Podruhé s radicalem v Mostě. A tentokrát o něco rychleji

Abych to nějak kontextově zasadil – cupová Octavia byla mojí první zkušeností se slicky, závodním podvozek, brzdami bez posilovače, brzděním levačkou… Zkrátka, už opravdu závodní stroj, který má svoje specifika (na studených gumách zadek při brzdění velice rád a rychle ustřeluje), i okruhový začátečník by ji však se správným vedením mohl relativně rychle zvládnout. A dosáhnout na slušné časy.

Druhý závod Octavia Cupu na Red Bull Ringu: Páté místo!

Nad octavii bych pak zařadil svoji krátkou zkušenost s Leonem TCR. Strašně se mi líbilo tohle auto. Vlastně ve všech směrech dotaženější a tedy rychlejší, ovšem stále předokolka s podobnými řidičskými návyky, jaké jsem si osahal v octavii.

Jak jsem zajel svoje nejrychlejší kolo v Mostě

A pak přišel s Normou M20FC můj první přítlak. Jako by mě hodili do vody a plav. Do hodně rozbouřené vody. Placka, která umí Brno pod dvě minuty, byla nad moje síly, měl jsem z ní strach. Neskutečně rychlý stroj jsem v několika zatáčkách dokázal přimět, aby se k asfaltu přisál, ale byl to velmi zajímavý mix emocí – strach, adrenalin, euforie. Pro první ochutnávku přítlaku bych pro příště zvolil něco méně brutálního.

S plackou Norma v Brně: Šílená kouzla s přítlakem

Něco jako Radical SR4. Už velice rychlý stroj, který umí Most za 1:42 (zhruba na úrovni TCR), a co se v zatáčkách pěkně přicucne. Ovšem bez toho, že byste museli produkovat maggi v kostkách. Lehoučká placka (zhruba 460 kg), co zastaví na metru a řidiči nepřipraví skoro žádnou pastičku (pokud dělá jenom trochu, co má). Navíc se s radicalem dá jet i pomalu, tedy dál od ideálních časů. I v tomto režimu placka docela funguje. Což u normy neplatilo ani náhodou, ta byla bez přítlaku prakticky neřiditelná.

Takže, máte nějakou „plechovou“ zkušenost s okruhem (třeba ta cupová octavia a jí podobné stroje) a chcete svoje závodnické řízení povýšit? Zažít přítlak? Zavolejte Martinovi Příhodovi, ať vám půjčí Radical SR4.

Byl to ten den…

… kdy si Standova slečna poprvé zkoušela závodní auto. A kdy jsem v Mostě zase po čase potkal Webpaju a Dinara. Chlapci taky jezdili, ale s rychlejším Radicalem SR3. A taky si prohlíželi novou octavii, i o tom jsem už psal. Na mě čekal o něco skromnější Radical SR4, a to znamená motocyklovou třináctistovku Suzuki s výkonem lehce přes dvě stě koní, zmíněnu hmotností 460 kilo, šestistupňovou „polosekvenční“ převodovku a samozřejmě slicky. K té převodovce, proč polosekvenční. Jde totiž o motocyklovou převodovku, takže se sice řadí pákou vedle volantu v klasickém schématu k sobě nahoru a od sebe dolů, nutností je ovšem při změně převodů vyšlápnout spojku. A to byl pro mě docela nezvyk. Navíc startér (taktéž motocyklový) nesnese byť sebekratší jízdu vzad bez vyšlápnuté spojky, což vypadá na první pohled jako zbytná informace, ovšem jen do té doby, než uděláte hodiny a zadní kola se klidně jen o pár centimetrů bez spojky protočí ve špatném směru. A jste bez startéru.

Jinak prý není moc cesta, jak radicalu ublížit. Nebezpečné je tedy ještě přetočení motoru, což se velmi snadno stane, pokud bych si popletl řazení. A v „červeném“ prostě posunul řadičku od sebe a podřadil… To by pak byla hodně drahá škoda. Stát se to může, pedály při brzdění levačkou jsem si už párkrát popletl a před zatáčkou dupl na plyn. Sranda.

TEST Jak se stát závodníkem snadno a rychle. A docela levně

V radicalu budu ovšem brzdit pravačkou, jak jsem už naspal, při řazení je nutné používat spojku, takže mi ani nic jiného nezbude. Tohle jsem si už ale osahal během svého kraťoučkého prvního svezení, teď bych si už rád i změřil čas na kolo. Tomáš Enge umí s tímto kouskem Most za 1:42 (náš Dinar za 1:45…), já bych si takhle dopředu tipnul něco pod 1:50, že by mohlo být v mých silách.

Nejdřív ve dvou

Když takhle vidíte v boxech SR4, působí až trošku legračně. Taková roztomilá formulka, jak se vyjádřila Standova slečna. Je to opravdu maličké autíčko, taková přerostlejší motokára. Ale viz výše – Most za 1:42, tedy ´placičku nepodceňovat.

Na první kola jsem vyrazil s instruktorem, snad se kolega neurazí, když napíšu, že trošičku tělnatějším. Prostě na rozdíl ode mě normální chlap. A takhle ve dvou v té roztomilé formulce nám bylo… Hezky. Viz foto v galerii, asi si dám na plochu.

