Již třetí sezónu působí v A týmu prvoligové Sparty. Nedávno oslavil 21. narozeniny a patří k našim největším talentům. Jeho cíl je ale jasný: zahrát si NHL, tedy nejlepší hokejovou soutěž světa. V roce 2019 si ho vybral tým Buffalo Sabres, do kterého vzhledem k pravidlům draftu NHL každoročně přichází několik nadějných talentů, jako byli v posledních letech například Jack Eichel nebo devatenáctiletý Rasmus Dahlin. Co všechno s sebou přináší hra za prestižní tým severoamerické ligy, Lukáš moc dobře ví.

Kdo tě přivedl k hokeji a ve kterém týmu jsi začínal? 

K hokeji mě přivedli rodiče, oba chtěli, abych dělal nějaký sport. Máma hrála ping pong a táta hokej, takže pro mě byl lepší určitě hokej. Začínal jsem v přípravce v Dánsku, kde táta v té době působil. V mých 5 letech jsme se vrátili do Čech a od první třídy jsem hrál v Letňanech, kde jsem zůstal až do 18 let. 

Máš za sebou již tři úspěšné sezóny v týmu HC Sparta Praha. Jaké byly tvoje začátky? Přece jen ti bylo pouhých 18 let… Podepsat smlouvu s extraligovým týmem muselo být obrovským životním zlomem.

Bylo to pro mě hodně těžké, protože jsme v Letňanech neměli juniorskou kategorii v nejvyšší lize, takže jsem hrál dorosteneckou extraligu. Z dorostu jsou to do extraligy 3 skoky. Myslím, že mě ale vzali celkem dobře, jelikož táta ve Spartě pár let zpátky působil. Samozřejmě první roky jsou vždy nejtěžší, ale postupem času to bylo lepší a lepší.

Za co jsi utratil svoji první výplatu?

Svoji první výplatu jsem utratil za Playstation, byla to nějaká limitovaná edice, co právě vycházela. V té době byl dražší, než je teď, stál kolem 12 tisíc. Rodičům se to sice moc nelíbilo, ale co jiného než konzole a počítačová hra to mohlo být?

Pozoruješ na sobě nějaké zlepšení? Jak moc se liší áčkový tým od toho juniorského, kde většina hráčů v tvém věku působí?

Já to na sobě nepozoruju, ale lidi, co mě sledují, mi říkají, že jsem se zlepšil. Samozřejmě pořád je co zlepšovat, je mi 21 let, takže jsem na začátku kariéry. Uvidíme, jestli se budu dál posouvat, já doufám, že jo.

V roce 2019 jsi byl draftovaný ve Vancouveru týmem Buffalo Sabres. Přál sis, aby to byl jiný tým, nebo jsi byl spokojený? 

Na stadionu, kde se konal draft, jsem se hlavně modlil, aby si mě vůbec někdo vybral, když už tam jsem. Nakonec se mi to tedy povedlo, a jelikož jsem v Buffalu byl měsíc a půl zpět na jejich testech, tak jsem ty lidi znal. Asi to byl jeden z faktorů, proč si mě vybrali právě oni.

Kdo je tvým vzorem a kdo tě inspiruje? 

Vždy mě inspirovali rodiče, jelikož mi pomáhali se vším, co jsem potřeboval. Ať už se sportem nebo v osobním životě. Každý hokejista má samozřejmě rád ty nejlepší hráče, ať už české, nebo zahraniční. Poslední dobou koukám na seriály o sportovcích. To mi přijde hodně zajímavé a baví mě sledovat začátky jejich kariéry. Teď koukám na Last Dance o Michaelovi Jordanovi. Jinak se mi líbí David Pastrňák (Boston Bruins) a fandím samozřejmě teď už Buffalu.

Co na to tvoji rodiče, kamarádi? Jak reagovali na tvůj úspěch?

Když jsem přišel do áčka, tak nebyl vůbec čas na školu. Chodil jsem na tréninky, zápasy byly třikrát týdně. Na kamarády nebylo moc času, ale ti nejbližší mi zůstali. Co se týče opačného pohlaví… Když jsem hrál v Letňanech, tak nic, ale jakmile jsem se objevil ve Spartě, byl zájem. Ale já to nijak neřešil, bral jsem to tak, jak to je. Lidi, na kterých mi záleželo, mě brali pořád stejně. Nikdy jsem si na nic nehrál a nechci si na nic hrát jen kvůli tomu, že se mi něco povedlo. Může se to povést x dalším klukům, kamarádům, kteří se také mohou každou chvíli prosadit. Je to jen o tom, jestli si to přejeme, nebo ne.

