Pánové, tohle bylo něco neuvěřitelnýho!

S LUBOŠEM BARTONĚM ZA KULISAMI MS V ČÍNĚ Ta situace se udála asi dva roky zpátky, na tréninku osmnáctiletých lvů v Kutné Hoře. Kouč najednou zastavil akci a očima obkroužil trojkový oblouk, na němž se několik útočících hráčů nehybně kochalo střelou svého kolegy. Ihned byli upozorněni, že okamžikem střely se musí automaticky spustit jejich pohyb vpřed nebo vzad – tedy za útočným doskokem nebo zpět do obrany kvůli účinnému stopnutí kontra ataku. Je to na pohled jasná věc, která se ale často nedodržuje. Právě smysl pro detail a nepřeberná nůše znalostí, nabytých z dlouhých let působení na elitní evropské úrovni, je pro něj velmi typická. Druhou nejpopulárnější hru planety má nastudovanou do šroubků, a i když máte pocit, že vás už jen tak něco nepřekvapí, od něj se dá vždycky dozvědět leccos nového. Asistent mužské reprezentace Luboš Bartoň toho ví o basketbalu hodně a nebojí se o tom mluvit. Bez frází a plytkého klábosení. Proto byla tak zajímavá každá cesta týmovým autobusem na světovém šampionátu v Číně, na zápas či na trénink, tedy pokud zrovna na vedlejším sedadle nesledoval na notebooku dalšího soupeře. Když ale sám nadhodil nějaké téma, byl z toho vždycky hovor, který by se dal hned využít. A mnohé z nich se staly i stěžejním základem tohoto otevřeného interview.

Celý následující rozhovor by ale nikdy nemohl vzniknout, pokud by lvi na turnaji neměli i pořádnou porci štěstí. Vzpomínáte ještě na závěr zápasu základní skupiny mezi Američany a Turky, kteří už favorita skoro nakládali do pece? Jenže jakýmsi záhadným řízením osudu či pomocí hvězd nakloněných pro lví družinu nakonec nenaložili a Češi pak postoupili dál. A dál a ještě dál, až je z nich nyní senzačně devátý tým světového žebříčku.



„Posledních deset dní turnaje jsme si promítal tuhle scénku – je po zápase s Japonskem v základní skupině, jdu na večeři s manželkou a koukám na skore utkání USA s Tureckem. Už před zápasem jsem říkal Nenovi (kouči Ginzburgovi) - „Pozor na Amíky, nevěřím jim“. A když jsem viděl poločasový stav, už jsem se na to radši nechtěl koukat. Po večeři chci jít na pokoj a na hotelovém baru běželo posledních deset vteřin. Tak jsem si sednul, něco si objednal a dokoukal to. A všichni víme, jak to dopadlo. Výhra Američanů byla velkým štěstím a lze jen dodat, že na toho, kdo je připravený, když přijde příležitost, se štěstí usměje. Tahle prohra Turků nám otevřela dveře dál. Jinak bychom ostrouhali mrkev a nikdo by se nedozvěděl, že jsme v sobě měli takový potenciál,“ říká na úvod hloubkové sondy do duše a srdce českého týmu bývalý reprezentační křídelník.

Luboši, začněme něčím, co se v zápasech na šampionátu zdálo být velmi zásadní. Jak velkým faktorem bylo to, že český tým své soupeře přehrával takticky?
Taktika je vždy součástí zápasu, ale pokud to porovnám se vším ostatním, je to asi ten nejmenší dílek. Tím to nechci snižovat, ale důležitější rozhodně je, jak se bojuje, jak tým funguje spolu, jak každý každému pomáhá a hlavně jak drží pospolu v důležitých situacích. Součástí taktiky na druhé straně je i to znát své přednosti a slabiny. A nejen aby je znali trenéři, ale i sami hráči. Pokud bych něco měl vypíchnout, bylo to neskutečně precizní plnění úkolů ze strany hráčů. Dělali přesně to, co umějí, ne to, co jim nejde. Je to sice na pohled jednoduché, ale někdy se to realizuje složitě. Dobrý soupeř vás totiž někdy dokáže nutit do střel a řešení, které hráčům nejsou vlastní. A nám tohle šlo na výbornou.



