Jako pravidelní čtenáři Ronnie.cz jistě dobře znáte Borise Oravu - závodníka, trenéra, mnohostranného sportovce a výraznou neortodoxní postavu české fitness scény. Boris ale není jediným sportovcem z rodiny Oravů, lásku ke sportu dostal do vínku i jeho bratr Vít, který si radost z pohybu nejvíce užívá při lezení v horách.
Vít byl od svých prvních lezeckých krůčků celkem střelec. Zkušenosti neměl téměř žádné, zato ambice vysoké a míru strachu nízkou. Jeho začátky? Ne Krkonoše, ne Tatry, ale hned indický Himaláj a hora vysoká více než 6000 m. "Nejsem nejlepší příklad toho, jak začít," směje se dneska s vědomím, že měl nejspíš začátečnickou kliku. Podařilo se mu přežít. A štěstěna ho neopustila ani později. I když ho strhla lavina, zase ho "vyplivla". Bez větších následků, jen s hlubším respektem k nástrahám hor. Snad i proto se horám rozhodl rozumět víc, a tak se momentálně chystá na velmi náročný kurz horského vůdce. Pokud uspěje, stane se z něj horal profesionál. Průvodce, který těm méně zkušeným umožní navštívit úchvatný i drsný svět hor a bezpečně se odtamtud zase vrátit domů.
Lezení po horách je dřina. Člověk je tam vydán na milost a nemilost počasí, číhají na něj mnohá nebezpečí, je velmi snadné sáhnout si tam až na limity svých fyzických a psychických sil. Co tam ty lidi vlastně táhne, nechápou mnozí. Co tam táhne tebe?
To je jednoduché, baví mě to. Ten pohyb, fyzický výkon, ale má to i svou psychickou rovinu. Mám hrozně rád osamělé hory, kde nikoho nepotkávám. Být tam je pro mě téměř meditace.
Mohl bys vybrat pár slov, která nejlépe postihují prožitky, které ti hory dávají?
Svoboda. Čím je hora odlehlejší, tím víc si tu svobodu a volnost uvědomuji. Pak příroda. Není to příroda, jakou si představíme tady - strom nebo zeleň. Jsou to roztrhané ledovce, příkré svahy, krajina do jisté míry drsná a nevlídná, ale mně se možná až masochisticky líbí. Dál určitě radost z pohybu. Radost, když něco hezky vylezete, ty endorfiny, pocit zadostiučinění. Některé výstupy mohou být extrémně fyzicky náročné a člověk je pak hodně unavený. Ale příjemně unavený.
Jak si tě hory našly? Nebo ty sis našel hory?
Na turistiku do hor jsem chodil už jako dítě s rodiči, od nich jsem dostal takový zdravý základ. K lezení jsem pak přišel víceméně náhodou. Bylo to na severu Indie, kde jsem byl v roce 2010 jako dobrovolník. Nad městem Leh se tam tyčila hora Stok Kangri, vysoká 6154 m, a my jsme si s kamarádem řekli, že na ni zkusíme vylézt. Půjčili jsme si vybavení, vydali se tam a ono to vyšlo. Zvládli jsme to a úplně s přehledem. Tam mě vysoké hory chytly.
Pro bezpečný pohyb v horách je třeba mnoha zkušeností. Jak jsi je získal? Prošel jsi nějakými kurzy, nebo ses prostě učil "po cestě"?
