruce se přidal k povstalcům. Nacisté ho málem stihli popravit, ale nakonec ho pod tlakem postupující sovětské armády jen vyměnili za německé zajatce.

Arazim sloužil dalších deset let u Sboru národní bezpečnosti. Zemřel v listopadu roku 1975.

Mezi četníky jsme za první republiky mohli najít i pány s příjmením Šiktanc, Šebestík, Jarý nebo Ambrož. Mnozí z nich se s příchodem nacistických okupantů zapojili do obdoje a posléze i do květnového povstání. Prokázali tak věrnost svému povolání za jakékoli situace.