Zlatý litvínovský kapitán: Pocit křivdy trvá, ale vzpomínky nic nesmaže

„A teď už nastal čas obléct jiný dres,“ necítí nostalgii, ač je symbolem klubové věrnosti. V Litvínově si odkroutil v nejvyšší soutěži 21 sezon, ovšem čtyřicetiletý útočník nedávno posílil Slovan Ústí v 1. lize.

Přebolel už litvínovský konec?
Vzpomínky, které jsem v Litvínově za tu dobu nasbíral, se tím rozhodně nesmažou. Zklamání z odchodu pořád je, to asi odezní časem.

Co vám hlavně vadilo?
Způsob odejití. Pocit křivdy tam pořád je. Člověk nečeká, že dostane doživotní rentu a teplé místo v kanceláři, ale zase si tak úplně nepředstavuje, že bude za 20 minut hotovo.

Chtěl jste končit na ledě?
Jasně, že se člověk chce loučit na ledě, ostrým zápasem, u kterého ví, že je poslední. A ne nějakým dodatečným sranda mačem.

Chystáte rozlučku s fanoušky?
Naplánovaného nic není. Pokračuji v hraní, žádné loučení s kariérou ještě nebude. Jestli se někde potkáme na pivu, tak si s nimi rád sednu jako doteď, na tom se nic nemění. Když měli fandové třeba každoroční vánoční akci, s klukama jsme se tam objevovali.

Přijal jste důvod, že Litvínov pro extraligu omlazuje mužstvo?
Nevím, jestli to je úplně ten důvod, ale jasně, pokud se organizace chystá vydat novým směrem a vás u toho nechtějí, neprospělo by nikomu tam zůstávat.

Proč jste natočil video pro fandy?
Měl jsem prostě potřebu se s fanoušky a všemi lidmi v Litvínově nějakým způsobem rozloučit.

Ve videu jste zmínil, že někteří lidé v Litvínově jsou větší hrdinové, než jste si dokázal představit.
Litvínov je specifický klub, na zimáku dělá spousta lidí, kteří jsou tam ještě déle, než jsem byl já. Na chod klubu mají obrovský vliv a všechno tam díky nim funguje. Čigi (vedoucí týmu Miroslav Rykl), Bláža (vrátný) a další spousta lidí, kteří život klubu neviditelně podporují a zajišťují.

Zmínil jste také, že ne všichni vaši hrdinové z dětství jimi opravdu jsou. Koho jste myslel?
Do toho se pouštět nebudeme (smích). Nechci po nikom plivat. Čas ukáže...

Litvínov vás vyplatil z ještě platné smlouvy za 15 procent platu. Není to málo?
Taky se mi zdá. Je to nová klauzule, která se dává do smluv poslední dva tři roky. Jde o standardní smlouvy ze svazu. Vzešlo to z jednání hráčské asociace, která dlouhodobě dává podněty ke změně smluv, které jsou pořád dost jednostranné. Tohle byl paradoxně jeden z nich, svaz si „nápad“ převzal, ovšem s úplně jinými čísly.

V Litvínově jste hrál od třinácti let. Jak jste se tam dostal?
Do osmé třídy jsem hrál za Děčín, ve skupině ještě byly Most, Ústí, Litvínov. Pravidelně jsme se potkávali, na konci sezony se ozval Litvínov, že si chce vyzkoušet hráče pro příští sezonu na kempu. Z Děčína si nás vybrali pět.

Bylo to pro vás mimořádné?
Rozhodně! Když mi bylo asi osm, táta mě vzal poprvé na hokej do Litvínova. Bylo to pro mě jako z jiného světa. Táta hokej sledoval a já ty hráče, které jsem do té doby vídal jen v televizi, najednou viděl za plexisklem. Ohromný zážitek. Matně si vzpomínám, že se hrálo proti Spartě. Tehdy to byla generace kolem Jordana Karagavrilidise.