Byl tenhle tým po stránce plnění taktiky výjimečnou sestavou?
Zápasy šly hrozně rychle za sebou a nebylo možné se připravovat takticky příliš do hloubky. Vždy se tak nastínily základy toho, co a jak chceme hrát, případně se v útoku změnilo pár maličkostí. To bylo patrné i pro diváky, že naše zápasy se nějak zásadně nelišily, protože jsme hráli svou hru. Víc se řešilo hlavně to, co soupeřům za žádnou cenu nepovolit. Spousta věcí se ale opakovala, takže šlo o skutečně malý dílek celého úspěchu. Viděl bych to asi na deset procent. Ono taky když je taktiky moc, ubírá se pak to důležité – agresivita, dravost a další… Jakmile se moc přemýšlí, býváte často leckde pozdě a ve hře dochází ke zbytečným kolapsům.

Váš asistentský kolega Jan Pospíšil si ale myslel, že právě takticky jste své soupeře mnohdy převyšovali.
Myslím si, že jsme hráli inteligentní a disciplinovaný basket, a to ve spoustě ohledů. Prostě když máte vystřelit, vystřelíte, když máte najet, najedete, nebo když máte přihrát, přihrajete. To trenér nemůže před zápasem nastavit, to si musí hráči „nastavit“ sami. Tady se sešel tým, který za vedení Tomáše Satoranského udával tempo v obraně i útoku. A v případě Tomáše i mimo hřiště, přičemž ostatní to do sebe nasáli. Na turnaji bylo vidět, že uspěly týmy, které bojovaly a navíc hrály i inteligentně. Celky s velkým individuálním potenciálem, které hrály málo týmově, měly naopak problém. Ten měly i týmy, které se příliš zaobíraly rozhodčími, protože ti pískali, jak pískali - stejně pro všechny. Nezasedli si na nikoho. Viděl jsem zhruba 40 zápasů z celého turnaje, i když ne vždy celých, a nemůžu říct, že by tam v posuzování jednotlivých týmů byly zásadní rozdíly. Třeba Litva se mohla cítit právem poškozena, protože v závěru jejího zápasu s Francií bylo několik špatných výroků, ale takové zažil každý tým (Litva kvůli tříbodové porážce přišla o šanci na postup do čtvrtfinále, sudí z tohoto utkání byli do konce MS suspendováni, španělsko-venezuelsko-argentinské trio mělo dohromady odpískáno 27 let v soutěžích FIBA, v posledních vteřinách však za vedení Francie o bod nepřisoudilo za Gobertův zásah obroučky po minutém trestném hodu Valančiunase Litvě vyrovnávací bod a nevyužilo k přezkumu ani videa – pozn.).
 

Během turnaje jste také naznačil, že soupeři na český tým nebyli tak připravení, jako on na ně. V čem se to dalo poznat?
Už jsme sice nebyli týmem, který by někdo podceňoval, ale máme některé typy hráčů, kteří byť nejsou přímo exotičtí (směje se), neběhá jich po hřištích moc. Třeba hrozně málo hráčů hraje podobně jako „Boči“ (Jaromír Bohačík). Taky máme vysoké guardy a malé pivoty, jistě kromě Ondry Balvína. Jsme trochu mimo šablony, které se jedou v jiných týmech. A náš styl jsme byli schopní vložit do zápasů, aniž nás ovlivňoval styl hry soupeřů.

Jste opravdu přesvědčen, že nás Turci, ani Řekové vůbec nepodcenili?
Myslím, že ne. Spíš nebyli tak připraveni na naši specifickou hru. A víceméně nás špatně atakovali z pohledu jejich obrany. Mohli nás třeba rychle přehrávat nátlakovou obranou, přebíráním clon, čímž by nám zastavili spolupráci a nutili do hry 1 na 1. Když se podíváme na třetí čtvrtinu zápasu o páté místo, tak „Srbáci“ tohle zjistili. A další věc v tom utkání byla únava, nějaké střely a nájezdy nám nepadly a nohy už nechodily stejně jako první den. Takže taktika proti nám by byla tahle, protože nestačilo jít jen do dolního postavení v útoku, což může být ožehavé a nebezpečné, byť leckteří soupeři tam měli velkou výhodu. Jakmile ale Srbové zapnuli v obraně, hned se to projevilo i v útoku a dali nám skoro 30 bodů za 3. čtvrtinu.

