Prozření Matěje Stropnického

Kdybych nevěděl, kdo napsal tato slova, tak bych si možná tipnul na profesora Kellera, ale o to více bych byl překvapen, když bych zjistil, že patří člověku považovanému za příznivce tzv. pražské kavárny, neomarxismu, sociálního liberalismu, či dokonce "eko-terorismu" – Matěji Stropnickému. Co vedlo člověka tak nějak jasně zakotveného na pozicích tzv. kulturní levice změnit svůj názor nejen na migraci, stát, i další politická témata? Jak Matěj Stropnický píše v závěru své eseje: „Obnova plebejského spojenectví“ publikované v příloze deníku Právo – Salon, v rámci diskuse při příležitosti vydání českého překladu knihy „Tajnosti levice“ od Jeana-Clauda Michéy, tak to byla korona-virová krize, která mu ukázala, že proti hrozbám jako byla tato, stojí stát sám a že tedy neomarxistický koncept, který se vymezuje vůči státu a sází na invidualismus, není příliš realistický. Výše zmíněná esej ovšem není až tak moc o migrantech, či státu, ale týká se diskuse o příčinách bídného stavu tzv. tradiční levice a hledání cest, které ji mají pomoci opět vystoupat na politický vrchol.

Jean-Claud  Michéy navrhuje: „ aby se levice vrátila k boji za to, co bylo její podstatou, tedy k zvrácení panství kapitálu nad lidmi. Michéa též navrhuje zrušení spojenectví mezi levicí a liberály, což sice prospělo mnoha znevýhodněným skupinám, ale nevedlo ke zkrocení kapitálu a levice nedosáhla nic ze svých cílů – např. zavedení daňové progrese, zavedení daně z finančních transakcí, či zrušení daňových rájů.“

Stropnický píše: „Varufakis, Corbyn, Sanders byli zrazeni svými liberálními spojenci a vlastními stranami byli vyměněni za maňásky v rukou korporací. Spojenectví s liberály dovedlo levici do stavu, že tato dnes prakticky neexistuje a kapitál má všechno, co si kdy přál.“

Dále si Stropnický klade otázku, jaké poučení si levice vzala ze své historie a předkládá nám čtyři nejvýznamnější:

1. Poučení ze zrady revoluce, které si levice odnesla z odhalení kultu osobnosti a teroru, kterým byl tento kult provázen.
2. Opuštění principu revoluce vedlo k reformismu, který sice přispěl k rozvoji sociálního státu, ale ten byl od sedmdesátých let zatlačován.
3. Následovala zrada reformního programu a kolaborace nejen s liberalismem, ale dokonce přímo s kapitálem viz Clinton, Blair atd., kteří zapomněli, že – Politika spolupráce s kapitálem je vždy politikou kapitálu.
4. Revoluce bez použití síly a ovládnutí státu a jeho zajištění proti útokům kapitálu a jeho spojenců – médií nikdy nevede k vážně myšlené regulaci kapitálu.

Stropnický shrnuje: „Úspěch levice je podmíněn její silou zahrnující omezení některých svobod, ale tato síla může být zneužita. Spolupráce s kapitálem nevede k jeho přemožení, ale k úpadku levice.“

Stropnický pokračuje: „Koalice liberálů a socialistů se vzdala použití kolektivní síly ve prospěch svobody jednotlivců. Jejím nepřítelem se na místo kapitálu stál stát a různé formy útlaku z jeho strany. Odpoutání se od hegemonie státu změnilo směřování nových hnutí, které už neusilují jen o uznání a začleněni, ale o odlišení a svébytnost“.

V tomto místě Stropnický naráží na ty různé duhové pochody, vymýšlení dalších a dalších druhů pohlaví atd. atd. Stropnický hovoří o individuálně konstruované a vnímané identitě. „Identitářství, dle Marxe nejspíše forma falešného vědomí, postupně rozkládá vědomí třídní. Jenomže zatímco emancipaci identit lze prosazovat s liberály, tak o regulaci např. bank se oni s vámi bavit nebudou. Střet vládnoucích a ovládaných ale není žádným náhradním kulturním bojem, nýbrž bojem zcela podstatným, bojem o existenci a spravedlnost. Boj proti vlivu státu v pravicovém podání sice vypadá jako boj proti nadvládě, ale skutečným obsahem je posilování vlivu privilegovaných a zvyšování nerovností. Pokud dnes levice s liberály statečně čelí rozmáhajícímu se populismu tak čelí touze vyměnit zkorumpované elity, tedy funkční demokracii. Levice tak brání demokracii s těmi, kdo ji ovládají, proti těm, kdo ji chtějí uskutečňovat.“

Podle Stropnického si tento moment musí levice uvědomit a osvojit si kritiku ekonomických a politických elit a to včetně těch liberálních a obnovit své plebejství, aby byla přitažlivá pro obyčejné lidi, tedy ty, které „pražská kavárna“ považuje za poněkud zaostalé venkovské balíky, neschopné reálně pochopit současnou politickou situaci.