Napadlo vás, že v Litvínově vydržíte až do čtyřicítky?
To úplně ne, ve třinácti jsem měl jiné starosti. Dostat se do Litvínova mělo zvuk, konkurence byla ohromná a já se tam chtěl udržet. Pak se hodně řešila škola, kam přestoupím. Od prváku jsem tam studoval a bydlel v Mostě na internátu.

V sezoně 2000/01 jste odešel do zámoří, hrál jste nižší soutěž AHL za St. John’s Maple Leafs. Co vás tam táhlo?
Další velký sen. Měl jsem možnost odejít už do zámořské juniorky, ale to jsem nakonec neudělal. Přecházel jsem v té době z juniorů do áčka a vypadalo to, že bych se v kádru mohl udržet. Nakonec jsem se rozhodl zůstat v Litvínově a hrát extraligu, neodcházet tak brzo za moře. Trochu mi to agent vyčítal, ale když jsme se sešli po roce a já sezonu odehrál celou, mluvil už jinak. Nečekal, že dostanu tolik prostoru v plném vytížení.

V Kanadě jste vydržel rok a půl. Proč vaše mise skončila?
První sezona nebyla úplně špatná, ale když jsem přiletěl před tou druhou na kemp Toronta, od začátku už bylo jasné, že se mnou nepočítají. Jel jsem dolů hned s první várkou, i na farmě mi pak dávali pocítit, že pro mě nemají místo.

V zámoří byste se přitom se svým důrazným stylem prosadit mohl, ne?
Nebyl jsem na to tehdy připravený. V dnešní době se s klukama pracuje systematicky od mladých let, pak mají plynulý přechod. Přede mnou bylo nutné udělat obrovský krok. A na to jsem nebyl nachystaný hokejově ani lidsky.

Kdy jste pochopil, že nebudete od gólů, ale na černou práci?
Už v dorostu, když jsem přišel do Litvínova. Viděl jsem, že moje šance udržet se v týmu je právě v tomhle. Že nejsem natolik šikovný, že bych dával dva góly za zápas.

84 fotografií

Kde v sobě berete tu buldočí zarputilost, která vás zdobí?
Základy mám položené už z Děčína. Na poslední tři roky jsme dostali nového trenéra, Láďu Gregora. To byl první trenér, který s námi začal komunikovat jinak než: Vy jste haranti, které je potřeba seřvat, abyste vyšlapovali. Bavil se s námi jako s rovnými. Říká: Teď tě dám pár zápasů do útoku, potom na pár do obrany. Odporoval jsem, ale on namítal, že budu platnější pro mužstvo, když budu umět to i to. Ale já chci dávat góly, tvrdil jsem mu. I na to měl odpověď, že mančaft potřebuje taky jiné typy. Navedl mě na to, že i tahle „práce“ je pro mužstvo platná.

Za áčko Litvínova jste odehrál 21 sezon, jen na pár zápasů jste si odskočil do Zlína. Nebyla možnost, abyste přestoupil jinam?
Nabídky byly jak z extraligy, tak z ciziny, ale vždycky jsem se rozhodl zůstat. Když jsem odehrál pár utkání za nároďák, tak se jich objevilo víc.

Byl jste někdy nalomený?
Ohledně extraligy ne, tam jsem měl jasno, že chci působit jen v Litvínově. Odchod do Zlína šel taky mimo mě. Jen mi oznámili, ať se u nich zítra hlásím a dohraju tam sezonu. Ve své době přišla docela zajímavá nabídka z finského Kärpätu Oulu. Ale zrovna v tom čase na tom nebyl taťka dobře, měl před sebou poslední měsíce života, tak jsem se rozhodl zůstat doma.

Nakonec vás litvínovská věrnost vynesla k historickému titulu.
Ve zlaté sezoně se sešlo všechno. V průběhu té předchozí přišli trenéři Radim Rulík s Milošem Hořavou a od té doby to šlo dobrým směrem. Ještě ten rok se nám nepovedlo dohnat desítku, rozhodlo se v přímém souboji v posledním zápase na Slavii, my prohráli na samostatné nájezdy. Nastartovalo se to ale výborně. Trenéři zůstali, větší část mančaftu v čele s Martinem Ručinským taky, v průběhu sezony se to doplnilo Kubou Petružálkem, brankář Pavel Francouz měl výbornou formu, Viktor Hübl vyhrál bodování základní části. Už to nebylo budování od nuly, základ jsme měli. A mohli jsme postupně pracovat na detailech, které nám pomáhaly zápasy vyhrávat.

