V uvolněné atmosféře a s pivem v ruce. Pro moderátora tak trochu splněný sen, dalo by se říct. A Petr Suchoň bude u toho, protože právě on provází novým internetovým pořadem Debaty u piva. Diskutuje v něm s majiteli firem, výrobci nebo provozovateli služeb s cílem „nastartovat Česko“ po koronaviru. To vše se sklenicí točeného zlata před sebou.
Považujete se za milovníka piva?
Tím rozhodně jsem! Dokonce jsem měl na vysoké škole přezdívku „pivotěsný“, protože půllitrů jsem mohl vypít docela dost a nebylo to na mně vidět. Ale čím víc stárnu, tím více se téhle své přezdívce vzdaluji. Každopádně milovníkem piva jsem pořád, pivotěsný už moc ne.
Aktuálně moderujete nový internetový pořad Debaty u piva, tak jsem si říkala, jak moc za tímhle konceptem stojíte vy osobně, když máte k pivu tak vřelý vztah.
Koncept není z mé hlavy. Ale je pravda, že když se domluvila spolupráce s televizí Nova, tak mi ředitel zpravodajství Kamil Houska řekl, že jakmile se pořad upekl, tak první jméno, které mu vypadlo z našeho velmi kvalitního kolektivu, bylo to mé.
O čem obvykle debatujete u piva vy? Pokud to tedy zrovna není rozprava před kamerou.
U piva se debatuje úplně o všem. Chlapi v kolektivu mají podle mě obrovskou výhodu v tom, že debatovat u piva se dá i beze slov. Takže umíme debatovat, ale zároveň nevydat ani hlásku, jenom se tak nějak soustředit a debatou se stane souznění a ta samotná atmosféra, ve které je cítit, že jsme rádi, že jsme spolu.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
V tom případě pro vás asi musí být Debaty u piva takovým splněným moderátorským snem, nebo ne?
Já popravdě nemám úplně pracovní sny. Mám svou práci rád a jsem za ni vděčný, ale sny mám někde jinde a týkají se spíše rodiny a dalších věcí. Tohle spojení piva a moderování, to je něco, co by mě vlastně nikdy ani nenapadlo, ale když to přišlo, řekl jsem si: Jo, tam patřím! To zvládnu a udělám to dobře, protože s pivem v ruce bych mohl vypadat věrohodně. (smích)
Pojďme se vrátit v čase. Bylo moderování vždy to, co jste si přál dělat?
Kdepak, k tomu mě zavedla náhoda. Když jsem nastoupil na vysokou školu, která byla chemického zaměření, tak jsem původně přemýšlel o tom, že si později dodělám ke škole pedagogické minimum a že bych na svém gymnáziu, kam jsem chodil, učil chemii. To byl ten původní předpoklad, když jsem si říkal, co budu v životě dělat.
Počkejte, neříkejte mi, že vaše vytoužené povolání bylo učitel chemie.
Bylo to spíš takové setkání s realitou. Do té doby – až do nějakých osmnácti let jsem se snažil vrcholově předstírat, že hraji kopanou. V mém případě to, bohužel, byla opravdu jenom kopaná a ne fotbal. Pořád jsem doufal, že přijde nějaký zásah shůry a že do mě udeří blesk fotbalové múzy, jenže to nakonec nepřišlo. Takže jestli se ptáte, o čem jsem jako kluk snil a co jsem si přál, tak to bylo stát se profesionálním fotbalistou. Přání bylo sice otcem myšlenky, ale nadání bylo hodně daleko. Talent tam nebyl prakticky žádný a dovednosti a schopnosti velmi pokulhávaly.
Klára Koukalová a Petr Suchoň
Vy jste běžně takhle sebekritický?
To se o mně říká – že jsem takzvaný sebemrskač. V tomhle případě ale nejsem přehnaně kritický, tady jsem naprostý realista. Snil jsem o tom, že by se něco mohlo stát a já bych mohl být profesionální fotbalista, ale zároveň jsem věděl, že by se toho muselo stát opravdu hodně. Znám spoustu kluků, kteří říkají: Kdybych si býval neutrhnul koleno, kde já jsem dneska mohl být! Jenže já ani to pronášet nemůžu. Mě nezabrzdilo žádné zranění, jen má neschopnost. Mimochodem teď hrajeme různé pralesní ligy a de facto jsme vlastně profesionálové, protože bereme honorář pivo a párek. Jsme navíc jedni z mála fotbalistů, kterým se na platu nic nezměnilo ani covidem.
Vraťme se tedy k vaší současné profesi. Jaká náhoda vás zavedla k moderátorskému pultu?
Na vysoké jsem potřeboval nějakou brigádu. Bylo potřeba vydělat si na pivo nebo třeba, kdybych chtěl pozvat děvče na romantický výlet na kole na věneček a na větrník. Moje sestra tehdy pracovala jako prodejce reklamního času na zlínském rádiu Čas, což bylo takové malé regionální rádijko. Vyhlašovali zrovna konkurz na zprávaře a poté, co mě sestra dokopala do trolejbusu a poté do autobusu, jsem na tenhle konkurz přijel. Vzpomínám si, jak jsem byl hrozně nervózní. Jelikož jsem se ale dostavil jako jediný uchazeč, tak mě nakonec vzali. Ze začátku jsem to považoval za letní brigádu, ale po prázdninách mi nabídli, zda bych nechtěl pokračovat. Tak jsem řekl dobře, ráno budu chodit do rádia a odpoledne do školy. Takhle ta moje kariéra začala.
Můj vůz se od Ronaldova liší jediným detailem, popisuje moderátor Leoš Mareš |
Z lokálního rádia do televize je to pořád ještě kus cesty.