Právě po Srbech kouč Ginzburg řekl, že váš tým měl v první půli „trick ponnyho“ (jednorázové řešení, které funguje jen dočasně), ale pak už nic. V čem to spočívalo?
Že jsme měli „Mičega“ (Martina Peterku) jako střelce na pozici centra, oni ho nechali čtyřikrát volného, z čehož dal díky trojkám 12 bodů. Vytěžil z toho totální maximum. My jsme navíc hezky sbíhali pro míč, hráli jsme výborný basket a Srbové nevěděli, co přesně dělat. Pak ale přišli na to, co na nás platí. Začali přebírat, přitvrdili a rozhodčí to pouštěli, což ale platilo pro celý turnaj, kde agresivnější basket měl výhodu.
 

Ještě k Jaromíru Bohačíkovi, co je na něm tak nestandardního? A berete ho jako guarda, nebo small forwarda?
Jako guarda, který je velmi silný na balonu, s dobrým citem pro míč. Navíc je silový, umí i střelu po rychlém zastavení driblinku a celkově má střelbu ze střední vzdálenosti. Na turnaji taky výborně sázel trojky. Zvedal to s vědomím, že všechno, co vystřelí, má velkou pravděpodobnost propadnutí obručí. Jistě, není to atlet, který by lítal vysoko nad košem, ale má dostatečný atleticismus, který mu umožní dostat se do dobrých pozic na vstřelení koše, ať je to „floater“, nebo jiný typ zakončení. A samozřejmě má výhodu leváka, což využívali i mnozí jiní, jako Australan Ingles, dříve Ginobili a další. Právě leváctví je pro něj bonusem.

Právě Bohačík nejednou zastavoval nepříznivé vlny soupeře vlastními individuálními akcemi. Opíral se o něj tým vedle Satoranského hodně?
Ano. O něj, o Blaka Schilba a byli tam i Ondra Balvín a Patrik Auda, který nás ve spoustě situací podržel taky. Jeho body byly hodně důležité. A nebylo to o jednom hráči. Každý zápas se k „Satymu“ přidali jiní dva hráči a to se pak hraje jinak.
 

Během turnaje jste zmínil i to, že Řekové jsou zvyklí hrát v určité sestavě a nepoužili na náš tým tu, která by na něj platila víc.
Po turnaji už se o tom můžeme jen dohadovat, ale viděl jsem pro ně šanci mít tam sestavu, která by nás mohla zlomit během deseti minut. Neříkám, že by to tak dopadlo, ale být koučem Řeků, použil bych ji. Jejich trenér ale věřil osvědčeným jménům a taky Bůh ví, co bylo za tím, že někteří hráči v týmu pro MS byli a jiní naopak ne.

Která řecká pětka by byla ta nejúdernější?
Už před zápasem jsem „Nenovi“ říkal, jak bych proti nám začal. Rozhodně by to bylo s Calathesem, Papanikolaouem, Thanasisem Antetokounmpem, Printezisem a Giannisem Antetokounmpem, který by byl na pozici centra. Zařadil bych presování, přebírání clon, přičemž Thanasis by bránil „Satyho“ (Satoranského). A v útoku už by si takoví hráči poradili. V jejich podání by to byla malá pětka, ale pořád by byla mnohem vyšší než naše.

V řeckém týmu byly prý dva tábory, kdy jeden byl kolem Giannise a druhý kolem Bourousise, kterému Giannis zabíral minuty na pivotu. Bylo znát, že řecká chemie nebyla na výši?
Celkově je hodně těžké vzít nejlepšího současného hráče světa, pokud za něj budeme považovat MVP NBA Giannise, a vložit ho do týmového konceptu tak, aby vynikly jeho individuální přednosti. Víc se ale v soupeřích nechci hrabat.
 