Jak velkou roli v tom tedy sehráli trenéři Rulík s Hořavou?
Výborně se doplňovali, fungovalo všechno, komunikace mezi námi byla výborná. Když po nás něco chtěli, vysvětlili proč. Měli jsme dobrý začátek sezony, a když jsme začali cítit trochu uspokojení, Miloš Hořava říkal: No hoši, je říjen, co velkého se kdy vyhrálo v říjnu? Sezona se bude lámat v březnu, do toho nám zbývá skoro půl roku. Tohle je dobrý začátek, ale neznamená to vůbec nic. Od přípravy nás směřoval na play off. Utvořili druhý mančaft z kluků z 1. ligy. Trénovali každý den po nás, měli identický trénink. Celých sedm týdnů s nimi trenéři zůstávali dvojnásobný čas na ledě a vyplatilo se to, protože na ten rozhodující sedmý zápas jsme třeba čtyři kluky z téhle party použili. A nepoznali byste, že dva měsíce nehráli zápas. Vliv trenérů na náš úspěch byl obrovský, rozhodně to nebylo tak, že jsme byli tak dobří, že bychom to vyhráli, ať by to trénoval kdokoliv.

Jaký byl prvotní pocit, když jste zvedl pohár mistrů nad hlavu?
Byl jsem v takovém transu, že si skoro nic nepamatuju. Finále bylo dlouhé. Pátý zápas sporný, cítili jsme křivdu. Na šestý jsme jeli zpátky do Litvínova a každý čekal, že vyhrajeme a bude hotovo. Nakonec to byl náš nejhorší zápas z celého play off. Pak se nám už tolik nevěřilo, ale z nás všechno napětí spadlo.

A pro titul jste si dojeli do Třince. Nebyla škoda, že jste ho neslavili před vlastními fanoušky?
Ona ta cesta z Třince nebyla vůbec špatná (smích).

Brečel jste dojetím?
Samozřejmě. Ale mockrát ne. Nejsem ten typ, že bych se k těm věcem často vracel. Prožít si to v tu chvíli naplno a jde se dál.

Takže jste si ten rozhodující zápas od té doby nikdy nepustil?
Ani jednou mě to nenapadlo. Mám prožitek reálný, živý, pak už nemám potřebu se skoro k ničemu zpětně vracet a znovu to prožívat. Ani v životě.

Dělal jste kapitána Ručinskému i Šlégrovi, legendám a zlatým olympionikům. Jaké to bylo?
Ono to až tak úplně nebylo. Kapitána dělal Růča, před jednou sezonou za mnou přišel a říkal: Hele, pro mě to úplně není, potřebuju se soustředit na svoji hru. Myslím, že by bylo dobré, kdybys to dělal ty. Nebyl jsem v pozici, abych ho usměrňoval. Vždycky se nás na tom podílelo víc, Viktor Hübl, Franta Lukeš, byla to společná práce. Nikdy to nebylo tak, že by ten jeden, kdo nosil céčko na dresu, měl najednou pocit, že mu to tam patří.

V Litvínově se mluví o rodinné atmosféře, která někdy pomáhá a jindy škodí, protože je tam až moc velká pohoda. Je to tak?
Za mě je důležité, aby v kabině byla pohoda v tom smyslu, aby tam nebyly mezi hráči rozbroje, skupinky. Aby fungovala jako celek. Jestli tohle někdo bere tak, že to je pohoda, která škodí, tak já si to nemyslím.

Možná je to míněno tak, že na vás někdy není vytvářen až takový tlak ze strany vedení a trenérů.
Nemyslím si, že by v Litvínově hráči nebyli pod tlakem. Vemte si, kdyby se spadlo, to by se jen tak nepřešlo. Pořád pod tlakem jste.

