Odlišná stanoviska zainteresovaných stran, ať již jde o křesťany některých denominací či o historiky umění a památkáře, jsou celkem pochopitelná. Osobní náboženský či estetický názor jsou bytostnou součástí člověka, který jejich prizmatem vnímá okolní svět. Domnívám se tedy, že je třeba i přes nesouhlas respektovat názory zastánců i odpůrců, pokud jejich argumenty vycházejí právě z roviny náboženského cítění či osobních estetických preferencí.

Jenže mnozí diskutující, jako by sami neměli dostatečnou důvěru ve svůj osobní pohled, mají potřebu svým slovům dodávat na důležitosti s pomocí historických argumentů. Problém však je, že s historií mají používaná tvrzení nezřídka jen málo společného. Otevírá se totiž před námi ukázkový projev postfaktické doby, byť možná v poněkud nečekaných kulisách.

Výklad není určován skutečnými historickými fakty a souvislostmi, ale účelovou interpretací či dokonce až fabulací o neexistujících událostech. Ovšem s tím, že mnozí pisatelé vlastním tvrzením skutečně věří. Některé mýty, jež se v těchto diskusích objevují jako příznačný motiv už řadu let, byly inspirací zastavit se alespoň u některých z nich.

Sloup je/není symbolem vítězství protireformace

To je velmi složitá otázka, kterou nelze zodpovědět takto jednoznačně. Byl vztyčen jako poděkování za obranu Prahy před švédskými vojsky na samém sklonku třicetileté války. V té době už vyčerpaná Evropa jednala v Münsteru a Osnabrücku o podmínkách míru. Jednání se však zasekla na švédském požadavku rehabilitace českých exulantů, což na prosby Jana Amose Komenského prosazoval kancléř Axel Oxenstierna. Habsburkové byli rezolutně proti a trvali na plné platnosti Obnoveného zřízení zemského, který definitivně zakotvoval konec předbělohorského uspořádání včetně náboženské svobody.

Zablokovaná jednání se Švédové pokusili vyřešit rychlou intervencí, jejímž cílem bylo zlepšit obsazením Prahy diplomatickou pozici v české věci. Vojákům se však podařilo obsadit jen Malou Stranu a Hradčany a jen částečný úspěch této mise znamenal definitivní konec nadějí na možnost návratu mnohých exulantů, stejně jako na obnovu náboženské plurality. Z pohledu širších politických a náboženských dějin to tedy skutečně symbol vítězství habsburského protireformačního zápasu v Čechách byl a využití mariánské symboliky zapadá do ideologického rámce oficiální prezentace Habsburků.

Zároveň tu máme ale pohled obyvatel Prahy, kteří město roku 1648 bránili. Pro ně byl sloup naopak poděkováním za ukončení útrap dlouhé války. Díky vlivu rozsáhlé emigrace a generační proměny téměř nikdo z nich nebyl pamětníkem předbělohorské doby s její náboženskou svobodou a katolickou konfesi tedy mnozí vnímali již jako přirozenou součást života.

Popravení čeští páni nebyli ani čeští, ani páni

Oblíbený argument, který si vůbec neláme hlavu s realitou. Pojďme se tedy podívat na jednotlivé osobnosti, jejichž život na staroměstském popravišti vyhasl. Z panského stavu to byli Jáchym Ondřej Šlik z Holíče a Pasounu (Němec z rodu usazeného v Čechách), Václav Budovec z Budova (Čech) a Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic (Čech). Z rytířského stavu Kašpar Kaplíř se Sulevic (Čech), Prokop Dvořecký z Olbramovic (Čech), Fridrich z Bílé (patrně Němec, ale rodina byla v Čechách usedlá od začátku 15. století), Jindřich Otta z Losu (opět z původně německého rodu, od začátku 15. století usazeného v Čechách), Bohuslav z Michalovic (Čech), Vilém Konecchlumský z Konecchlumí (Čech), Diviš Černín z Chudenic (Čech), Kryštof Kober z Kobersberka (nejisté, původem ze slezské rytířské rodiny) a Jan Jessenius z Jessenu (uherský šlechtic).