Giannis přijel na MS se svatozáří MVP NBA, ale taky toho v Evropě v kariéře moc nenahrál a musel se napasovat do jiných pravidel, zvyknout si na jiné rozhodčí i menší hřiště. Dělá třeba těch 65 centimetrů na délku a 24 čísel na šířku navíc v NBA tak zásadní rozdíl, jak o tom mluvil i Tomáš Satoranský?
Myslím, že hrál hodně hloupě. Jen s námi mu neodpískali další čtyři útočné fauly. Hrál stejně neobezřetně i při problémech s fauly. A já se divil, že ho trenér nesundal ze hřiště dřív (těsně před poločasem si pak udělal, jak se později ukázalo, klíčový třetí faul). A ta velikost hřiště? Pokud je hráč dobrý, musí se na jiné rozměry umět adaptovat. Jde ale jistě i o jiná pravidla. Všichni hráči z NBA se dopouštěli nesportovních faulů, protože podle nového výkladu, pokud se nehraje míč, je to v obraně nesportovní zákrok. Turecké křídlo Osman měl s námi takové zákroky dva, srbský centr Jokič proti Španělům nebo Argentincům to samé. A Giannis nebyl v herní pohodě. Všichni se samozřejmě soustředili na jeho eliminaci, v tom to měl hrozně těžké. Zaprvé ho bránil nejlepší obránce každého týmu a další dva byli ve střehu na výpomoc a zaplňování prostoru, aby musel jít do kontaktu nebo do přihrávky.

Český tým na něm odvedl maximum?
Jo, kluci byli výteční. Vůbec to, že jsme přeskákali Řeky na doskoku, otrávili to Giannisovi a byli tam včas tělem, přestože jsme na tom fyzicky – s kily i centimetry – byli o dost hůř, tak za to „klobouček“.

Podle vás byl český tým i těžko skautovatelný, protože ve hře má řadu vyústění a řešení, jež se špatně čtou a špatně se na ně chystá. Čím je to dané?
První předpoklad pro to byl, že náš nejlepší hráč byl rozehrávač. Má míč v ruce a výborně čte jak soupeře, tak i své hráče. Přemýšlel u toho a ve hře byl nějakých 33 minut na zápas. Nejde ale jen o „Satyho“. „Boči“ se vyšplhal na úroveň hráče Euroligy, a jestli byly v jeho případě nějaké pochyby před turnajem, tak tady ukázal, že je to euroligový hráč a měl by v Eurolize hrát. Lidi ho opomíjejí v roli Blaka Schilba, který byl jinak možná jako jediný (kromě Satoranského) schopný vzít balon v horkých momentech a zařídit jednoduchou akci, prostě něco zahrát. Měl třeba výborné pasy na Ondru Balvína nebo i hru zády ke koši. Blake má ohromný přehled a opět musím dodat - herní inteligenci. A to se vůbec nebavím třeba o Vojtovi Hrubanovi, který jakmile měl možnost, byl agresivní na koš, ale přesto se nepouštěl do věcí, které mu nejsou vlastní. A dál Patrik Auda, Ondra Balvín – i oni hráli, co umějí, a ne opak.
 

Ze Schilba se proti Japoncům stal zničehonic první záložní rozehrávač. Tuhle roli zvládl, kdy z toho vznikla i bodová šňůra, ačkoli on na rozehře celou přípravu nebyl. Anebo se sesunul až na podkošovou pozici 4. Jak velkou roli tato mnohdy intuitivní rozhodnutí kouče Ginzburga hrály?
Tohle je spíš otázka na něj. Já jsem viděl, že Blake má velké možnosti hry s míčem, velmi dobrý přehled a velmi dobrou přihrávku. Měl i zápas s 8 asistencemi a 8 body proti Turkům, a to není o roli. Prostě mohl zahrát pár akcí, posílal loby na Ondru i pasy na volné trojky. To se ani nemusí trénovat, spíš ten hráč musí umět zahrát nějaký systém, nebo v jeho rámci provést přihrávky.