Nebo tak, že jste tam všichni kamarádi, a když si skočíte do hospody, tak se to neřeší. Že by tohle byla ta rodinná pohoda?
Dost často jsem slýchával názory, že v Litvínově hráči „vyhazují“ trenéry, protože se jim nechce makat. To mě taky vždycky nas… Jestli si někdo myslí, že to tam takhle funguje, tak musím říct, že ne.

Býval jste červený hadr na býka pro fanoušky, pro které nejvíc?
Seznam je dlouhý (smích), ale určitě třeba v Chomutově.

Motivovalo vás, když vám nadávali, nebo jste šel s výkonem dolů?
Rozhodně mě to nesráželo dolů, ale že bych díky tomu byl dvakrát tolik nahecovaný, to zase ne. Moje neoblíbenost vyplývá nejspíš z mého herního stylu.

Památná byla vaše vítězná bitka s Američanem Ryanem Hollwegem, tehdy hráčem Plzně. Berete ji jako svoji top?
Ono jich zase tolik nebylo. Když tady hrál Roman Vopat, tenhle prvek sem přinesl, lidi to měli rádi. Jeho bitka s Vašíčkem je pro mě top extraligy. Jenže vedení soutěže mu dávalo jasně najevo, že tímto směrem ne. Slibovali mu za to velké postihy, takže tato cesta se v extralize moc nerazí. Hráčů, kteří by se vyloženě chtěli poprat, už moc není. Bitka s Hollwegem se mi samozřejmě vybaví, jinak si nepamatuju, že bych shodil rukavice i jindy.

Byl byste pro to, aby byla tahle bitkařská show více tolerovaná?
Svým způsobem k hokeji patří. Ne aby byly tři bitky za třetinu, ale když je jedna za deset kol, nějaký špatný příklad to mládeži nedává. Nechcete soutěž, která na tom bude postavená, ale když už na to dojde, tak si nemyslím, že to je velký problém, který je hned potřeba potírat. Mluvím samozřejmě o „vyvážené“ bitce, kdy do toho oba jdou.

Výhra nad Hollwegem vám přinesla u fanoušků velký kredit. Vnímal jste to?
Já nejsem člověk, který by si sjížděl internetová fóra a komentáře, spousta těchto věcí jde kolem mě, nerýpu se v tom.

Hokej se změnil a je měkčí díky novému pravidlu o pozdním dohrání. Sám jste si hit na poslední chvíli často rozmyslel a ucukl, abyste nedostal dvě minuty. Co si o tom myslíte?
Trend poslední doby je jasně nastavený. Má padat hodně gólů a kreativní hráči mají mít šanci se víc ukázat. Takže nejdřív se vymýtily „skryté“ fauly hokejkou, a hráčům, kteří byli celou dobu zvyklí jezdit v závěsu, se to najednou začalo pískat. Byl to velký zlom. A vymýšlí se dál, jak defenzivním hokejistům ztížit bránění. Pravidlo o pozdním dohrání moji hru třeba zkomplikovalo, ale zase si myslím, že je dobře hře jako takové pomáhat. Podle mě to je fér, aby hráč nebyl atakovaný, když už nemá puk.

Jak moc vás ovlivnilo, že jste při turnaji juniorských reprezentací nešťastně hokejkou trefil Švéda Weinhandla, že téměř oslepl na levé oko?
Od té doby se to se mnou táhne, při každé příležitosti to mám předhozené. Zhruba rok poté to bylo ještě hodně znát. Podepsalo se to na mých výkonech i následné kariéře.

Přitom to bylo nechtěné.
Stáli jsme vedle sebe na buly, já mu chtěl nadzdvihnout hůl, on se otočil za pukem a já jeho hůl minul.

Prý jste mu poslal omluvný dopis.
Snažili jsme se něco vymyslet. Internet byl teprve v začátcích, zjišťovali jsme s tátou, kam omluvný dopis poslat, aby se k němu dostal. Dělali jsme to na koleni, amatérsky, sami jsme ho vymýšleli. Měl jsem potřebu se mu omluvit.