V tomhle ohledu nejsem dobrý příklad, byl jsem takový samorost. Nechodil jsem do žádného horolezeckého oddílu, neměl jsem žádné známé, co lezli, myslel jsem si, že je normální učit se metodou pokus omyl. Vrcholem mého přístupu byla další cesta do Indie, kam jsme se vydali s kamarádem rok po našem prvním výstupu. Tentokrát jsme chtěli vylézt na horu Manirang, vysokou 6593 m. Mysleli jsme si, že si v blízkém městě opět vypůjčíme výstroj, jenže tady nebylo k dispozici nic. Nakonec jsme něco málo sehnali, sedáky jsme si vyrobili z padákové šňůry, kterou jsme si koupili, lano jsme měli od nějakého auta, v půlce nařízlé… A tak jsme šli. Měli jsme podobné vybavení jako lidi, co lezli před 70 - 80 lety. (smích) Byli jsme hrozní blázni. Důležité je tuhle prvotní fázi přežít a pak už se to člověk naučí. (smích)
Aby člověk svá lezecká dobrodružství přežil, a to nejen v začátcích, potřebuje dobrého parťáka. Jak ty si vybíráš, s kým polezeš nebo s kým vyrazíš na expedici?
S člověkem, se kterým jsi na laně, tvoříte lanovou dvojici a závisí na něm tvůj život. Kvůli tomu chodím lézt jen s lidmi, na které je spoleh. A spoleh nejen jako na kamarády… Jsou jedinci, kteří se v určitých situacích chovají zkratkovitě a jsou schopní pokazit i banální věci. To by se v horách stávat nemělo.
Čím těžší cesta, tím větší pravděpodobnost, že se dostaneš do nějaké patové situace. Zabloudíš, přijdeš k místu, jehož přelez je na hranici tvých schopností, nejde se vrátit, hrozí ti pád. Jak zvládáš takové momenty?
Musím říct, že naštěstí nejsem panikář a krizové situace se mi daří zvládat. Člověk musí umět chladnokrevně a pokud možno správně vyhodnotit situaci. Mít emergency vybavení (lékárnička, bivak), znát alternativní trasy a možnosti ústupu. A v neposlední řadě být psychicky připraven to otočit.
Hory jsou velmi ošemetné v tom, že někdy stačí drobná chyba, chvilka nepozornosti a důsledky mohou být fatální. A pak jsou chvíle, kdy ti chyba projde, hory tě ušetří, ale tobě stejně zatrne při pomyšlení, jak to mohlo skončit. Zažil jsi někdy takovou situaci?
Ano. Jednou jsem byl v ohrožení života. Skončil jsem ještě s kamarádem v lavině, kterou jsem si sám strhnul.
Jaké to je ocitnout se v lavině?
Nejdřív to byl samozřejmě šok. Slyšel jsem lupnutí, vzápětí spadl dozadu, jak se sníh začal pohybovat. Pak tma. Ve zlomku sekundy mi došlo, co se stalo, i to, že nás nikdo nezachrání, protože jsme široko daleko sami a nikdo nás neviděl. Věděl jsem, že jestli se chci z toho dostat, musím sám. Začal jsem plavat, tím jsem usměrnil svůj pohyb, přestal dělat kotrmelce a začal se trochu orientovat. Současně jsem dýchal přes zuby, aby se mi sníh nedostal do plic. S lavinou jsme se vezli asi půl kilometru, pak se zastavila. Právě včas. Kdyby pokračovala ještě dalších 200 m, spadli bychom ze srázů bůhvíkam. Měli jsme také štěstí, že lavina byla plytká, měla necelý metr hloubku, takže jsme zůstali na povrchu.
Poznamenal tě tenhle zážitek nějak?
Tehdy jsem měl poprvé a naposledy pocit, že s tím snad praštím. Pak jsem si to ale vyhodnotil a musel přiznat, že to byla naše chyba, i když ne tak jednoznačná. S rozpoznáním lavinového nebezpečí je to často dost komplikované…
Laviny jsou pro všechny horolezce i skialpinisty obrovským strašákem, ale nebezpečná umí být i výšková nemoc. Zažil jsi nějaké zvláštní stavy s ní spojené? Do jaké míry je pak člověk objektivně schopný posoudit, jak na tom vlastně je?