První asistent Petr Czudek byl nejednou až překvapen některými tahy Ronena Ginzburga, a to už má sám něco odtrénováno. Čím izraelský kouč lvů vyniká podle vás?
„Neno“ se na zápasy velmi dobře připravuje, i na detaily, které si nemyslím, že jsou vyloženě důležité. Třeba proč ten a ten hráč neodjel s týmem na trénink, proč určitý hráč nedává trojky, když je předtím v sezoně dával, anebo naopak. Jsou to takovéhle drobnosti, které nahazuje, a bavíme se o nich. Buď chce k tomu fakta, nebo nějaký náš názor. Během samotných zápasů pak jedná hodně intuitivně a věří svému selskému rozumu. A když už se na něco rozhodne vsadit, je to něco, co je mu vlastní, a ne to, co mu napovídají všichni ostatní (směje se), nebo co je očividné.

Už dřív jste řekl, že to hlavní v trenérství nejsou taktické fígle a podobně, ale cit pro to, kdy koho kam nasadit, a jakou sestavu zvolit. Je v tomhle Ginzburgova přednost?
„Neno“ v Číně vsadil na rotaci devíti hráčů, z nichž jeden hrál vždy hodně málo. Takže to bylo spíš osm hráčů, což je na takový turnaj velmi obtížné. Hráči to nakonec zvládli a trenér je měl velmi dobře rozehrané. Na turnaji jsme měli v jedné sekvenci pět hráčů s dvojcifernými body v průměru a jednoho skoro na deseti bodech, což bylo neskutečné.



I v té užší rotaci tým zvládl šílený program 8 zápasů za 14 dní. Byli hráči z léta dobře kondičně připraveni?
Ano, kondičně i mentálně. Je ale taky pravda, že když se daří, všechno jde líp a únava není taková.

Co načasování formy? V přípravě to vypadalo, že gradovala. Naopak v případě například Srbů, kteří měli velmi snadnou základní skupinu, to dopadlo spíš opačně.
Těžko soudit. Mně se třeba už na turnaji v Aténách nelíbili Turci, hlavně jejich výkony v obraně. A v Číně pak vypadali úplně jinak. Totéž Italové, kteří ani neměli Gallinariho z NBA. A ani ti Srbové mi v přípravě nepřipadali v úplné pohodě. A na mistrovství to bylo ještě slabší. My sami jsme jeli celkem naostro od samého začátku a nenechávali si formu na později. Nějak to prostě vygradovalo.

Pojďme i k vaší poměrně nové roli. V čem z celkového pohledu pomohlo vaše sledování soupeřů na řadě turnajů v Evropě nebo v Japonsku, což se v této míře dříve nedělalo?
Nejde přesně říct, kde přesně to pomáhá. Spíš cítím ten tým soupeře líp, když ho můžu vidět naživo, jak hráči reagují, jak působí nebo i jak se rozcvičují. Ono to někdy vypadá, že to, co vidíte z hlediště, najdete i na videu, ale není to tak úplně. A rozhodně se to hodí. Byla to výborná zkušenost, stejně jako to moct se podělit o své poznatky. Třeba s Turky to bylo jednodušší, ale u Japonců jsem musel v přípravě hodně brát v potaz domácí prostředí, vlastní rozhodčí i publikum. Nebo i to, že Němci na turnaji v Japonsku vedli už o 15 bodů a pak si kvůli vlastní laxnosti vylámali zuby na japonské zóně. Já měl na jedné straně ke hře Japonců i jejich individualitám respekt, ale taky jsem viděl jejich nedostatky. Nešlo pak ale říct, že jsou hrozně špatní, stejně jako o jiném soupeři nemůžu říct, jak moc je dobrý, protože bych ostatní vystrašil. Je pak kumšt „Nenovi“ i hráčům vysvětlit, kdo je jak nebezpečný, a že i s Japonci lze prohrát, pokud se nechají rozehrát. Vzpomínám, že po tom zápase se mi hodně ulevilo, že jsme se k tomu postavili svědomitě a i po horším začátku Japoncům skoro nedali čuchnout. A od té doby jsme se na téhle pozitivní vlně vezli celý turnaj.
 