A konečně ze stavu městského Valentin Kochan z Prachové (Čech), Tobiáš Štefek z Koloděj (Čech), Jan Šultys z Felsdorfu (Čech), Maxmilián Hošťálek z Javořic (Čech), Dr. Georg Hauenschild z Firstenfeldu (Němec), Dr. Leonard Rüppel (Němec), Jan Kuttnaur ze Sonnenšteina (neznámé), Simeon Sušický ze Sonnenšteina (neznámé), Nathanael Vodňanský z Uračova (Čech), Václav Litoměřický (Maštěřovský) z Jizbice (Čech), Jindřich Kozel z Peclinovce (Čech), Ondřej Kocour (Čech), Jiří Řečický (Čech), Michael Vidman či Wittmann (Čech) a Šimon (Simeon) Vokáč z Chyš a Špicberka (Čech). Shrneme-li uvedené informace, jde ze šlechticů o sedm Čechů, tři Němce, jednoho uherského šlechtice a jednoho nezjistitelného. Z měšťanů pak o 11 Čechů, dva Němce a dva nezjistitelné.

Označení „pán“ je pak standardní zdvořilostní forma, která v tomto případě reprezentuje skutečnost, že se jednalo o zástupce stavů zasedajících na zemském sněmu. Snahy o úzký výklad s odkazem pouze na „panský stav“ velmi snadno vyvrací jazyk dobových písemností formálního i neformálního charakteru.

Cuius regio… v českých zemích?

Zásada „panství, toho víra,“ je jedním z oblíbených argumentů, kterými se někteří snaží dokázat, že se rekatolizací u nás nedělo nic zvláštního. Přitom se však velkoryse opomíjí, že tuto zásadu zakotvil augsburský mír mezi katolíky a protestanty v německy hovořících částech Svaté říše římské, který neměl platnost na našem území. Zde náboženské poměry upravovala Basilejská kompaktáta (1436), Kutnohorský náboženský smír (1485) a nakonec Rudolfův Majestát (1609). Posledně jmenovaná listina zakotvovala širokou náboženskou svobodu všem společenským vrstvám.

Strach z kalvinizace Čech

Mezi méně častá, ale za to mimořádně demagogická tvrzení patří obavy z kalvinizace Čech. Tato teze však nemá žádnou reálnou oporu, i když je třeba připomenout, že soužití mnoha konfesí nebylo vždy bez problémů. Kalvinismus zde byl jen marginálním směrem. Ze silnějších konfesních směrů u nás s ním udržovala kontakty Jednota bratrská, která však sama až do vydání Rudolfova Majestátu stála mimo zemské zákony a musela se plně spoléhat na ochranu vlivných patronů. Jediným výrazným střetem kalvinismu s domácím prostředím byla „očista“ svatovítského chrámu, kterou vedl dvorní kazatel Fridricha Falckého Abraham Scultetus. Tento čin však vzbudil hluboké pobouření napříč českou společností, výjimkou byli jen někteří členové Jednoty.

Obavy u nás vzbuzovaly naopak nevybíravé protireformační metody některých katolických radikálů. Ty totiž byly naopak velmi reálné a staly se bezprostředním důvodem k vystoupení českých stavů, defenestraci a následné válce. Vliv rekatolizační politiky navíc můžeme sledovat i v Říši a to třeba na příkladu tzv. Restitučního ediktu (1629). Když v tomto roce Albrecht z Valdštejna porazil protestantská vojska v čele s dánským králem Kristiánem IV., byla zde šance na uzavření trvalého míru. Restituční edikt však nastolil jednoznačné uznání katolické interpretace ujednání augsburského míru (1555) a znamenal natolik výrazné oslabení protestantských knížat, že naděje na mír byly zmařeny. Němečtí protestanti se spojili se švédským králem Gustavem Adolfem a díky Restitučnímu ediktu válka místo jedenácti let trvala tři dekády.

Porážka stavů jako záchrana před germanizací...

Oblíbené strašení germanizací, jež se snaží využít jak skutečnosti, že Fridrich Falcký a někteří představitelé stavovské obce byli z německého jazykového prostředí, tak i různých českých vazeb na německé reformační proudy.

V realitě předbělohorských Čech jde o velmi odvážné tvrzení. Německý element byl významnou součástí českých zemí už od vlády Přemyslovců a navzdory tomu měla čeština v 16. století velmi dobrou pozici. Jazyková a literární kultura dosahovaly vysoké úrovně a český jazyk měl své nezanedbatelné místo rovněž v prostředí náboženském (utrakvisté, Jednota bratrská, českojazyční evangelíci ad.) i politickém, protože byl jednacím jazykem zemského sněmu. Možnost udělovat inkolát, bez něhož mohla cizí šlechta jen s obtížemi získávat pozemkové majetky v českých zemích, navíc ve svých rukou pevně drželi stavové.

Obě posledně jmenované výhody, tedy privilegované postavení češtiny a udělování inkolátu, změnilo Obnovené zřízení zemské (1627) vydané císařem Ferdinandem II. Němčina byla postavena na roveň češtině a právo udělovat inkolát přešlo na panovníka, což umožnilo příliv zahraničních rodů bez vazeb na české prostředí. Dalších 150 let se vedle rekatolizace neslo ve znamení postupné absolutizace a centralizace podunajské monarchie, jejichž nedílnou součástí byla… germanizace.