Jak vypadaly tvoje tréninky v koronavirové situaci? Mrzí tě, že play-off nakonec neproběhlo?

Připravoval a připravuju se sám, 4 týdny individuálně s kondičním trenérem, který má doma posilovnu. Do toho jsem chodil běhat krátké tratě, sprinty. Na začátku května začínáme trénovat se Spartou, kvůli koronaviru v malých skupinkách a dodržujeme základní pravidla, která nařídila vláda.

Jaký je rozdíl mezi zápasy za reprezentaci a mezi „obyčejnými“ ligovými? Jsi při nich ve stresu, nebo si spíše užíváš chvíle na ledě?

Největší rozdíl je určitě kvalita, protože v klubech je 25 hráčů a na repre jsou z každého klubu jeden dva maximálně, takže tam jsou ti nejlepší z nejlepších. Na prvním turnaji jsem byl hodně nervózní, protože jsem to nečekal. Nebyl jsem na mistrovství světa do 20 let, tedy ve své věkové kategorii, ale za rok jsem se objevil v dospělých. Bylo to docela překvapení, ale další dva turnaje už jsem byl v klidu a užíval jsem si to, že tam jsem.

Jak reaguješ na to, když tě oslovují fanoušci? Jsi rád, nebo se kontaktu spíše vyhýbáš?

Potěší mě, když mě někdo osloví na ulici. Občas mě poznají nějací hokejoví nadšenci, prohodíme pár slov, podepíšu se, vyfotím… Mám rád, když do O2 areny přijde plný stadion fanoušků, hraje se mi vždy mnohem líp.

Jaký jsi student? Skloubit profesionální hokej a školu je určitě těžké, dá se to nějak vyřešit?

Já a škola jsme nebyli kamarádi. Jakmile jsem se dostal k profesionálnímu hokeji, tak jsem studium přestal řešit. Samozřejmě nějaká varianta tam byla, ale bylo by to pro mě hodně náročné, jelikož jsem začal ve Spartě brzo. Rád bych si školu dodělal, ale teď je toho tolik, že vím, že bych to vůbec nestíhal. 

Čím by ses chtěl živit, kdybys nebyl hokejistou? 

Určitě by to bylo něco se sportem, dřív jsem hrál fotbal. Nejvíce mě samozřejmě baví hokej a dělat něco jiného než sport, si neumím představit. Kdybych nehrál hokej, chtěl bych trénovat nebo dělat agenta.

Co je podle tebe klíčem k úspěchu a co bys poradil mladším sportovcům? 

Ať nepřestávají dělat to, co je baví a jdou si za svými sny. Týmové tréninky jsou dobré, ale nejsou dostatečné. Musí zařadit i individuální cvičení, ať už doplňkový sport (tenis, golf) nebo posilovnu a běhání. To je určitě posune dál. Důležité je dělat to pro sebe, a ne pro rodiče, trenéra. Klíč k úspěchu? To je těžká otázka. Myslím, že je zapotřebí i talent a dřina, bez toho by to nešlo. Někdo to může mít vydřené, ale hokejové myšlení je strašně důležité. Ale zase mít jen myšlení, ale nemakat, to taky nejde. Dřina se dá ale vždycky dohnat a spousta věcí se dá naučit.

Jak si stojí český hokej v porovnání se zahraničím? 

Každá země má svoje pro a proti, ale myslím, že jsme jedni z nejlepších v Evropě, co se týče přípravy na ledě a mimo led. Také záleží na vybavenosti klubu, co klub pro úspěch hráčů udělá a taky na hráčích, jak se k tomu postaví. V Evropě jsou hlavně hromadné tréninky, v zámoří zase hokejisti trénují víc individuálně, každý se svým trenérem. Řekl bych, že na tom nejsme vůbec špatně.

Měl jsi někdy období, že bys chtěl s hokejem skončit? 

Když mi bylo asi patnáct a cloumala se mnou puberta. Měl jsem nějaké pochybnosti, ale nikdy to nedošlo do fáze, že by mě hokej přestal bavit. Jsem rád, že jsem neudělal žádnou blbost, a že jsem u hokeje zůstal.

Čeho bys rád dosáhl a co tě nejvíc motivuje? 

Podívat se do Ameriky, zahrát si NHL. Samozřejmě něco vyhrát, ať už je to titul se Spartou, mistrovství světa, Stanley Cup, to bych chtěl. Prostě jednou zvednout nad hlavu nějaký pohár, ať už je to jakýkoliv. To mě motivuje.