Na „pozorovačky“ se jezdí i proto, aby se odkoukalo, jak soupeři hlásí své signály. Turci si ale prý vůbec nic nesignalizují. Co pak s tím, a jak se na to chystat?
Turci třeba dva časté systémy začínali hned přihrávkou na centra. Takže už proto musel Ondra Balvín začít svého hráče bránit už na půlicí čáře. Je to banalita, ale oni pak neměli jednoduchý rozjezd této akce, pokud by ji chtěli zahrát. Před zápasem jsem si vzal Ondru stranou, a řekl mu, že pokud bude na hřišti vysoký pivot Erden, tak má u něj být už od půlky.

Po zápase s Turky jste jako největší nebezpečí, které jsme museli zastavit, vypíchl power forwarda Ilyasovu. Proč jeho?
Zaprvé hraje na pozici 4 až 5, kde nám to dělalo problémy. Navíc je to střelec, umí hrát zády, takže jsme ho nemohli přebírat a museli mu to otrávit. On šel do zápasu s průměry 25 bodů a 13 doskoků i s vysokým procentem trojek. I v přípravě hrál famózně, jako jeden z mála Turků byl ve formě. Byl to pro mě jasný klíč, i když měli i další skórery. A kluci ho ubránili neskutečně, když z pole nedal nic. A jak byl otrávený, začal i „flopovat“ (přihrávat fauly) a ve třetí čtvrtině byl konec. Nejde říct, že stačilo ubránit jednoho hráče, ale velký klíč k úspěchu to byl.
 

Jaký byl záměr při hře proti Američanům? Na první pohled byla zejména v první půlce vidět naše velká snaha o seběhy pro míč ke koši. Byl tu ve hře nezvyk Američanů na obranné vypomáhání, které v NBA ztěžuje pravidlo obranných tří sekund ve vymezeném území pod košem?
Zaprvé to byl první zápas turnaje a pro nás všechny to bylo nové. Navíc jsme nastoupili proti Američanům, takže tam byl i obrovský respekt, i při jejich béčkové až céčkové sestavě. My nevěděli, co od toho čekat. Myslím, že hrát s USA až třetí zápas skupiny, uhráli bychom mnohem lepší výsledek. Tady jsme ale byli hodně „vyjukaní“ a taky jsme měli problém s přebíráním Američanů. Proto jsem nechápal, že když to naši další soupeři viděli, nebyli schopní to využít. (usměje se) Možná na to ale neměli vhodné hráče, těžko říct. Anebo spíš chtěli hrát svým stylem, než to měnit jen kvůli nám, což ale byla naše výhoda.

Zdálo se, že Američané do soupeřů moc nešlapali nátlakovou obranou jako pod koučem Krzyzewskim. A jako by jim chyběl pud sebezáchovy. S Francií v závěru čtvrtfinále za nerozhodného stavu jen ostřelovali koš a nikdo ani nešel za doskokem…
První věc je, že kromě rozehrávače Kemby Walkera tam nebyly žádné vyložené hvězdy. Taky to nebyl tým „brusičů“, kteří by 40 minut presovali, takže předpoklady k takové hře neměli. Já se ale domníval, že budou schopní vyvinout pořádný tlak se zdvojováním míče aspoň nějakou část zápasu a rozhodně budou s to využít slabších sestav soupeřů. Útočný doskok ale prakticky neexistoval, proti nám jich bylo jen sedm, z toho za prvních 30 minut dva, což byla sranda. Můj názor je, že se dost nepřizpůsobili mezinárodní hře pod hlavičkou FIBA a hráli to, na co jsou zvyklí, což jim nefungovalo.

Je to jen dojem, že snad nejevropštěji hrající kouč v NBA Gregg Popovich v těchto mezinárodních utkáních jako by tápe? Nebo mu prostě chyběl vhodný personál?
Ano, podle mě mu chyběl personál.
 

