Karel Hvížďala: Pět let od smrti Vaculíka a Topola
Dne 6. června 2015 zemřel v 88 letech můj bývalý soused z Dobřichovic Ludvík Vaculík a o pár dní později, 16. června, nás ve věku 80 let opustil Josef Topol.
Těžko hledat v české literatuře dva tak protikladné talenty: Vaculík byl hřmotný extrovert, Topol jemný introvert.
Čtěte také
Ludvík Vaculík, syn brumovského tesaře, původně absolvent kurzu firmy Baťa ve Zlíně, na sebe poprvé zřetelně upozornil na IV. sjezdu spisovatelů v červnu 1967, kde prohlásil: „Za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka, lidé křehkého svědomí nenacházejí oporu ani dovolání u zákonů, ani oporu vládnoucí moci.“ Za to byl vyloučen z KSČ, ale nikdy nebyl vězněn, i když v roce 1968 sepsal manifest Dva tisíce slov, kvůli kterému později údajně došlo k okupaci Československa.
A podobně provokoval i v disentu, ve kterém sepsal fejeton O statečnosti. Optal se v něm, jestli Charta 77 situaci zlepšila, nebo zhoršila, a dospěl k názoru, že pro normálního občana spíš zhoršila. Protože ve stínu samozvaných elit se takový člověk cítí jako slaboch a může se snadno vymlouvat. Fejeton samozřejmě vyvolal poprask, stejně jako později jeho objemný Český snář, který autenticky a bez skrupulí zaznamenává život v ghettu v roce 1979.
Bohužel ale krutost a bezohlednost, kterou projevil v knize vůči jiným, neprojevil vůči sobě a to nebylo fér. Jen zase vyvolal humbuk. Ten sice vedl často i k ozdravné sebereflexi, kterou se on bezostyšně bavil. Sám to přiznal, když řekl: „Nepíši kvůli čtenáři, ani kvůli literatuře, já píši, jen když to potřebuji.“
Plachý introvert
Josef Topol pocházel z městečka Poříčí nad Sázavou u Benešova a jeho otec byl železničář. Topol po roční práci v divadle D34 E. F. Buriana absolvoval DAMU. Napsal deset her, z nich nejznámější je asi Konec masopustu. Jeho vnímavost a citlivost byla často velmi hypertrofovaná, takže na nespravedlnosti ve škole i v životě reagoval příliš úkorně.
Když jsme pracovali na knize Sezóny srdce, pamatoval jsem na to, co o něm řekl malíř Mikuláš Medek: „Josef, to je lastura, která se nedá otevřít násilím. Musí se trpělivě čekat, až se otevře sama.“ Celý život se držel stranou, miloval fyzickou práci – přestavěl si přístavek v Poříčí i dům na Malé Straně. Před lidmi utíkal na venkov, kde choval holuby. A podobně skromně přistupoval i ke psaní.
Řekl mi: „Vždycky jsem si říkal: ‚Nejsem vůbec schopný něco vymyslet.‘ V mých hrách každá věta, každý detail a každá postava má oporu v předloze. Pro každou figuru existoval skutečný model. To šlo někdy až tak daleko, že jsem míval pocit, že jen opisuji.“
Největší strach měl ve stáří z novinářů. Když za ním přišli, aby mu pogratulovali k šedesátinám, raději si lehl na zem, protože bydlel v přízemí a měl obavy, že by ho mohl prozradit jeho stín. Kvůli bulvárním novinářům mohla naše kniha vyjít až po jeho smrti, protože měl strach, že by vytrhli z kontextu jednotlivé věty a on by se těžko bránil.
Autor je publicista
Související
-
Ludvík Vaculík: Český snář
Poslechněte si patnáctidílnou četbu na pokračování z autobiografické prózy českého prozaika, publicisty a signatáře Charty 77, ve které zachytil nejen rok vlastního života.
-
Duben 1989: Komunismus je bití. Slavný fejeton Ludvíka Vaculíka
Komunismus je bití, dnes už slavný fejeton Ludvíka Vaculíka z jara 1989. Co se událo okolo jeho zveřejnění?
-
Ludvík Vaculík: Nepaměti
Deník z let 1969─1972 v autorské interpretaci. Text totiž vznikl už v roce 1969... a popudil tehdejší vrchnost a zaktivizoval tajnou policii.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.