V roce 1997 se astronomové Peter McCullough a Robert Benjamin rozhodli zmapovat část oblohy pomoci dalekohledu s filtrem, který snímá světlo z teplého vodíku v kosmickém prostoru. Podobný plyn vyzařuje světlo ve spektrální čáře Hα ve vlnové délce 656,28 nanometrů.
V souhvězdí Velké Medvědice našli něco opravdu zvláštního. „Zakřivenou“ linii plynu, která se táhla po obloze v délce asi 2,5 stupňů, což odpovídá pětinásobku průměru Měsíce v úplňku. Výsledky byly publikovány v roce 2001 a na stole bylo několik hypotéz. Podle té nejpravděpodobnější jde zřejmě o horkou hvězdu, která putuje vesmírem a táhne za sebou chvost horkého vodíku.
O dvacet let později se k úkazu vrátili Andrea Bracco (Ruđer Bošković Institute v Záhřebu) a Marta Alves (Radboud University, Nizozemsko). V nové studii využili archivní data z vesmírného dalekohledu GALEX (Galaxy Evolution Explorer) ve dvou vlnových délkách v ultrafialové části spektra (130 až 180 nm a 170 až 280 nm). Kromě toho použili data ze sítě radioteleskopů LOFAR.
Bracco a Alves našli segment pozorovaný v roce 1997, ale vedle něj další dva, které na něj navazují. Všechny segmenty tvoří krásný oblouk o délce 30 stupňů. Je evidentní, že nejde jen o oblouk, ale o část kruhu o průměru 60 stupňů. Jak moc je na obloze velký? Ohromně. Pokud natáhnete ruku a roztáhnete prsty co nejvíce od sebe, bude vzdálenost mezi palcem a malíčkem odpovídat asi 20 stupňům.
Červeně je znázorněn oblouk pozorovaný v roce 1997 (2,5 stupně), žlutě ten objevený v datech z GALEX o délce 30 stupňů. Foto: Stellarium
V říjnu 2018 se Bracco a Alves setkali s původním objevitelem Robertem Benjaminem (University of Wisconsin-Whitewater, USA) a požádali ho, aby jim pomohl pozorovaný oblouk nějakým způsobem vysvětlit.
Někteří z jejich kolegů vyjádřili obavy, že by mohlo jít o chybu v datech. Další potvrzení existence oblouku však přišlo poté, co tým kontaktoval skupinu amatérských astronomů v Massachusetts. Pomoci robotického dalekohledu v Novém Mexiku prováděli vlastní průzkum oblohy a našli nezávisle na prvním týmu část oblouku o délce 10 stupňů.
Pozice oblouku (není okem vidět)
Oblouk se táhne souhvězdími Velké Medvědice (jeho části se říká Velký vůz), Malého medvěda (známější je pod názvem Malý vůz) a Draka. Jedná se o tzv. cirkumpolární souhvězdí, která z našich zeměpisných šířek nikdy nezapadají, takže v případě hezkého počasí se můžete na danou část oblohy podívat klidně už dnes večer.
Může za to blízká supernova?
Kruh je sice obrovský ale také velmi tenký. Má šířku jen několik obloukových minut. Jaký je ale jeho původ? Jedná se o něco novějšího nebo pozůstatek miliard let staré události?
Podle vědců existuje poměrně jednoduché vysvětlení. Jedná se o důsledek výbuchu supernovy – v podstatě vymetení okolí rázovou vlnou. Rozšiřující se vrstva vystřeleného plynu z explodující hvězdy zametla a stlačila plyn a vytvořila tenkou skořápku podobnou mýdlové bublině. Na pozemské obloze má tato skořápka tvar kruhu.
Vtipné je, že se kruh nachází v jedné z oblastí, ve které je mnohem nižší hustota vodíkového plynu ve srovnání s jinými místy na obloze. Podobná „čistější místa“ využívají astronomové pro nerušený pohled do vzdálených končin vesmíru. O Vánocích 1995 zde pozoroval Hubblův kosmický dalekohled tzv. Hubbleovo hluboké pole (více jsme psali nedávno při příležitosti výročí dalekohledu).
Blízká supernova, která nám neublížila
Ale zpět ke kruhu. Jeho velikost napovídá, že k výbuchu supernovy muselo dojít relativně nedávno a poměrně blízko. Podle vědců došlo k explozi zhruba před 700 tisíci lety a to ve vzdálenosti 600 světelných let. Z astronomického hlediska je to velmi blízko.
Porovnejme to s některými jinými slavnými supernovami. Nejslavnější a nejbližší v moderní éře je ta z roku 1987, kdy vybouchla hvězda v sousední galaxii Velké Magellanovo mračno ve vzdálenosti 168 tisíc světelných let!
Neméně slavná Keplerova supernova z roku 1604 se nacházela 20 tisíc světelných let od nás a supernova z roku 1054, která nám zanechala slavnou Krabí mlhovinu, vybouchla ve vzdálenosti 6,5 tisíce světelných let.
Supernova, která vymetla plyn a vytvořila oblouk, musela být na obloze jasnější než Venuše. Na druhou stranu byla dost daleko na to, aby zlikvidovala pozemskou atmosféru a způsobila katastrofu, po které bychom tady dnes zřejmě nebyli. Jako nebezpečné vnímají astronomové supernovy v okruhu řádově v desítkách světelných let od nás.
Další supernovy se bát nemusíme
Jako supernova nemůže vybouchnout každá hvězda. Musí jít o hvězdu velmi vysoké hmotnosti nebo binární systém, ve kterém bílý trpaslík krade materiál ze sousední hvězdy, dokud ho za to po překročení 1,44 hmotnosti Slunce (tzv. Chandrasekharova mez) nestihne značně explozivní trest. Žádný kandidát na supernovu v kritické vzdálenosti od nás není, takže v noci můžeme klidně spát.
Zdroje: aanda.org, uww.edu