Popovich po vzájemném zápase ocenil hru českého týmu. Stejně tak i další trenér se zkušenostmi z NBA Jeff Van Gundy, který Američany vedl v kvalifikaci, při půlhodinovém rozhovoru s vámi měl pro Čechy slova chvály. Byly to spíš standardní americké fráze, nebo jste z něj cítil i jistou upřímnost?
Je fakt, že Američané jsou zvyklí být hrozně pozitivní a používat různá klišé, ale zrovna Van Gundy to myslel vážně. Mluvili jsme spolu celkem do hloubky věcí a on oceňoval naši týmovou hru, jak jsme schopní si přihrát a vypracovat si dobré pozice. Myslím, že ho bavilo, jak týmově působíme pod oběma koši, že do toho dáváme srdce a inteligenci. To viděl už v zápase proti nim a pak se to ještě stupňovalo. A po Brazílii smekl pomyslný klobouk se slovy: „Pánové, tohle bylo něco neuvěřitelnýho!“ Prý poslední rok u týmu USA mu hodně otevřel oči. Při samé NBA se k tomuhle ještě nedostal.

Velkou věcí byl český doskok na MS. V přípravě ho měl tým ve většině zápasů slabší, aby s USA byl vyrovnaný a pak ve většině utkání v Číně lepší, a to i proti vyšším soupeřům.
Tohle je přesně důkaz toho, že jen výška a atletičnost nezaručuje převahu na doskoku. U něj jistě záleží i na fyzických parametrech, ale hrozně důležité je i to, jak moc ten míč chceme, a ještě důležitější – abychom po vystřelení byli ve správných pozicích, hlavně v obraně. Včas zaujmutá pozice při střele soupeře je strašně důležitá. Nejhorší tohle bylo ve třetí čtvrtině čtvrtfinále s Austrálií, kdy si nás soupeři „vypinkali“, my jsme museli přebírat a na obranném doskoku jsme byli hodně marní. Proto bylo důležité omezit přebírání v prvních vteřinách jejich útoku. Anebo aspoň v posledních 8 vteřinách útoku, aby neměli jasno, co chtějí udělat. O tomhle je doskok – o vůli a opět o té inteligenci. A v útoku je to na doskoku o dobré přípravě střelecké pozice. Pokud se dobře připraví, vteřinu nebo půlvteřinu před střelou už spoluhráči vědí, že střela přijde a mají čas atakovat doskok.
 

Na doskoku byl zřejmě hodně znát, možná vůbec nejvíc za působení v reprezentaci, dvoumetrový Satoranský a také centr Balvín s řadou double doublů, který měl takto velkou roli v národním týmu poprvé.
Ondra byl na doskoku vždycky výborný, hlavně v obraně. Jaká čísla měl dřív, to už nevím, ale základem dobrého doskoku je dobrá obrana. Jakmile je po střele soupeře celá obrana mimo své pozice, je hrozně těžké to uskákat, zvlášť pokud je soupeř agresivní. Proto je v zóně tak těžké doskakovat, protože není přesně dáno, kdo, co, jak a kde. A Ondra na celém turnaji předváděl velmi dobrou obranu. Já s ním na tom chvílemi pracoval, ukázal mu pár videoklipů a on se v obraně rozhodně posunul.

Balvín prý potřeboval pořádně nahecovat, ať už od kapitána, nebo i od vás trenérů. Je to ten typ?
Tak, Ondra je speciální. Nevím, jak to nazvat, ale on se vždycky motivoval proti pivotům s větším jménem, nebo proti stejně vysokým. Tohle předvedl proti Erdenovi, proti Valančiunasovi v přípravě s Litvou nebo proti Varejaovi z Brazílie. I proti Řekům, kdy nedával tolik bodů, byl hrozně platný. U něj to bylo spíš o koncentraci, aby nemluvil tolik s rozhodčími a soustředil se na to, co má dělat. Nevyšel mu jen specifický zápas s Austrálií, která bránila jinak než ostatní. Mimo „bednu“ (vymezené území) ho nechávala úplně volného.