Neobstojí ani argument německými vůdci a účastníky povstání. Vedle Jáchyma Ondřeje Šlika, Jindřicha Matyáše Thurna či Kryštofa z Redernu totiž není možné opomíjet mnohem početnější zástup českých šlechticů, jako byli třeba Albrecht Smiřický ze Smiřic, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic, Václav Vilém z Roupova, Ladislav Velen ze Žerotína, Václav Budovec z Budova, Zdeněk Brtnický z Valdštejna a mnozí další. Jména Šlika, Thurna i Zdeňka Brtnického pak boří také mýtus o neúčasti luteránů v povstání.

...a rozmach vzdělanosti

Spolu s „hrozbou“ germanizace se často pojí tvrzení, že rekatolizace umožnila velký rozvoj domácí vzdělanosti. Je pravda, že během 17. století se rozšiřovalo působení jezuitů a piaristů na poli vzdělání a že též vznikla celá řada cenných literárních i uměleckých děl od architektury po malířství, jejichž význam byl v době obrození nespravedlivě opomíjen. Je však přitom nutné brát v úvahu, že se to dělo také pro překlenutí pobělohorské propasti, která vznikla především dramatickými změnami v demografii obyvatelstva. Spojení emigrace z náboženských či politických důvodů, válečných násilností, nemocí a nedostatku potravin mělo vliv na razantní pokles obyvatelstva napříč všemi vrstvami.

Odchod nekatolické inteligence ze země, v níž se počet katolíků před stavovským povstáním odhaduje asi na 10 %, byl z hlediska vzdělanosti citelnou ztrátou, kterou se nepodařilo zacelit do konce 17. století. Dokladem byl jak chronický nedostatek kněží v české farní správě, tak třeba i dlouhodobý úpadek úrovně městských kanceláří. Ty byly díky přítomnosti mnoha vzdělaných absolventů univerzit či latinských škol před Bílou horou na vysoké úrovni. Opakované pokyny státní správy z pobělohorské doby naopak dokládají dlouhodobý nedostatek kvalifikovaných lidí, kteří evidentně chyběli ještě koncem 17. století. Odrazem úpadku obecné vzdělanosti pak byla třeba i nutnost zastavit činnost či omezit mnoha literátských kůrů, zejména těch latinských, protože generace dospívající ve válečných letech tento jazyk často neovládaly.

Švédové ukradli rudolfinské sbírky

Švédská vojska skutečně odvezla část sbírek Rudolfa II. z Pražského hradu jako válečnou kořist. Ochuzení jedné z nejvýznamnějších uměleckých kolekcí tehdejší Evropy znamenalo pro Prahu obrovskou kulturní ztrátu. Taktně se však mlčí o tom, že část uměleckých pokladů si jako válečnou kořist odvezl už po bitvě na Bílé hoře Maxmilián Bavorský, blízký císařův spojenec. A ještě cudněji se zamlčuje, že mnohé cenné kusy rozdal už Matyáš Habsburský, který si s jejich pomocí snažil naklonit co nejvíce říšských knížat před císařskou volbou. Část Rudolfových sbírek později také přesunul i se svým dvorem do Vídně.

Hus se dívá na Pannu Marii

Mezi zastánci obnovy sloupu je rovněž populární tvrzení, že Husova socha na památníku od Ladislava Šalouna pohledem směřuje k soše Panny Marie, jejíž obnovou se tak znovu naplňuje původní umělecká i duchovní koncepce. Husův pohled je však směřován k Týnskému chrámu, který byl až hlavním centrem utrakvistů. Tuto skutečnost je možné si velmi jednoduše ověřit, postavíme-li se na roh Staroměstského náměstí a Celetné tak, že po levé ruce budeme mít Mariánský sloup a po pravé Týnský chrám.

Platí-li stále Ciceronovo okřídlené historia magistra vitae, udělali by účastníci mnohých diskusí lépe, kdyby dějiny raději přenechali historikům. Právě historici je totiž kriticky zkoumají a pomáhají odkrývat obraz minulosti zbavený pozdějších ideologických nánosů. Ať již sdílíme radost z obnovení Mariánského sloupu, nebo jej naopak vnímáme jako invazní prvek, opakování nepravd s ideologicky zatíženým podtextem nepomůže ani obecné vzdělanosti, ani vážnosti těch, kteří je stále dokola opakují.

Autor je pracovníkem Akademie věd ČR.

Lukáš M. Vytlačil Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít