STARÁ ŠUMAVA: Senoseče a mámivá vůně sena
Vzpomínko krátká, vzpomínko z dětství. Kolik lidí si spojuje vůni sena s prázdninovými dny u babičky… Prostě vůně dětství a dětství je již nenávratnou minulostí stále se vzdalující v čase.
Vzpomínáte si na horkou letní noc, kdy jste v hluboké tmě leželi na kupce čerstvého sena, do sena s bylinkami a lučním kvítím, koukali do nebe plného hvězd, které na vás začalo padat, až vás po chvíli zcela pohltilo a přitom jste poslouchali šum větru v korunách, cvrkot cvrčků a vzdálený šum letního ticha pomalu slábl, až jste zůstali sami s hvězdami, obklopeni vůní léta, vůní sena, vůní posekané louky. A až začnou ráno takhle poletovat vlaštovky, pak jsme za víčky opět v dětství a těch bezvadných bezstarostných prázdninových dnech na venkově…
Senoseč na Šumavě
Kolem Jána a Petra Pavla
má sedlák co se ohánět:
tráva je při kořínku zvadlá
a vítr čechrá suchý květ
až semeno se vysypává. –
“Inu,” hospodář vede řeč
po celém domě: “marná sláva,
zejtra nám začne senoseč!”
Celá ves zní kos klepáním,
snad všechna čeleď jednou v roce
se ženci stoupá do strání.
Ti smočí brousky při potoce
a ostří kos pak rozeznějí,
až zvonit, zpívat nepřestanou,
po řádcích řádky sklánějí,
rosné slzy v těch travách tanou.
A v cinkotu kos padlé stvoly
na slunku voní celý den,
než klekání se rozhlaholí,
poklad luk dýchá nakopen,
až večer, jak se mlhy kladou
a potok písní sladce mámí,
celá ves spolu s chasou mladou
kouzlem se shlukne pod lipami.
A druhý den pak stodoly
a seníky se k patrům plní,
to louky v celém okolí
do vsi teď přenesly svou vůni.
Věnec z květů je odměnou
všem, kterým hudba k tanci svědčí,
zní zpěv nad sklenkou zpěněnou
v dík Bohu po té senoseči.¨
Tráva začíná uzrávat a vítr stébla ohýbá do stříbřitých vln. Luční kvítka se marně derou ke slunci, a právě v tuto chvíli začíná senoseč. Louky se začaly kosit zvečera, kdy se vroucnost letního dne začala srážet do drobounkých slziček na stéblech trávy, a dosíkali se k ránu, než slunce stačilo krůpěje rosy vysušit. Ta rosa byla pro sekáče požehnáním, tráva po ní zkřehla a kosa podřezávala stonky snadněji, ani se nemusela tak často brousit.
To podtínání orosené krásy se konávalo za zpěvu. Sto a jedna píseň se k němu vyzpívala, z každého dílu louky nějaká. Než se ale sekáči mohli pustit do díla, nejprve se musely záhony slité v jednolitou louku vytyčit. Proutěné oháňky umně zapletené do tvaru chlebové lopaty na neznatelných mezích znamenaly, že hospodář již našel hranice své role a také je patkou kosy vlečené za sebou narýsoval do vzrostlé trávy. Měřilo se spravedlivě, ale stejně ten, kdo přišel poslední, měl dílek nejužší a ještě v něm mohl najít zakutálené kameny, a tak každý si opoždění rozmyslel.
Ti, kteří měli jako první seno shrabané do voňavých kop, zase museli počítat s tím, že kupky poslouží jako lože dalším sekáčům. Jednou já tobě, podruhé ty mně – platilo v pospolitém životě. To společné kosení květnatých luk bylo společenskou událostí i magickým rituálem. Kosení má svůj řád, rytmus. Vykročí se levou nohou a současně se máchne kosou do záběru, pěkně obloučkem a patkou přitlačenou k zemi, aby se špička nezaryla do země; při vykročení pravé nohy se kosa, která uložila podťatá stébla do řádku, zase vrátí obloučkem zpět, tisíce kroků, tisíce pohybů v dokonalém rytmu, jemuž se přizpůsobilo i frázování písní.
Není pro ženu muž přitažlivějším, než když se stane sekáčem, když pluje rosnou trávou a stejnoměrným, konejšivým ššš, ššš, ššš ukládá trávu do řádků. když se nad pokoseným řádkem sekáč na chvíli zastaví, hřbetem ruky si utře zpocené čelo, rosnatou trávou očistí ocel kosy a z pochvy vyrobené z kravského rohu vytáhne vlhký brousek, aby s ním obtáhl ostří. Ten zvuk, kdy kámen dře ocel, vibruje póry, z dálky se k němu přidává zvonivý zvuk klepané kosy a pak se sekáč nadechne a nasadí ke zpěvu a k jeho tónu se přidávají i ostatní sekáči a spolu dohromady soutěží ve zpívání s ptáky, kteří na chvíli umlkle žasnou, kdo se jim to plete do řemesla.
Nevím, o čem zpívá nebeské ptactvo, ale sekáči trávy většinou zpívali o své práci, touhách a lásce. Skosit louku patřilo k povinnostem hospodáře a jeho synů. Pohostit sekáče patřilo k povinnostem hospodyně. Povinnost však byla někdy i vítanou výsadou. Povinností bylo připravit jídlo a do konopné plachty na trávu či bílého lněného ubrusu přibalit láhev kořalky, výsadou bylo obléci naškrobené rukávce a jen tak naboso a se zpěvem se brouzdat rosnatým chodníčkem v rozkvetlých lukách vstříc ranním sluncem hlazeným sekáčům, prostřít jim jídlo a pochválit práci. Na vzdálenějších loukách se i nocovalo, většinou na starých halenách rozprostřených u prvních kopek sena, spaní však bylo kratičké, protože letní noci bývají bílé.
Když opadla rosa a řádky trochu oschly, přišla děvčata pokosenou trávu rozhodit, aby co nejdříve uschla a mohla se shrabat do voňavých kopek. To pak byla příležitost ke zpěvu i pro ně, i když dívky se už do sytosti vyzpívaly nejednou zrána před tím, když chodily vyžínat trávu na meze a lesní mýtiny. Drobounké seno se pak odváželo kravskými potahy a pěchovalo pod střechy stavení, ale to už se většinou nezpívalo, protože se spěchalo sklidit je dříve, než přijde bouřka. Na pokosené louky se s písničkami a hrami nastěhovali pasáčci dobytka a vydrželi tam až dlouho do podzimu.
Zdroj: Böhmerwäldler Jahrbuch 1967, s. 764 Johann Baptist Puchinger, Překlady a české texty Jan Mareš -Jihočeská vědecká knihovna v Českých Budějovicích, Řečeno písní. PhDr. Pavel Popelka, ředitel Muzea Jana Amose Komenského v Uherském Brodě
Připravuje: Miroslav KŮS ANDRES
Foto: archiv autora