Sám zastáváte názor, že v zápasech se nemá používat, co se netrénuje. Vám ale zachránila zápas s Řeky při přibývání faulů zóna, které jste se v přípravě moc nevěnovali.
Já jsem jen říkal, že zónu někde budeme muset zkusit a uvidíme (usmívá se). Řekové neměli dobrou střelbu z dálky, a že nám rozehrávač Calathes (není typickým snajprem) dal pět trojek z devíti, no dobře… Já jinak nejsem zastáncem zóny, protože není agresivní a těžko se při ní dá chtít po hráčích dobrý doskok, když nikoho nekryjí osobně.
 

První část velké české jízdy na MS skončila ve čtvrtfinále proti Austrálii. Trenérský štáb ale cítil, že na ni tým měl. Co tedy nevyšlo?
Austrálie byla hodně fyzický tým, navíc inteligentní. Disciplinovaně hrála celých 40 minut svou hru. Nám nevyšlo vlastně jen sedm minut, kde nás bohužel „zrubali“. A něco podobného se stalo i ve třetí čtvrtině se Srby. Únava, určitá sestava, těžko se to definuje. Byl to silný soupeř, a to znám z Euroligy, že takovým stačí pár minut, aby vás odrovnali a vyhráli tím zápas. 35 minut to může být vyrovnané, ale těch pět zbylých minut jim stačí. „Pampi“ (kapitán Pavel Pumprla) tam ještě proti Austrálii odehrál jeden neskutečný úsek a burcoval to, dostali jsme se na dostřel, ale pak už nám chybělo i štěstí.

Hráči se zkušeností z NBA, kterých měla Austrálie pět, byla v těchto velkých zápasech znát?
Já bych nerozlišoval a nedával tomu velkou důležitost, kdo je a není hráč NBA. Na MS byli hráči z NBA, kteří na to nevypadali, a naopak. Třeba turecký střelec Mahmutoglu vypadal jako nejlepší hráč Euroligy, měl fantastickou základní skupinu a přitom ve Fenerbahce hraje druhé housle. Jde říct, že mezi hráčem z české NBL zasazeným do systému nemusí být ve srovnání s hráčem z NBA na takovém turnaji žádný zásadní rozdíl. A taky platí, že ve zdravém týmu jsou individuality zvýrazněné a naopak - ve špatném jdou dolů.

A ještě slovo k silné mentální stránce týmu. Ten se nepoložil jako někdy dřív například v situaci, kdy se přes něj hnali Řekové. Platí, že u hráčů se tato stránka zvedá zejména nebo výhradně odehráním těžkých zápasů? Nebo jde zlepšovat i jinak?
Sebevědomí roste se zkušeností a úspěchem. Jinak tohle je individuální věc. Když vezmeme nejlepšího hráče týmu „Satyho“, měl za sebou nejlepší sezonu s hodně minutami, dával spoustu bodů a měl i moře asistencí. Podepsal velký kontrakt a vydobyl si novou roli v NBA. Mentálně i fyzicky je v nejlepším basketbalovém věku. Je to lídr, má střelbu, má natrénováno… A mohli bychom jít od hráče k hráči, kdy každý se dostal s mentalitou na úroveň, odkud už se jen těžko bude posouvat výš. Ještě to může jít, ale už jen postup na MS znamenal, že jsme tam byli právem. Už to nebyla náhoda. Když se dostanete z Evropy na světový šampionát, už tam není slabý evropský tým. Kluci rychle pochopili, už i v přípravě, kde jsme měli prakticky vyhraný zápas se silnou Litvou, že tam opravdu patříme a můžeme porazit každého. I ty Srby jsme v tom jednom zápase mohli porazit, mít zdravého Blaka a navíc i Honzu Veselého, o kterém jsme se ještě nebavili. S ním bychom byli schopní porazit kohokoli, což ještě před dvěma nebo čtyřmi lety nebylo. Na EuroBasketu 2015 jsme jistě hráli velmi dobře, ale tehdy porazit týmy jako Francii, Španělsko, nebo Srbsko bylo pomalu sci-fi, prostě nemyslitelné.