Poborskému jsem v kabině začal vykat, říká budějovický matador Kladrubský

Dodržel to. V minulé sezoně s kapitánskou páskou řídil jízdu party, která na konci zvedla pohár pro mistra druhé ligy.

Ve 34 letech tuší, že profesionální kariéra fotbalisty už dlouho nepotrvá. Nikam jinam už se hnát nechce. Jeho kariéra skončí v Dynamu. A jestli bude pokračovat? „Sám nevím, po sezoně si sednu a všechno zhodnotím. V rozhodování by mi hodně pomohlo, kdybychom urvali ty evropské poháry,“ naznačuje Kladrubský.

Zítra jeho spoluhráči rozehrají semifinále ligové nadstavby o účast v předkolech Evropské ligy. Je to trochu senzační, od nováčka sedmé místo málokdo čekal. O to víc si obránce přeje podtrhnout celý ročník dalším úspěchem. První zápas si nezahraje kvůli červené kartě z posledního zápasu.

Ostříleného bojovníka a vítězný typ z něj udělaly velké zápasy i zkušení spoluhráči. Coby mladík se v Dynamu potkal s Karlem Poborským. „Já se zrovna vrátil z třetiligového hostování v Prachaticích. Seděl v kabině a já nevěděl, jestli takové legendě tykat, nebo vykat, tak mu říkám: Dobrý den. Hned mi vysvětlil, že by to takhle nešlo. Jeho osobnost mě hrozně motivovala. Říkal jsem si, že to je kluk z Třeboně a povedlo se mu udělat obří kariéru,“ vzpomíná Kladrubský na léta, kdy na Střeleckém ostrově váleli Jaromír Plocek, Jaroslav Černý nebo současný kouč David Horejš.

V klubu, který ho vychoval, byl vidět stále více. Pozvali ho do mládežnických reprezentací a začal se rýsovat přestup do Sparty. Do klubu, kterému odmala fandil.

Když v létě 2007 dorazil na Letnou, měl hrát s Tomášem Řepkou, Pavlem Horváthem, Karolem Kiselem, potkal i Patrika Bergera. „Z Budějovic jsem byl zvyklý, že bod z venku je super. Při mém druhém zápasu za Spartu jsme remizovali v Plzni, která tou dobou ještě nebyla vysoko jako teď. Trenéři nám to dali pěkně vyžrat. Tam jsem se naučil, že existuje jenom výhra,“ povídá.

Ve Spartě zažil velká vítězství, nakoukl z ní i do národního výběru a nabral nejvíce zkušeností a zážitků. Za ten největší považuje dvojzápas kvalifikace Ligy mistrů proti Arsenalu. „Na nástup na Emirates Stadium před desítkami tisíc diváků nezapomenu. Tehdy jsem si říkal, že právě pro tyhle okamžiky to všechno dělám.“

O to víc ho po čtyřech letech bolelo, když se musel z hlavního města poroučet. „Vyléčil jsem zranění a věřil, že zase dostanu prostor. Ale už se mnou moc nepočítali a já chtěl hrát a posouvat se. Slovan Bratislava měl zájem a chtěl mi dát i větší peníze. Nakonec jsem se rozhodl ze Sparty odejít. Zpětně nelituju. Otec pro mě jel na soustředění do Rakouska a já tehdy brečel, jak se mi nechtělo pryč,“ přiznává.

Se Spartou vztahy nepřetrhal. Někteří fanoušci mu i po letech píší. „Vím že mi to někdo může vyčítat, ale já se skutečně cítím jako dynamák i jako sparťan. Dynamo mě k velkému fotbalu přivedlo, Sparta mi umožnila ho prožít.“

„Chceš hrát? Tak tisíc eur“

Poháry zvedal i na Slovensku, se Slovanem vyhrával, co se dalo. Ze začátku ho ale fanouškovské jádro jako sparťana těžce neslo kvůli rivalitě. Kotel si musel postupně získat.

Definitivní udobření přišlo až v roce 2011, kdy Bratislava vyřadila v Evropské lize AS Řím s hvězdným Francescem Tottim. Kladrubský dokonce po zápase dostal podepsaný dres od této italské legendy, který teď zdobí jeho sbírku.