S výškovou nemocí je to jako s alkoholem. Někdy pijete a postupně začínáte vnímat, že jste čím dál opilejší. Jindy ale pijete a pijete, vůbec vám to nepřijde a najednou zjistíte, že jste namol. Z toho důvodu chodíme ve vysokých nadmořských výškách s parťákem tak, abychom na sebe viděli a mohli se kontrolovat. Obecně ale musím říct, že výšky snáším poměrně dobře, nemám problémy jíst nebo spát, což bývá dost obvyklé. Při mé první sedmitisícovce mě ale postihla akutní únava. To si člověk říká: "Jen si tu chvíli lehnu, zavřu oči, na moment si odpočinu," ale to se nesmí stát. Když jsem cítil, že to na mě jde, dal jsem se do počítání kroků. Začínal jsem na 200 krocích, po kterých jsem se vždy chvíli vydýchával. Když jsme byli kousek pod vrcholem, byl jsem už schopný udělat pouze deset kroků s vydýcháním po dobu, než jsem znovu napočítal do deseti.
Kdy sis v horách sáhnul nejvíc na dno svých sil?
To bylo v Alpách, když jsme šli na Aiguille Verte. Padla nám mlha a my zatměli. Tam jsem zažil svůj první a zatím poslední emergency bivak. Tehdy jsme byli na nohou 40 hodin, což bylo pěkně výživný.
Který z tvých dosavadních výstupů ti udělal největší radost?
Výstup na Noshaq, nejvyšší horu Afghánistánu, vysokou 7492 m. Organizačně to byla velice náročná expedice, připravovali jsme ji půl roku. A pak jsme odjeli nepojištění. (smích) Tedy my měli pojištění, ale těsně před odletem jsme zjistili, že toto pojištění neplatí nikde, kam Ministerstvo zahraničí nedoporučuje cestovat, tedy ani v Afghánistánu. Na místě jsme pak zjistili, že by nám pojištění stejně bylo k ničemu. V horách tam nefungují žádné záchranné složky, nesmí tam ani létat vrtulníky, takže když se vám něco stane, jste v tom sami. V týmu s námi byl ale jeden sanitář a jedna zdravotní sestra, takže jsme měli dobrý základ.
Ovlivnilo nějak vaši lezeckou jistotu vědomí, že v případě nesnází žádný záchranný vrtulník nepřiletí?
To člověk samozřejmě má v hlavě. K tomu po nás ještě přišli Lotyši, které postihla řada problémů. Jeden z nich spadl, jeden omrznul a další dostal akutní horskou nemoc už v základním táboře. Jenže na tyhle věci člověk nesmí při lezení myslet, musí mít čistou hlavu a chladnokrevně posuzovat situaci. Pomáhalo i vědomí, že jsme dobře aklimatizovaní a v dobré fyzické kondici. Samotný výstup byl perfektní. Dokonalý. Noshaq jsme zdolali a ještě k tomu parádním stylem.
Vždy se ale nemusí tak dařit, v horách stačí málo a místo euforie si tě vezme smrt. Uvědomuješ si i tohle riziko na svých cestách do hor?
Musím říct, že to tak trochu ignorantsky neřeším, nepřipouštím si to, protože myslím, že to nedělá dobrotu. Říkám si, že stejně tak mě doma může srazit auto. Něco se ale u mě přece jen časem změnilo. Dřív jsem šel do všeho po hlavě, byl jsem střelec, věci nedomýšlel, chtěl jsem dobýt vrchol za každou cenu. Pak ale přijdou nějaké chyby a člověk si uvědomí, že to není úplně sranda… Takže teď už to beru s větším klidem, a navíc jsem šťastný otec dvou dětí. Vím, že když svou vyhlédnutou horu nevylezu teď, vylezu ji příště. Že hory tu budou pořád, ale člověk má život jenom jeden.
Více se o dobrodružných horských výpravách Víta Oravy a jeho přátel dočtete na stránkách www.ryziborcizhor.cz.
