Úterý 23. dubna 2024, svátek má Vojtěch
130 let

Lidovky.cz

Sport

V NBA je Bzdelik považován za génia. Nabídku trénovat české reprezentanty by přijal

Jeff Bzdelik v minulosti vedl Carmela Anthonyho, Jamese Hardena či Chrise Paula. foto: Reprofoto

New Orleans/Praha - Trenér Jeff Bzdelik patří v NBA k nejrespektovanějším. Defenzivní specialista je nyní asistentem v New Orleans Pelicans a v týmu cepuje vycházející hvězdu Ziona Williamsona. Ale v lize vždy pečlivě sledoval i české hráče a Slováka Richarda Petrušku. Bzdelikova babička Anna totiž připlula do USA zpod Tater. Děda bojoval v řadách americké armády proti bolševikům po boku československých legií. Na hypotetickou otázku, zda by kývl na nabídku trénovat českou nebo slovenskou reprezentaci, říká, že by takovou možnost uvítal, "na jakékoliv pozici".
  7:12

Pamatujete si na hráče, kteří si zahráli v NBA a narodili se v Československu? Richarda Petrušku, Jiřího Zídka, Jiřího Welsche a Jana Veselého?
O hráče jako jsou Richard či Jan jsem se vždy zajímal speciálně, vždyť pocházejí ze Slovenska a Česka. Chtěl jsem o nich a jejich cestě do NBA vědět co nejvíc. Jsem rád, že v lize působí Tomáš Satoranský: reprezentuje Česko, já zase svým způsobem Slovensko.

Jak Satoranského hodnotíte?
U Tomáše si hned vybavím jeho vysoké basketbalové IQ. To z něj, spolu s dvoumetrovou postavou a všestranností, která zahrnuje střelbu, schopnost přihrávat i najíždět do koše, dělá velmi solidního hráče s NBA parametry. Nedávno jsme ho s mou manželkou Ninou potkali v restauraci v New Orleans, zrovna v předvečer utkání Pelicans proti jeho Chicagu (9. ledna – domácí zvítězili 123:108, pozn. red.). Chvíli jsme se o našich původech i bavili.

U Pelicans jste asistent hlavního kouče Alvina Gentryho. Trénujete i Ziona Williamsona.
Zion má fyzické predispozice, které ho předurčují k tomu, aby se v NBA stal rozdílovým hráčem. Je fyzický, explozivní, šikovný, umí přihrát i skórovat z prostoru okolo koše. Ovšem nadále musí pracovat na zlepšení střelby z perimetru a trestných hodech. Na Zionovu konečnou úroveň bude mít největší vliv jeho touha se zlepšovat. A optimální tělesná kondice.

Dříve jste vedl třeba Carmela Anthonyho, Jamese Hardena nebo Chrise Paula. Jací jsou?
Každý z nich byl – a stále je – výjimečný v něčem trošku jiném. Carmelo dokázal skórovat všemi možnými způsoby. Ať už střelou z výskoku, střelou po krátkém, rychlém úniku nebo po driblinku, po přihrávce nebo hře zády ke koši… Uměl i vybojovat faul nebo se prosadit po útočném doskoku.

James je známý svými silovými a explozivními nájezdy pod koš, dalekonosnými trojkami a schopností vynutit si faul. Především kvůli trojkám z odskoku a vůbec schopnosti trefovat se z dálky po přihrávce nebo driblinku je téměř nemožné ho bránit. Je skvělým nahrávačem s vysokým basketbalovým IQ; lidé si neuvědomují, jak velký, silný a výbušný je.

A Chris? To je vítězný typ, navíc je jedním z nejlepších, co se řízení hry týče. I on má skvělé basketbalové myšlení. V defenzivě se dokáže vyhýbat clonám a díky předvídání si připisuje spoustu zisků. Je také výborným týmovým obráncem, ví, kdy a kde se má postavit, v tom patří k vůbec nejlepším hráčům v historii. Je lídrem.

Sledoval jste dokument o Chicagu Bulls The Last Dance? Zastavit Michaela Jordana bylo velmi těžké...
Během privilegia koučovat pod Patem Rileym, jeden rok v New York Knicks a poté šest let v Miami Heat, jsem se s Jordanem potkával. A řeknu vám jedno: tehdy jsme v jedné sezoně vyhráli víc než 60 zápasů jen v základní části, v další jsme se dostali do finále Východní konference a v další jsme dokonce byli nasazeni do play off jako číslo jedna. A Bulls jsme přesto nikdy nedokázali porazit, Jordan byl prostě nejlepší. Doufám, že právě „The Last Dance“ ukázal hlavně mladším fanouškům, o jak úžasného hráče šlo. Jeho kombinace zručnosti, atletičnosti, basketbalové chytrosti a soutěživosti jednoduše neměla konkurenci. V lize byla spousta výborných hráčů, Jordanovi se však nikdo z nich nedokázal vyrovnat.

A trochu nostalgie: V seriálu jsme mohli vidět scénu, myslím, že ve třetí epizodě, v níž se Dennis Rodman vrhl za míčem a vletěl přímo na lavičku Heat. Ten asistent trenéra, který mu uskakoval z cesty, jsem já.

Narodil jste se právě v Chicagu v roce 1952.
Když to porovnám se současností, mládí v illinoiském městě Cicero bylo jedinečné. Šlo o západní stranu Chicaga, naše rodina byla součástí etnicky různorodé komunity: mixu Slováků, Čechů, Poláků, Němců a Litevců. Třeba naše svatební hostina se v roce 1975 konala v banketovém sále v Ciceru a podávala se slovenská a litevská jídla – manželka je litevského původu –, která navařily babičky.