Každopádně, takto loket na loket, stehno na stehno, jsme vyrazili do prvních kol, abych si ovládání radicalu pod dohledem připomněl. Musím říct, že úkon navíc se spojkou (tu jsem v závodním autě zatím nikdy neovládal) byla přece jenom makačka na bednu a soustředění docela vyžadovala. Však jsem si taky před nejrychlejší mosteckou zatáčkou zase jednou spletl pedály a levačkou dupl před obloukem na spojku. Ano, brzdit, jsem chtěl… Naštěstí to byla oťukávací rozjížďka na pohodu, takže času uvést vše do pořádku bylo víc než dost.

Jel jsem opravdu s velkou rezervou, i když jsem s radicalem najezdil zatím spíš metry, už teď cítím, že by auto zvládlo o hodně víc – posunout brzdy, zvýšit rychlost v zatáčkách, dřív na plyn na výjezdu. Jak jsem už ale napsal, i tohle pomalejší tempo zvládala SR4 bez problémů, vůbec se nevzpouzela. S normou bych se v každé zatáčce pral a přemlouval ji, ať už proboha zatočí.

Teď už sám

Do dalšího stintu jsem za volantíkem (řízení samozřejmě bez posilovače) radicalu osaměl, chlapci mi přidali i časomíru, abych si tedy odnesl i nějaký ten hmatatelný výsledek. Absence kamaráda byla samozřejmě znát na první přidání plynu, radical byl najednou o hodně živější. Akceleruje, řekněme, příjemně, od lehoučké placky by jeden možná čekal, že vám utrhne hlavu i s HANSem, ale v přímce to žádný extrém není. A přitom podle technických údajů dá stovku za 3,6 s. Zvláštní, ale neřekl bych to do něj.

Jak už to u závoďáků bývá, to pravé přichází na brzdách a v zatáčce. S radicalem jsem mohl brzdit kilometry za brzdnými body, na které jsem z plechovek zvyklý. A mohl bych ještě dál, vždy je ale dobré s neznámou technikou začínat hezky postupně, posouvat se pozvolna.

Hodně se mi líbila přilnavost zadku při výjezdu ze zatáček. I když jsem si v nejpomalejší zatáčce zkusil necitlivěji přidupnout plyn, zadní slicky to nevzdaly a já ze zatáčky vystřelil zase o kousek rychleji.

Na brzdách pod bývalým Matadorem jsem zažil první menší problém. Posunul jsem si brzdný bod, a když jsem s podřazováním placku už už směroval do oblouku, zadek trochu zneklidněl. Myslím, že by to vyřešilo trochu plynu, tedy takové to brzdění, kdy si pravou nohou mírně přidáváte plyn. To bych to ale musel nejdřív umět, že… Zvládnout tuhle techniku jízdy, to musí být fakt pecka!

Postupem času jsem zvyšoval tempo, vyloženě jsem si užíval pasáž před nejpomalejší zatáčkou okruhu. Rychlou levou a pak dvě pravé na jedno otočení volantíkem. Tam jsem se krásně opřel do slicků a cítil už docela hezké přetížení (prý až 2,5 G). Parádní je taky hokejka, kde jsem si na začátku spletl pedály. Tady nejvíc vstupuje do hry přítlak a radical ďolíkem bez přehánění proletí. Neměl jsem ale strach, cítil jsem, že by to šlo ještě rychleji, na výjezdu jsem měl myslím něco přes 150 km/h. Pokud si dobře pamatuju, s cupovou octavií jsem se v tomto místě pohyboval do sto čtyřiceti.

Jelo se mi tak hezky, že jsem si na rovince zapomněl kontrolovat časy. Radical jsem začínal cítit, věřil jsem si čím dál víc a pomaličku víc a víc tlačil. Abych nepřišel o pocit kontroly, ale svoje hranice jsem v každém kole zkoušel o kousíček posunout. Na rozdíl od zmíněné normy se mi neježilo vůbec nic, připadal jsem si naprosto bezpečně. Skoro jak v půjčovně s motokárou.

Tak za kolik?

V boxech mi pak chlapci řekli, že jsem měl nejrychlejší kolo za 1:49,1. Ale jo, beru. Tomáš Enge a i naši chlapci Dinar s Webpajou jsou sice ještě někde jinde, za těch pár kol to ale průšvih není. Jako obvykle bych si dovolil předjímat, že dvě sekundy bych dejme tomu za odpoledne za volantíkem dokázal stáhnout sám, pak už by to asi bolelo. A chtělo pomoc a radu od zkušenějších kolegů.

Tak třeba příště, za 1:47 bych se styděl zase o něco míň. A jak jsem napsal, tohle je opravdu mimořádně vhodná cesta, jak si vyzkoušet placku a přítlak. Sednout do radicalu úplně bez zkušeností a max z nějakého rychlejší sériovky asi není úplně nejlepší nápad, pokud se však jen mírně pokročilý začátečník/závodník chce posunout, doporučuju nastokrát. A jak jsme u Martina Příhody a jeho Radical Teamu zvyklí, tahle zkušenost vás finančně nezruinuje. V závodním tempu se dá Radical SR4 provozovat za třicet tisíc na hodinu. Pro neznalé na první pohled darda, v opravdovém závodním světě ale hubička.