Rudá armáda i prchající Němci. Muzeum objevilo unikátní film

  8:32
Unikátní filmové záběry z posledních dnů druhé světové války na Jilemnicku teď ukazuje Krkonošské muzeum. Snímky nebyly dosud nikde zveřejněné. Zachyceni jsou jak prchající Němci, tak místní povstalci i příjezd Rudé armády.

Výstava Stopy osvobození v jilemnickém muzeu | foto: Ota Bartovský, MAFRA

Hotový národnostní mišmaš. Tak vypadal konec druhé světové války v Krkonoších. Před 75 lety táhly po silnicích, které spojovaly Říši s protektorátem, nekonečné zástupy různě hovořících lidí. Obyvatelé Podkrkonoší tak poprvé spatřili na vlastní oči i černochy. 

„Přes Jilemnicko ustupovala německá armáda. Jenže v ní nebyli jen rodilí Němci. Byli tam i Estonci, Maďaři. Ve Vlasově armádě byli Gruzínci, zátarasy kolem Jilemnice stavěli v dubnu 1945 Turkmeni. Také tudy procházely nekonečné transporty válečných zajatců, které Němci hnali z východu přes nás dál. Nejvíc v nich bylo Rusů, ale byli tam i Britové, Američani, Australané, Skoti. Nemluvě o tom, jaké národnosti tu prošly s Rudou armádou,“ říká vedoucí Krkonošského muzea v Jilemnici David Ulrych.

Tisícihlavé davy se objevily už v lednu 1945, kdy před frontou utíkali obyvatelé z východních území třetí říše. Podle pamětníků vyprávěli prchající lidé místním, že mají v protektorátu slíbené domy a statky. I když šlo o evidentní lži, spousta uprchlíků jim prý věřila.

Jak konec druhé světové války na Jilemnicku a okolí probíhal, mapuje teď nová výstava v jilemnickém muzeu. K vidění tam jsou unikátní, dosud nepublikované fotografie, texty i amatérské filmové záběry. Ty jsou skutečným pokladem, protože podobných autentických snímků z konce války u nás moc není. 

„Filmy se nám podařilo získat od dvou soukromých sběratelů. Dokonce jeden jsme dostali teprve před týdnem od pána, se kterým spolupracujeme na digitalizaci pozůstalosti po jeho otci, který byl v Jilemnici fotografem. Podařilo se nám určit místa, kde se natáčelo a sestříhali jsme to do dvaceti minut. Je tam zachyceno dění v Jilemnici, v Roztokách, Studenci, Tampli a ve Vrchlabí,“ poukazuje Ulrych.

Formování jednotek i likvidace zátarasů

Černobílé záběry ukazují formování povstaleckých jednotek českých záložníků, vidět je likvidace protitankových zátarasů, které kolem Jilemnice postavili vlasovci, zachycen je ústup německých vojáků směrem k Jičínu, jejich odzbrojování v několika obcích i příjezd Rudé armády.

Konec války rozhodně nebyl v Podkrkonoší klidný. Zfanatizovaný a opilý oddíl Hitlerjugend spolu s německým četnictvem řádil hlavně ve Vysokém nad Jizerou, kde přišlo o život jedenáct civilistů.

„Třetího května 1945 začalo v Chuchelné povstání, které se dál šířilo do Českého ráje a Podkrkonoší. Hlavně kolem Turnova a Semil to bylo větší, tady vzhledem k tomu, že povstalci neměli zpočátku k dispozici zbraně a přímo v Jilemnici byl SS lazaret s posádkou, dráha držená Němci a všude okolo německá města s gestapem, četnictvem, Volkssturmem, tak se do moc velkých akcí nemohli pouštět. To až v těch skutečně posledních dnech války. K velkému střetu partyzánů s německou kolonou došlo ve Mříčné, tam padlo dohromady 70 lidí a pak ještě některé zajatce postříleli. To bylo 8. května, úplně zbytečná smrt,“ říká Ulrych.

Výstava Stopy osvobození tak mapuje dny od 3. května do příchodu Rudé armády 10. května. Návštěvníci se dozví, co se který den v jednotlivých obcích v okolí Jilemnice a Vysokého nad Jizerou zajímavého dělo, jaké partyzánské skupiny tu působily. Expozice také ukazuje uniformy a výstroj všech složek, které se bojů a osvobození účastnily. Nechybí ani vzpomínky pamětníků. 

„Třeba paní Růžena Albrechtová ze Studence vzpomíná, jak doma ukrývali na konci války uprchlého Žida. Ve Vrchlabí a Trutnově byly pracovní tábory pro Židy, dělali v tamních fabrikách. 4. května 1945 přijela do Studence v reakci na povstání Na Horkách jednotka SS a Volkssturmu. Prohledávali domy, všichni museli ven do řady. Němci začali všechny kontrolovat. Shodou okolností předposlední muž, kterého kontrolovali, měl na kabátě odznak, nevíme přesně jaký, ale patrně z něho vyplývalo, že dotyčný byl na práci v Říši. Hlavní velitel se u něj zastavil, dal se s ním do řeči, ale už pak nebyl čas, Němci potřebovali odjet. Tím si zachránil život poslední člověk v řadě. Byl to právě ten ukrývaný Žid. Kdyby Němci nespěchali, skončilo by to pro všechny špatně,“ vypráví Urych.

Za napomáhání hrozilo zastřelení

Trest smrti ale platil i po válce. A to bývalým příslušníkům německé branné moci včetně zběhů, kteří by se nepřihlásili na úřadech. „Každý, kdo tak neučiní, bude považován za banditu, stojí mimo zákon a bude zastřelen,“ stojí ve vyhlášce z 24. května 1945, kterou po Jilemnici nechal vylepit velitel 4. Hraničářského pluku Vojtěch Janoušek.

Zastřelení hrozilo i těm, kteří by německé zběhy ukrývali, nosili jim jídlo nebo neprozradili jejich úkryt. „Osoby, které vědí o podminovaných místech a skladištích střeliva a zbraní, musí toto ihned ohlásit. Zatajení bude trestáno smrtí. Majitelé pozemků, kteří uvedené věci naleznou a neohlásí, budou co nejpřísněji potrestáni. Německé obyvatelstvo upozorňujeme, že neznalost českého jazyka neomlouvá,“ stojí ve vyhlášce. 

Zbraní se přitom povalovala všude velká spousta. Často i malí kluci se honili po městě s pistolemi nabitými ostrými náboji. A ještě v padesátých letech se podél Jizery nacházely odstavené obrněné transportéry a další technika.