Po nějakém čase mi přišel e-mail od tehdejšího ředitele zpravodajství na Frekvenci 1. Obsahoval zhruba tohle: Pane Suchoň, my vás chceme, protože si myslíme, že jste dobrej. No a jak už to tak bývá, myslel jsem si, že některý z mých kamarádů si ze mě vystřelil, založil si falešnou e-mailovou adresu a tohle mi poslal. A tak jsem odepsal: „Jo, ty vole, to ti tak žeru!!! Na shledanou.“ Vlastně to bylo vyjádřeno ještě o něco hruběji, ale to bych nerad opakoval. (smích)
To zní jako vtipný začátek a zároveň konec kariéry v jednom.
Na to mi přišla odpověď, že to opravdu není žádný vtip, že dotyčný je opravdu tím, za koho se vydává a že pokud změním názor, mám se ozvat. Připsal na konec něco v tom duchu, že taková odpověď mu ještě nikdy nepřišla a že se u toho hodně pobavil. Vypravil jsem se tedy na konkurz, kde už jsem nebyl sám, a vybrali si mě. A tak jsem nasedl do vlaku Šohaj, který mě ze Zlína přivezl do Prahy a řekl jsem: Tady mě máte! Už jsem byl na Frekvenci 1, odkud to vzdušnou čarou na Barrandov, kde sídlí televize Nova, nebylo zase tak daleko. To už bylo jednodušší.
Jak vás tak poslouchám, nepatříte vy spíš do redakce zábavy? Není pro vás zpravodajství moc vážný obor?
To ne. Já jsem sice takový veselý klaun a na blbosti jsem grand, ale když se potom rozsvítí to červené světlo, tak se ukáže, že být vtipný je ta nejtěžší disciplína. To by asi potvrdil každý herec. Masového vraha, psychopata a někoho, kdo má deprese, je schopný zahrát kde kdo, ale být vtipný je to nejtěžší.
Petr Suchoň ■ Narodil se 7. května 1984 v Čeladné. |
Přesto, stalo se vám někdy, že jste se pokusil v živém vysílání zachránit nějakou prekérní situaci vtipem?
Jednou se stalo, že nám během vysílání vypadlo světlo a najednou byla ve studiu tma. Vzpomínám si, že jsem tehdy řekl: Vážení diváci, omlouváme se za technické problémy, řádí nám tady nějaký šotek, pravděpodobně od konkurence! Bude to nějaká sabotáž. Jednu konkurenci to tehdy opravdu naštvalo, ale v zásadě jsem z toho vybruslil docela dobře. Jinak když se něco ve vysílání přihodí, je ve vás tak malá dušička, že doufáte, že se problém vyřeší tak nějak sám a vy budete muset reagovat co nejméně.
Ty potíže, o kterých mluvíte, se asi nejčastěji týkají technické stránky zpravodajství. Přihodilo se vám někdy, že jste například hlásil něco úplně jiného, než jste měl?
Ano, stalo a moje manželka mi tuhle věc dodnes připomene pokaždé, kdy mě potřebuje takzvaně posadit z hrušky dolů. Šlo o zápas fotbalového Jablonce v Evropské lize, kdy jsem byl moderátorem studia, kde jsem měl vzácné hosty bývalé fotbalisty – mimo jiné i pana Milana Fukala. Jeden z jabloneckých hráčů dal krásný gól, a když jsme ho o poločase ve studiu analyzovali, řekl jsem si, že divákovi taky ukážu, že fotbalu rozumím. A tak jsem se o tom gólu snažil mluvit co nejbarvitěji, co nejdéle a pustil jsem se i do přemítání nad kvalitou onoho hráče.
Když jsem potom dal slovo Milanu Fukalovi, řekl: Petře, všechno, co povídáš, je naprosto správně, jenomže ten gól dal jiný hráč. Spletl jsem si střelce branky a dobrou třetinu poločasového studia jsem mluvil o někom úplně jiném. Mohl jsem pak leda poděkovat a předat slovo komentátorům. Dodnes to mám na talíři. (smích)
Miloš Zeman se nebojí, je to silná osobnost, říká Rey Koranteng |
Takže asi budete opatrný, i pokud jde o komentování tenisových utkání. Zvlášť doma ve společnosti vaší ženy, bývalé tenistky Kláry Koukalové.
Komentovat tenisové utkání bych si v životě netroufl. Mé manželky i mě se všichni ptají, jak jsem na tom s tenisem, a její odpovědí je, že kovářova kobyla chodí bosa. Vždycky mi říká, že držím raketu jak prase kost. Komentovat tenis, natož v její společnosti, bych si nikdy nedovolil, protože vlastně nevím, co bych na tom komentoval.
Dalo by se říci, že ve zpravodajství je do jisté míry vaší uniformou vážná tvář. Neštve vás někdy být pořád za toho seriózního?
Ve zpravodajství by člověk měl být seriózní a hlavně důvěryhodný, aby mu bylo uvěřeno. Doufám, že se mi to daří, ale je pravda, že když se potkám s někým, kdo nějakým způsobem hodnotí mou práci a zná mě i mimo profesi, tak slýchám, že občas bych se v těch zprávách mohl i trochu usmát. Třeba moje babička mi to říkala několikrát. Asi na tom něco bude a beru to jako takový svůj závazek do příštích sezon. Bohužel věcem, které hlásíme, se často smát nedá.
Na začátku jste zmínil, že vaše sny se nevztahují k práci. Co je tedy vaším největším snem?
Svůj sen žiji právě teď, protože mám fantastickou ženu. Být manželem téhle ženské je pro mě ten největší splněný sen. Jediné, co si přeji, je, aby tahle realita, ve které žiji, trvala co nejdéle. Klidně ještě sto padesát let.
