Hrdina, či padouch? Za mořem volají po přejmenování Conn Smythe Trophy

Byla to doba dávno před Williem O’Reem (první hokejista černé barvy pleti v NHL). Conn Smythe, majitel a šéf Toronta Maple Leafs, sledoval talentovaného Herba Carnegieho, přičemž u toho měl utrousit: „Dám deset tisíc tomu, kdo ho přebarví na bílo.“

V souvislosti se vším, co se aktuálně v Americe děje, je ta příhoda připomínána v různých zdrojích jako na běžícím páse. K její zmínce už došlo nedávno i v diskusi pod článkem na nhl.cz. Nyní ji vzpomněl také respektovaný Toronto Sun, jenž zcela vážně navrhuje: Přejmenujme trofej pro nejužitečnějšího hráče play off!

Obžaloba i rozsudek mají asi šest krátkých odstavců. V podstatě jen citát a ortel: „Carnegie nikdy nedostal šanci hrát na nejvyšší úrovni, protože byl černý. Trofej pro nejužitečnějšího hráče Stanley Cupu je pojmenována po Smytheovi. Byl to rasista. Je čas, aby NHL posoudila jména na všech trofejích a rozhodla o hodnotě každého z nich. Zvláště v době, kdy liga káže o inkluzi a diverzitě, by bylo nejlepší začít s Conn Smythe Trophy.“

Vzal by tě hned, kdyby tě mohl předělat na bílo

Ten příběh je podrobně a citlivě popsán v knize Cecila Harrise „Breaking the Ice“ s podtitulem „The Black Experience in Professional Hockey“ (Černá zkušenost v profesionálním hokeji). Herb Carnegie byl bezpochyby vynikající hokejista, nejspíš s potenciálem hrát National Hockey League. Rodák z Toronta snil koncem třicátých let o dresu Maple Leafs.

Celý život čelil rasovým ústrkům, typickým pro Spojené státy před a poválečné doby. To není omluva, jen kontext. Pokřik: „Sundejte toho černého bastarda,“ slýchával už jako dorostenec. Šikovný centr s jemnýma rukama přitom hokej uměl. „Jeho hrou jsem byl ohromen. Byl mnohem lepší než ostatní,“ řekl o něm kdysi Frank Mahovlich.

Carnegie hrál v Torontu juniorskou soutěž, se svým týmem nastupoval a trénoval v Maple Leaf Gardens. Oči se mu rozzářily, když jednoho dne zahlédl v ochozech Conna Smythe (na snímku). Jeho šance na slavnou ligu pohasla v momentě, kdy mu juniorský kouč tlumočil šéfova slova: „Vzal by tě hned, kdyby tě mohl předělat na bílo.“

Kolem té věty vyvstalo později hodně pochybností, včetně analogické profláklejší fráze: „Dám deset tisíc tomu, kdo ho přebarví na bílo.“ Sám Harris v knize připouští, že někteří historici mají tuto větu za neautentickou. Jiní ji považují za důvěryhodnou, zapadající do Smytheovy přímočaré povahy. Důkazy nejsou. Veřejně majitel Leafs nikdy nic neřekl.

Existují jen dohady a spekulace, mezi něž patří i názor pozdějšího člena Hokejové síně slávy, rozhodčího Reda Storeyho. „Je to citace, která na něj sedí. Nicméně nemyslím, že by Conn Smythe byl fanatik. Když to říkal, spíš myslel, že by ho jako černocha nemohl umístit s týmem do stejného hotelu, nechat ho jíst ve stejných restauracích, vzít ho na utkání proti soupeřům v USA. Zápasy tam nebyly vyprodané, majitelé se mohli bát ztráty fanoušků.“

Pro doplnění obrázku radši připomeňme, že veškeré formy rasové segregace (zákazy mezirasových manželství, omezené právo na vzdělání, oddělená místa v dopravních prostředcích, restauracích a hotelích) zrušil Nejvyšší soud v USA až v roce 1968. Conn Smythe odmítl Carnegieho v době, kterou možná spoluutvářel, možná si nad ní jen cynicky povzdechl.

Major

Životopis toho chlapíka je pestrý. Coby sotva dvacetiletý chtěl narukovat do první světové války, kde ho i s kamarády odmítli s tím, „aby se vrátili, až jim narostou vousy“. Později se k armádě dostal. Ještě během výcviku zorganizoval a postavil hokejový tým. Odehrál jeden zápas na postu centra, načež sám sebe nahradil jiným, lepším hokejistou.

Za hrdinský kousek, během něhož sám proti německé přesile pomohl z nesnází skupině vlastních vojáků, dostal válečný kříž. Jako pětačtyřicátník narukoval také do druhé světové války; to už byl v důstojnické hodnosti majora. Bojoval proti Japoncům i v Evropě. Od bombardování ve Francii doživotně kulhal a trpěl bolestmi při močení a stolici. Přezdívka „The Major“ mu pro jeho rozhodné vystupování zůstala i v civilním životě.

Svou torontskou anabázi rozepsal v roce 1927, kdy koupil za 160 tisíc dolarů (úvěr + peníze z úspěšných sázek na koně) podíl v Toronto St. Pats. Okamžitě je přejmenoval na Maple Leafs, čímž chtěl vzbudit celonárodní zájem. V klubu rozhodoval prakticky o všem. „Byl to diktátor, nikdy jsem ho neměl rád,“ řekl o něm útočník Edgar Laprade. „Nelíbila se mi ani jeho věta: ‚Když je nemůžete dobít v temné uličce, dobijte je na ledě.‘“

Ne, toho chlapa si nebylo snadné oblíbit. Podobně kontroverzně však vystupovalo víc poválečných persón NHL. Jack Adams v Detroitu byl možná ještě horší. Jednou před celým týmem hlasitě umyl u televize hlavu Redu Kellymu. Všichni přitom na záznamu viděli, že chyboval hráč s úplně jiným číslem. Jenom Adams skrze silné brýle ne. Nikdo se neodvážil říct půl slova.

Po zápase, v němž Detroit prohrál a jeho oblíbenec Gordie Howe vstřelil za poražené hattrick, dokázal také jeho zpražit slovy: „Ty taky! Tři góly a na nic! To sis to nemohl nechat na jindy, kdy by to bylo k většímu užitku?“

Nedělejme si iluze, že v době, kdy hráči nadřízeným vděčně líbali ruce za roční smlouvy na pár tisíc dolarů (přestože klubové rozpočty už byly v jednotkách miliónů), usedali do manažerských křesel dobrosrdeční svatoušci. Když se Ted Lindsay snažil o zformování první Hráčské unie, Jack Adams s ním nemilosrdně zametl. Conn Smythe cedil z Toronta hlášky o „komunistech“ a „bolševicích“.

Byli to neomezení vládci.

Monarchové.

Bezprecedentní egoisté.

Jestli chce někdo Conna Smythe lynčovat, mohl tak učinit dávno.

Jestli je v soutěži, jejímž největším bohatstvím je historie a tradice, čas měnit názvy trofejí, na to ať si odpoví každý sám.

Nebuďte překvapení, pokud se tak stane.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter