Potterová píše hlavně pro ženy, a ač by tím mnohým kritikům udělala radost, nestydí se za to. Taky nemá proč. Její knihy se ve světě prodávají po milionech. V té nejnovější sleduje osud Nell, jejíž život nevyšel úplně podle plánu. Kvůli koronaviru vychází dříve za hranicemi než ve Velké Británii.
Taky jste se někdy cítila jako troska?
Jinak bych tu knihu nenapsala. Dlouho jsem nemohla najít inspiraci pro další příběh, tak jsem různě sledovala životy ostatních na Instagramu a řešila s kamarádkami tu všude prezentovanou dokonalost, která se skutečným životem nemá nic společného. Ve čtyřiceti jsem si uvědomila, že můj život nešel úplně podle plánu z mládí, není dokonalý. Tak jsem o tom začala mluvit a zjistila, že stejně se cítí mnozí další. Muži i ženy. Tehdy jsem věděla, že o tom musím napsat. Musím čtenářům říct, že je zcela v pořádku, když budou chybovat a dělat přešlapy. V určité části života se to stane každému. Někdy i víckrát.
Takže za tím stojí sociální sítě.
Ano, zčásti. Víte, na jednu stranu je to skvělý vynález, který spojuje lidi. Ráda prostřednictvím sociálních sítí komunikuju s fanoušky, ale na druhou stranu, obzvlášť v mladých lidech vzbuzuje nebezpečný pocit méněcennosti. Člověk má tendenci pořád srovnávat svůj každodenní život s těmi editovanými, filtrovanými a inscenovanými fotkami. Logicky je pak frustrovaný.
Je vám padesát a celý život píšete převážně o ženách svého věku, tentokrát jste však stvořila i postavu 80leté Cricket. Jak to šlo?
Mám pocit, že starší lidé zůstávají v knihách, filmu i televizi přehlížení. Měli bychom se o ně více zajímat, přátelství se seniory nám může přinést hodně užitku. Sama mám spoustu sedmdesátiletých kamarádek a pokaždé se neskutečně baví. Není to tak, že bychom si neměly o čem povídat, při rozhovoru se věk stane jen číslem. Cricket jsem si dokonce zamilovala natolik, že jsem ji na konci knihy nedokázala nechat umřít, ačkoliv jsem to původně měla v plánu.
Kdyby ji měl někdo hrát – jak by vypadala?
Třeba jako Judi Denchová anebo Helen Mirrenová.
Co pan Darcy? Stále vám po třinácti letech neodpustili, že jste ho využila do své knihy?
Dodnes kniha čtenáře rozděluje. Máme tady spoustu zarytých fanoušků Jane Austenové, kteří striktně odmítají jakékoliv převyprávění či oživení její práce. Možná to berou moc vážně. Říkat, že jsem ten příběh znásilnila, je přinejmenším zvláštní. Přitom jsem se jen jednou zasnila, jaké by to asi bylo s ním chodit. Určitě jsem nebyla první ani poslední.
Obálka knihy Zpověď trosky po čtyřicítce
Píší se kvůli tomu o vás i diplomové práce, akademické texty.
To je pravda! Je trochu šílené najednou vidět svůj text podrobený odborné analýze. Samotné mi to ale není cizí, vystudovala jsem anglickou literaturu.
Takže jste v mládí hodně četla.
Ano a myslím, že mi to dost pomohlo. Dobrý spisovatel musí mít načteno. Hudebníci musí na nástroj denně trénovat, já musím denně číst. Dnes už lidi čtou jen krátké texty na telefonu, je to škoda. Struktura a děj jsou pro naši mysl velmi důležité.
Kde čtete nejraději?
Čtení ve vaně je super, taky mě baví při cestování, vesměs je mi to ale jedno. Snažím se literaturou obklopovat i když nečtu. Při úklidu nebo vaření tak poslouchám audioknihy.
Teď kvůli karanténě asi mnohem více než dřív. Jak zvládáte situaci jako člověk, který rád cestuje?
Neviděla jsem maminku ani sestru, která žije v USA, zrušili jsme spoustu rodinných oslav, Velikonoce... Ale to je opravdu minimální oběť oproti zdravotníkům, kteří pracují dlouhé směny a zachraňují životy.
Oproti ostatním zemím přišla karanténa v Británii celkem pozdě.
Je to tak, jinde byli velmi striktní, zareagovali rychle a hned, u nás to přišlo pozdě. Do teď vnímám, jak jsou některá pravidla chaotická a lidé nevědí, jak se chovat. Možná i proto je dobře, že jsme se tady turné ke knize i její vydání rozhodli odložit až na leden. Chci se se svými čtenáři vidět, mrzelo by mě, kdyby to nešlo.
