Změňme své postoje a rituály.

Mění se i kvalita a nároky na mezilidské vztahy; v předrouškovém období jsme si viděli to tváře a sledovali mimiku při rozhovoru, nyní si vidíme do očí a ty mnoho prozrazují.  

Naše nitro je křehké, snadno zranitelné a když se setkáme s nevděčností, nevěrností a nepochopením, nenávistí, nespravedlivou žárlivostí, s ještě nespravedlivějšími soudy o tom, co si vlastně myslíme a neřekli nahlas. Cítíme vnitřní bolest a toužíme ji vyvážit odvetou proti narušiteli. Tím narušitelem může být kdokoli z našeho bezprostředního okolí, bohužel i ti nejbližší od nichž to nejméně čekáme. Jsme uzavřeni v kruhu stereotypu a zatím jsme nezkoušeli, jestli to jde taky jinak.

Ve chvíli nečekaného útoku nepřemýšlíme o momentálních pocitech toho druhého a neklademe si otázku, proč útočí, vždyť jsem nic zvláštního neudělal/a. Co tím vlastně sleduje, snad není příčinou nějaká chyba v komunikaci. Útočník slovy rozbíjí náš stereotyp a navyklou harmonii, vnitřní jistotu, že se nic neděje a v čem je vlastně problém. Byli jsme zvyklí na to „co na srdci to jazyku“ a nevážili jsme slova. Většinou se to odbylo mávnutím ruky. Ale i ten druhý prožívá stejnou situaci a snaží se též bránit negativním pocitům. Když si to uvědomíme, můžeme se omluvit, ospravedlnit se vnitřním napětím a snažit se vysvětlit své chování, ale můžeme být odmítnuti a krize ve vztahu se fatálně prohlubuje. Z čeho vznikla? Z pocitu, že se děje obecně něco, co nelze rychle promyslet a reagovat nekonfliktně, reagovat vůbec a utéci z toho, protože je to nějak nezvládnutelné.

Ale, i když jsme mohli být příčinou sporu, chceme zpět jejich úsměv, pozornost, lásku a důvěru jako dřív. Kolik slibných vztahů nečekaně rozbije nedůvěra nebo nadměrná sebedůvěra, nepochopení anebo agresivně vedená komunikace jako reakce, která má povahu odvety.  To slovní kamenování se v podstatě neliší od reálného kamenování. Navyklé reakce provázené slovy (říkáme tomu itálie), která bychom už v tom momentě rádi vzali zpátky. Ale je pozdě; uražený, potupený člověk cítí v takové situaci něco podobného, jako my. Bolest, tíhu a stres.

„Nemá už žádnou cenu dál pokračovat v takovém ovzduší, není to dobré ani pro mne, ani pro tebe, už nechci s tebou dál pokračovat, pokud se nezměníš.“ Tak to je ultimátum, které nemělo být vysloveno, protože i při nejlepší vůli se člověk nezbaví svých obvyklých a nepromyšlených reakcí, které se rozplynuly v přesvědčení, že za chvíli bude zase dobře, což byl příslib pokračování už zajetého vztahu v kolejích. Ale je třeba vystoupit z kruhu, který se uzavírá z obavy, že ho nelze zvětšit, aby se do něho vešlo to, co bylo, na co jsme zvyklí a současné bylo možné přijmout to, co si žádá existenčně doba.

Čas se rychle míjí, to, co jsme považovali za vědění, na němž jsme stavěli navyklé řešení. Ale to nebylo vědění, jen mechanické shromažďování informací. Není to naše poznání, ale poznání vnějšího prostředí, které nemusí už mít univerzální platnost. Je znepokojivé, že dosavadní jistotu, že dokážeme něco vytvořit jak jsme se to naučili ve škole a praxi a ceníme si toho, ale nyní to může ještě lépe udělat moderní technologie. Jakékoliv kombinování není tvorba. Každý z nás má omezený repertoár obvyklých postojů a vnitřních stavů. Novinář, komentátor, výtvarník, politolog, filosof. přednášející profesor spisovatel má svůj vlastní styl; ale to není styl, ale omezení. Je třeba opustit ten styl, neboť ať se snaží umělecky či vědecky zasáhnout současnou dobu, nebude to o reálném životě, ale o uzavřeném kruhu osobního stylu, ale je třeba vstoupit do reálného světa a mluvit o něm, učit o něm, ztvárňovat ho slovem či obrazem, hudbou, či novým vhledem do reality a její vstup do budoucnosti, protože to je ten vítr, který je třeba vpustit dovnitř stereotypu a pořádně vyvětrat zašlou vůni parfémů, vsáklých do zdí domova, zhodnotit smysl našich nudných denních rituálů a přerovnat knihovnu starých příběhů, kterým už ti co přijdou neporozumí. Zůstanou nám písně, které jsme si už dlouho společně nezpívali.