Bondovky s Piercem Brosnanem: Hodnoceno od nejlepší po nejhorší

1. Zlaté oko (1995)

Brosnanův nástup do série šest let po (ve své době) odmítaném Daltonovu Povolení zabíjet byl vskutku drtivý. Martin Campbell (Zorro: Tajemná tvář) tehdy (poprvé) doručil prvotřídní restart série. V dané době se mu povedlo na ni navázat asi nejlépe, jak jen to šlo. Brosnan do role hladce zapadl (z předchozích pojetí mělo to jeho nejblíže asi Mooreovi - v dobrém smyslu slova), příběhově si film bere to lepší z velkolepých bondovek (boží akce s tankem, finále), zároveň nepřekračuje určité meze jako některé příliš švihlé sebeparodické mooreovky (takže funguje i jako špičkový samostatný 90's akčňák) a pochlubit se může i proslulou titulní písní od Tiny Turner a velmi dobrými záporáky (obzvlášť psychopatická nymfomanka Xenia v podání Famke Janssen je vynikající). Zkrátka parádní rozjezd nové éry - a jedna z nejlepších bondovek vůbec. O 11 let později pak Martin Campbell dokázal, že to nebyla žádná náhoda...

2. Jeden svět nestačí (1999)

Třetí brosnanovka v režii Michaela Apteda (Gorily v mlze) je na první pohled zcela standardní, pár výrazných pozitiv a zajímavostí ale přeci jen obsahuje. Má skvěle obsazeného (Robert Carlyle) a ještě lépe vymyšleného záporáka - anarchistu Renarda, jenž utrpěl zranění, které ho jednou zabije, ale do té doby kvůli němu necítí žádnou bolest. To je - v rámci bondovek - bez nadsázky geniální! Dále tu máme v sérii ojedinělou scénu v podobě loučení s Q v podání nezapomenutelného Desmonda Llewelyna, jenž v témže roce i zemřel, a předání štafety kolegovi R, jehož ztvárnil John Cleese (jeho postava se však bohužel dočkala jen dvou filmů). Asi nejvíce však Jeden svět nestačí vyniká bezkonkurenčním duem neodolatelných (a přitom velice rozdílných) bondgirls (Sophie Marceau a Denise Richards), které zde navíc nejsou jen na ozdobu. I po akční stránce má snímek co nabídnout - hlavně zběsilou úvodní honičku motorových člunů nebo vrtulník s cirkulárkami.

3. Zítřek nikdy neumírá (1997)

I druhé Brosnanovo dobrodružství se ve většině ohledů jeví celkem obyčejně, určitě mu ale nelze upřít dobré řemeslo a spoustu zábavy. Roger Spottiswoode (6. den) tu představil dalšího padoušského excentrického megalomana (Jonathan Pryce), tentokrát v podobě mediálního magnáta, jenž chce rozpoutat válku dvou velmocí jen proto, aby jeho média měla pořádnou sledovanost. Režisér si je naštěstí hodně jistý v akci, což nejvíce prokázal při skvělé honičce v garážích, při níž Bond řídí své speciálně vybavené BMW mobilem ze zadního sedadla. A opět náramně povedený výběr bondgirls - "supermanovskou" Teri Hatcher si sice moc dlouho neužijeme, naštěstí to plně kompenzuje skvělá (a skvěle využitá) Michelle Yeoh (Tygr a drak), která je Brosnanovi rovnocennou spoluhráčkou. Zítřek není nejlepší bondovkou, určitě nepatří ale ani mezi ty nejslabší. Navíc bez problémů snese i opakovaná zhlédnutí.

4. Dnes neumírej (2002)

Brosnanovo loučení a zároveň výroční dvacátá bondovka. Ale celkově bohužel žádná velká sláva. Padouch Tobyho Stephense (Pod černou vlajkou) patří mezi nejhorší (nejméně zajímavé), totéž platí pro titulní píseň od Madonny v rámci úvodních bondsongů. Film Lee Tamahoriho (Na ostří nože) je prošpikovaný odkazy (zejména verbálními) na všechny předchozí díly, což působí zpočátku docela sympaticky, posléze však už dost křečovitě a nuceně. Dnes neumírej je ale především už příliš hi-tech, digitálně trikový a přepáleně akční. Dobrá bondgirl v podání Halle Berry určitě potěší, chabý celek už ale nemá šanci zachránit. Brosnan si zasloužil kvalitnější odchod, tenhle je na úrovni horších mooreovek.

Filmové remaky, které překonaly originál