Na ročník 2014/2015 zamířil Jiří Kladrubský zpět domů, do Dynama, kde byl ale od počátku domluvený, že se ještě pokusí o přestup do zahraničí. Ten vyšel a on se ocitl na ostrově Lesbos v klubu AEL Kalloni. Bez rodiny, manželku Terezu přesvědčil, ať zůstane s dcerkou v Česku a věnuje se kariéře oční lékařky. Líbily se mu pláže a nové prostředí. „Ale moc jsem si ho neužil. Pod našimi trenéry to bylo jako na vojně. Asistent neustále objížděl pláže, aby měl jistotu, že nikam nechodíme. Do toho přišla první migrační vlna. Denně připlouvaly další lodě z Turecka a tisíce uprchlíků byly všude v ulicích. Ne že by něco dělali, ale to prostředí bylo nepříjemné.“

K nespokojenosti přispěly i finanční poměry v zemi. Měl blokované platby do zahraničí, proto vydělané peníze nemohl posílat rodině. Navíc mohl vybírat jen 80 eur týdně z bankomatu. „Nakonec jsem balil peníze tomu, kdo za mnou přiletěl, a ten s hotovostí pro rodinu cestoval do Česka. Jinak to nešlo,“ pokračuje.

V klubu navíc vypadl ze sestavy, a přestože Kalloni neustále prohrávalo, rodák z Budějovic šance nedostával. Když si postěžoval trenérovi, slyšel od něj: „Chceš hrát? Tak mi budeš dávat tisíc eur a já tě budu stavět.“ To byla poslední kapka, pak vypověděl smlouvu.

V italské Pavii, kam se přesunul v únoru 2016, se cítil mnohem lépe. Město leží poblíž Milána, takže za ním rodina létala častěji. Ambiciózní třetiligový klub měl dobré zázemí, navíc se tu Kladrubský mohl opřít o svého dlouholetého přítele, slovenského reprezentanta Juraje Kucku.

„Pavia mi nabídla, abych s ní podepsal další smlouvu. Říkal jsem si, dejte to přede mě, já to podepisuju. Měl jsem dva měsíce volna před sebou, tak jsem odjel domů. Čekal jsem, co bude se smlouvou. Pak mi zavolali, ať už nejezdím,“ popisuje obránce svůj nešťastný konec v Itálii. „Hodně věcí jsem přehodnotil. Došlo mi, že se stále za něčím honím a přitom jsem přišel o čas s dcerou. Jsou mnohem důležitější věci než peníze.“

„Jednou za čas se chci pobavit“

První půlrok po návratu hrál za Dynamo zadarmo, bez smlouvy. Pak podepsal kontrakt a předsevzal si postup. A mohl si naplno začít užívat rodinného života. Pokud se mu nekryjí s tréninky a zápasy, jezdí osmiletou dceru Nellu podporovat na závody moderní gymnastiky. Synek Mateo nedávno oslavil první narozeniny.

„Sám cítím, že se měním. Jsem mnohem více domácí, rodinný typ než dřív,“ zamýšlí se. „Já nikdy nebyl svatý. Rád jsem chodil s klukama do klubů, často jsem pak poslouchal, kde jsem všude byl. Ale já vím, co můžu a nemůžu. Jsem sice profesionál, ale zároveň jen člověk, který se chce jednou za čas pobavit, když vím, že mám druhý den volno,“ říká.

Kromě fotbalu i podniká. S Jurajem Kuckou odkoupili pískovou lakovnu, provozuje navíc barber shop na budějovickém náměstí. „Co se týče mého vnímání peněz, hodně vděčím manželce Tereze, se kterou jsme 14 let. Byl jsem tehdy mladý a z fotbalu měl hodně peněz. Kdybych ji neměl, asi bych si nakoupil spoustu aut a nepotřebných věcí. I když jsem to tehdy nerad slyšel, usměrňovala mě,“ uvědomuje si Jiří Kladrubský.

Ale po blízkém konci fotbalové kariéry se nevidí ani v lakovně, ani v holičství. U fotbalu by rád zůstal, nejraději v nějaké pozici u dospělého fotbalu, nejlépe budějovického.