V další části se Stropnický zabývá otázkou jak postupovat dále. Píše: „Kapitál měl za Marxe a má i dnes dvě možnosti jak zvyšovat své zisky.

1. Odstěhovat se za levnější pracovní silou
2. Dovést levnou pracovní sílu

Stropnický naráží na současnou situaci, kdy se mnohé ekonomiky už bez levné pracovní síly údajně nemohou obejít, a přidává příklad dovozu rumunských pracovníků na sběr chřestu do Německa korona-virus ne korona-virus.

Stropnický cituje Wallersteinova slova: „levice musí donutit kapitál vést znovu třídní boj tam, odkud pochází“ a dodává: Migrace je vítaným řešení potíží kapitálu s nedostatkem levné pracovní síly a vede k podkopávání výsledku sociálního dialogu, snižuje cenu práce i rozsah pracovního práva a především umožňuje zachovat současnou podobu vykořisťování.“

Dále se Stropnický věnuje významu státu. „Levice odmítá stát jako nástroj boje s kapitálem. Hrůza ze státu a panika z autoritářství levici znehybňuje a zbavuje ji tak účinné páky k prosazování svých cílů. Stát je jediná demokratická organizační jednotka, která umožňuje vést boj s kapitálem.

V závěru své eseje Stropnický navrhuje obnovení onoho „plebejského“ spojenectví mezi levicí a „obyčejným“ voličem, který se přesunul k ANO a SPD. „Levice se vzdává jediné reálné strategie, jak boj s kapitálem vůbec vést, totiž po boku těch, jimž tento kapitál hodně bere a málo dává, s kapitálem, který je připravuje o zdraví, kterým zkracuje život a ještě je za to kárá jako neúspěšné. Chce-li levice alespoň obnovit kontakt s nepřítelem, musí obnovit rejstřík svých nástrojů a vytvořit taková spojenectví, která boj s kapitálem umožní vést. Možná by se museli omezit některé svobody jako např. pohyb kapitálu, obnovit potravinová soběstačnost a obnovit logika národního hospodářství nezávislého na dalekých trzích a spekulacích burziánů. Pokud znovu nezkrotíme kapitál, nepovedeme boj za klima pro lidi, ale jen pro byznys, kterému ten přechod zaplatíme, tak lidé tento přechod nepodpoří. Je nutné donutit kapitál, aby se vrátil ze vzdálených ostrovů do systému a danit ho tam, kde má příjmy.“

Matěj Stropnický se svými názory přiblížil konceptu tzv. konzervativní levice (on spíše prosazuje název levice populistická), čímž se zařadil po bok Jana Kellera a Petra Druláka, kteří se ve výše uvedené diskusi také pozitivně vyjádřili o tomto novém směru. Oponenty jim dělali Pavel Barša a Ondřej Slačánek, kteří prosazují spíše koncept levice kulturní a svým oponentům vyčítají odklon od internacionalismu, odmítají se bránit migraci a varují před autoritářskými prvky, který koncept konzervativní levice může přinést. Považují pojem konzervativní socialismus za oxymóron – protože socialismus byl totiž obvykle považován za pokrokový. Prosazují naopak pokračování dnešní neomarxistické politiky a dokonce požadují její prohloubení.

Jako ve všech sporech můžeme často najít oprávněná tvrzení na obou stranách a pravda obvykle bývá někde uprostřed. Co jediné je jisté, tak to je to, že tradiční levice je v katastrofálním stavu a pomoc ji může jen radikální změna a to se netýká jen směřování, ale i personální obměny, protože mnoho levicových elit si přivyklo na teplá místečka a spolupráce s kapitálem jim v podstatě vyhovuje. Článek a obrat pana Stropnického mnohé překvapil, ale i to se stává. Není to převlékání kabátů, autor zůstává dále levičákem, jen si vybral jinou cestu než tu, po které kráčel doposud. Jestli je ta cesta správná zatím nevíme, ale proč ji nezkusit.

P. S. Citace jsou kráceny a některé i upravovány, aby rozsah blogu nebyl příliš velký. Celý článek najdete na: https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/esej-mateje-stropnickeho-obnova-plebejskeho-spojenectvi-40327216