Dostal jste distanc a nemohl nějaký čas reprezentovat.
Přišel jsem kvůli tomu o mistrovství světa dvacítek. Jako o rok mladší jsem jel, a když jsem pak měl další rok jet se svým ročníkem, který to vyhrál, dostal jsem na tři roky stopku na mezinárodní scéně.

V reprezentačním áčku jste si zapsal sedm zápasů v roce 2003. Nebyla šance udržet se tam déle?
Asi ne. Můj herní styl není úplně pro nároďák stavěný, berou se tam jiné typy hráčů. A v extralize jsem zase tolik nevyčníval. Vždycky ukázali na pár mladých, kterým se dařilo, tak jsem dostal svou šanci i já. Ale nemyslím si, že bych zrovna já měl výkonnost na to, abych v reprezentaci udělal dlouhou kariéru.

Během ní jste v extralize nasbíral 1 557 trestných minut, což je 26 hodin na trestné lavici. Co byste za tu dobu stihl?
Je asi potřeba říct, že pár těch minut tam naskákalo za tresty do konce, to jsou takové ty neodsezené, takže zase tolik času jsem tam neproseděl (smích).

Nebýval jste žádný extra střelec, ale přesto, který gólový večer považujete za váš nejpovedenější?
Asi hattrick proti Spartě doma. To je už hodně dávno.

Po konci v Litvínově po vás sáhlo Ústí, kde máte být tváří klubu, první hvězdou, mentorem.
Těším se na to hlavně z toho pohledu, že budu moct ještě hrát. Nebyl jsem ještě nastavený na to, abych končil, hokej by mi chyběl. Jsem rád, že ještě můžu pokračovat v hraní, a zároveň už se chci rozhlédnout směřovat k trénování. V Ústí bych se chtěl podílet na tom, aby tam mladí kluci hokejově rostli.

Jak vám budou chybět fanoušci? V 1. lize jich moc nechodí.
Vůbec netuším, 1. ligu jsem vnímal zpovzdálí, zprostředkovaně od kluků, kteří třeba chodili pomáhat z Litvínova do Litoměřic. Je to pro mě velká neznámá, ale doufám, že se nám fanoušky na ústecký zimák povede dostat.

V soutěži se potkáte s Janem Výtiskem, s nímž jste se v extralize přetahovali o prvenství v Radegast indexu. Bude to mezi vámi jiskřit? Navíc půjde o derby, Výtisk je v sousedních Litoměřicích.
Honza zrovna není člověk, s nímž bych měl na ledě i mimo něj nějaký problém. Jsme podobné typy, ale že by to byl hráč, na kterého bych byl vysazený, to ne. V juniorském věku jsme hráli i spolu, jsme spíš kamarádi, než že by tam byla nevraživost.

V extraligovou nabídku už jste nevěřil? Nechtěl jste si počkat? Nebo jít aspoň do ambicióznějšího prvoligového klubu?
Je blbá doba, čtyřicátníka do extraligy už někdo vezme těžko. A co se týká 1. ligy, hrálo u mě roli, že jsem chtěl být poblíž domova. Nevím, jestli bych šel do něčeho, kdybych se musel na půl roku sbalit a někam odjet.

Jste rodinný typ?
Teď už jo. Se třemi dětmi, ze kterých dvě chodí do školy, už to není tak jednoduché, abych tady půl roku nebyl. To už bych si hodně rozmyslel, rodina by mi chyběla a děti jsou ve věku, o který nechceš přijít.

Máte tři dcery, zkouší některá z nich hokej?
Ta prostřední si sama o hokej řekla, párkrát jsem ji na trénink vzal. Ale nevyšlo to a já jsem za to rád (smích).

Bál byste se o ni?
To ne. Pro mě je důležité, aby holky dělaly, co je baví, a nemusel jsem je k tomu přemlouvat, ať je to cokoliv. Kroužků jsme vyzkoušeli hodně, když o něco projevily zájem, snažili jsme se je s manželkou podpořit.

Bude ještě čtvrtý potomek, abyste měl následovníka?
Určitě ne! Takhle to rozhodně stačí (smích).