Vzpomínáte si na nějaké slovenské tradice?
Moje babička Anna přišla do Ameriky, když jí bylo pět let. Byla skvělou kuchařkou, pamatuju si, že jsem jedl její bramborové knedlíky, kuřecí vývar a spoustu kyselého zelí. Oblíbené u nás byly i zelňačka, pirohy, štrúdly a koláče. Jedli jsme je od dětství.

Co dalšího si o prarodičích pamatujete?
Můj dědeček, Jozef Bzdilík, byl během první světové války členem slavného 27. pěšího regimentu Armády Spojených států, známého taky jako Wolfhounds. Bojoval na Sibiři po boku československých legií v letech 1918 až 1920. Spolu s blízkými přáteli, pány Proksem a Zichem, byli do regimentu vybráni díky svým původům a schopnosti mluvit plynně. Jejich mise spočívala v podpoře československé legie, jež se snažila prosadit v Rusku stabilitu. Bojovali společně proti bolševikům a jejich spojencům a snažili se zvrátit převzetí moci komunisty. Československá legie v té době bojovala za nezávislost určitých teritorií, hlavně Slovenska z bývalého Uherského království, které tehdy bylo součástí rakousko uherské říše. Po válce se pak rodiny pánů Zicha, Proksy a naše rodina staly dobrými přáteli.

Jozef Bzdilík.

Bavili se s vámi prarodiče slovensky, když jste vyrůstal? Pamatujete si nějaká slova?
Ano, během mého dětství se u nás mluvilo anglicky i slovensky. I když už od té doby uplynulo mnoho let, je pár slov, která nikdy nezapomenu. Třeba „sedni si na zadek“, fráze, kterou si já i mí bratři budeme pamatovat napořád. Pokaždé, když si na ni vzpomeneme, dobře se pobavíme. Děkuji a prosím byla další slova, která bylo vždy dobré si pamatovat.

Kdy a proč vlastně jste si zamiloval právě basketbal?
Když jsem vyrůstal, bavily mě baseball, hokej a basketbal. Obzvlášť basketem jsem byl posedlý, a to od momentu, kdy jsem se na naší škole dostal do výběru sedmých tříd. Hru samotnou jsem si oblíbil ze spousty důvodů, ale jednoduše: prostě jsem miloval ji hrát. Ať už jsme měli trénink s týmem nebo jsem trénoval individuálně, ať už to byly zápasy proti soupeřům nebo jen jejich sledování, byl jsem zkrátka do basketbalu zamilovaný.

Kdo byl tehdy vaším nejoblíbenějším hráčem?
Nemůžu říct, že bych měl jediného, protože jsem jich rád sledoval spoustu. Například Gaila Goodriche, Sama Jonese, Earla „The Pearl“ Monroea, Billa Bradleyho, Billa Waltona nebo Johna „Honda“ Havliceka. U toho je třeba zmínit, že nejen, že mě bavilo se na něj dívat, věděl jsem i to, že má československý původ. To je něco, co pro mě bylo inspirativní a taky mi dodávalo na hrdosti.

Co děláte ve volném čase?
Kromě basketbalu se rád věnuji rybaření, turistice, cvičení v posilovně, poslouchání hudby, četbě a hlavně tomu nejdůležitějšímu rodině.

V jednom z rozhovorů jste prohlásil: „Den volna neexistuje. Příprava plodí sebedůvěru.“ Co vás vedlo k tomu být vždy tak poctivý pracant?
Co pamatuji, vždy jsem byl vedený k tomu, abych si tvrdé práce cenil. Jednoduše řečeno, naučil jsem se pracovat od rodičů a prarodičů. Už jsem vzpomínal, jakým typem muže byl můj dědeček, ale pamatuji si také, že moje slovenská babička jezdila kvůli práci každý den do centra Chicaga, kde pomáhala s úklidem budov. Můj otec, stíhací pilot ve druhé světové válce, pracoval od rána do večera, aby uživil rodinu, a přitom ještě chodil do večerní školy. Pozorování rodinné pracovní etiky ve mně zanechalo velký dojem. Navíc, když se vrátím ke kouči Rileymu, mou primární zodpovědností pod ním bylo vše, co se týkalo přípravy herního plánu. To vyžadovalo množství práce každý den.

Pat Riley měl také slovenské předky. Zmínil se o tom někdy?
Pracovat sedm let pod Patem Rileym bylo skvělou zkušeností, na slovenský původ nicméně nikdy řeč nepřišla.

Můžete ještě porovnat NBA z období, kdy jste byl hlavní kouč Denver Nuggets, s dnešní ligou?
Když jsem byl v roce 2004 hlavním trenérem Denveru, průměrný počet vystřelených trojek v jednom utkání činil 16 pokusů. V roce 2020 je průměr střel zpoza oblouku 34, to znamená, že se víc než zdvojnásobil. Tomu se musela přizpůsobit také obrana a celkový ofenzivní styl basketbalu, který je s hrou před dvaceti lety v ostrém kontrastu.

Na závěr hypotetická otázka: řekněme, že by vám slovenská nebo česká basketbalová federace nabídla post reprezentačního trenéra. Co byste odpověděl? A zajímáte se o FIBA basketbal?
Ano, jsem jeho velký fanoušek. Studovat záznamy z utkání a poslouchat přednášky trenérů z celého světa je něco, co mě odjakživa bavilo. Dost mě to i naučilo. A k prvnímu dotazu – být součástí slovenského nebo českého národního týmu bych uvítal, a to na jakékoli nabídnuté pozici.

Autor: