Včera uplynulo 90 let ode dne, kdy se v Moskvě narodil Viktor Tichonov. Jeden z mužů, který významně ovlivnil historii mezinárodního hokeje. Už nikdo asi nezíská tolik titulů jako on (osm), už nikomu se nepoštěstí, aby trénoval tři generace hvězd, jejichž symboly byli Charlamov, Larionov a Bure.
Kdo pamatuje Viktora Tichonova z 80. let jako onoho věčně zachmuřeného, lehce šedivějícího pána stojícího u mantinelu, ten možná dnes nevěří, že zase tolik křížků tenkrát sovětský trenér na zádech nenesl. Když v roce 1977 sbornou přebíral, bylo mu teprve sedmačtyřicet. Méně než dnes Jaromíru Jágrovi…
Dostal tehdy povolávací rozkaz s jasným úkolem. Vrátit sovětský hokej na trůn, který předchozí dvě sezony obsadili Čechoslováci a svoji dominanci v Evropě potvrdili i na premiérovém Canada Cupu v roce 1976. Povedlo se mu to až nečekaně rychle.
Mistrovství, kdy nadělili všem debakl
Na prvním šampionátu, navíc v Praze, slavil zlato. A za rok před tribunami stadionu v Lužnikách ho obhájil. Naprosto drtivým způsobem. Sověti všem soupeřům nadělili debakl: československý tým porazili 11:1, Švédy 11:3, Kanadu 9:2… Osm zápasů, osm výher, celkové skóre 61:14. Jako partyzáni, kteří neberou zajatce.
Reprezentaci vedl v letech 1977-94, pak se ještě vrátil na sezonu 2003/04. Jeho cesta byla lemována velkými výhrami (osm titulů mistra světa, dvě olympijská zlata, vítězství 8:1 nad Kanadou na Canadu Cupu 1981) i slavnými porážkami („Miracle on Ice“ v Lake Placid 1980, finále Canada Cupu o sedm let později).
Pod rukama měl to nejlepší z historie ruského hokeje: koučoval ještě Charlamova a jeho druhy, vytvořil slavnou Larionovovu pětku, na světovou scénu uvedl Bureho či Fjodorova. Ale kdybyste chtěli postavit do řady hráče, kteří na jeho éru a metody vzpomínají s dojetím, příliš dlouhý zástup by to nebyl.
Historie světového hokeje zná zástup nesmlouvavých, tvrdých koučů, ovšem u Tichonova bylo vše ještě podtržené možnostmi, které mu nabízel sovětský režim. V CSKA Moskva i v reprezentaci byl pánem nad životy hráčů. Vyžadoval naprostou loajalitu i oddanost hokeji, jako odměnu nabízel nadstandardní zajištění.
Samozřejmostí byla sezona dlouhá jedenáct měsíců. Zápasy, tréninky, nekonečná soustředění a odloučení od rodiny. Komu se to nelíbilo, ten byl odklizený do zapomnění. Když se v časech perestrojky druhé poloviny 80. let začala Larionovova generace ozývat s přáním odejít do NHL, narazila na odpor Tichonova.
Diktátor začal ztrácet půdu pod nohama
Kdysi poslušní hráči se však zastrašit nenechali a cestu do zámoří si vyvzdorovali, dokonce nátlakem v médiích. Brzy vypověděli poslušnost i mladší hokejisté a někdejší diktátor ztrácel půdu pod nohama. S rozpadem sovětského systému po roce 1990 jako by začalo mizet i jeho trenérské kouzlo.
Už neplatilo, že co šampionát, to útok na titul. Mladší hráči si žádali jiné zacházení. Zejména ti, kdo v zahraničí poznali jiný svět. A řada starších rovnou odmítala reprezentovat. Posledním záchvěvem slávy Tichonova bylo olympijské zlato v roce 1992. O dva roky později u reprezentace skončil, krátce nato byl potupně zbaven moci i v CSKA.
Chvíli pak dokonce trénoval v druhé lize. Návrat na scénu a dodatečné ocenění v nových časech přišly symbolicky s érou prezidenta Putina. Tichonov se stal celebritou, jeho názorům se opět pozorně naslouchalo a šéfoval CSKA, teď už opět bohatému a ambicióznímu klubu. Nic se na tom nezměnilo až do jeho smrti v roce 2014.
