Komentáře - fascinující sociální sonda do společnosti

Tak jsem po půl roce zase točil trénink s Radkem Loncem pro Ronnie.cz. Možná to vypadá, že spolu cvičíme pravidelně, ale pravda je taková, že jsme spolu cvičili za těch 20 let, co se vídáme ve stejné posilovně Fitmexx, všehovšudy jenom 2x. A to právě vždycky kvůli točení pro výše zmíněný portál. Jeli jsme záda. Normální trénink. Klasika. Shyby, přítahy a tak. Na nějaký inovace a tréninkové programy z vědeckých laboratoří NASA jsme staří, líní, málo ohební, pohodlní a pro manipulaci s tolik módní odporovou gumou příliš nešikovní, takže místo přínosu pro můj latissimus bych si vykoledoval leda tak nepěkné švihnutí pružným latexem do xichtu. Takže celé video je o tom, jak se dva chlápci v počínajícím středním věku snaží přemístit nějaké závaží sem a tam, u toho dělají podivné grimasy (aspoň v mém případě), hekají, funí, a nakonec ukážou nějakou tu zpuchlou cévu. (opět v mém případě) Že vám to zní jako zfilmovaná kulturistická nuda? Mně taky.

A přes to všechno vždycky pod úvodním trailerem, pokud se to tak dá nazvat, nasbíráme stejně, ne-li víc komentářů než Věrka Mikulcová, což jak jistě uznáte, pokud se pohybujete v oboru, znamená laťku nasazenou proklatě vysoko. Takže v tuhle chvíli, tzn. v neděli večer má ta upoutávka 120 komentářů a 142 tis shlédnutí a obsahuje spoustu informací o nás dvou, o kterých jsem doposud neměl zdání. To je fascinující….

Jestli teď čekáte, že tu spustím nějaký plačkostroj, jak nás nikdo nechápe, jak jsou všichni ti nepřející komentátoři do jednoho závistiví pitomci, tak vás musím zklamat, protože to se asi nestane. Důvod, proč o tom všem píšu je ten, že si za A) chci trochu užít té „slávy“a natáhnout ten víkendovej fame do pondělí, ale především za B) že je to pro mě osobně zajímavá sonda mimo svou sociální bublinu. Některé komentáře, ačkoliv byly zřejmě míněny jako urážka, mě totiž vlastně potěšily, protože…

…protože, co si budeme namlouvat, jsme (kulturisti) trochu jeblí v kebuli, že jo. Ale to se na to musíme podívat trochu víc zeširoka. To video, jak už jsem napsal v úvodu, je prostě klasický trénink zad. Asi pár fanoušků s Radkem máme, ale nebudu si nalhávat, že ten trénink je něco víc než klasická webová vata pro krácení dlouhé chvíle. Něco jako tenhle článek. Taky bych se raději díval na špičkového borce ve formě před soutěží a ještě líp, špičkového obrsvalnatého profíka ve formě před soutěží. Napadá mě na první dobrou Slavoj, Vojta, Tomáš Kašpar… jenže ti teď zrovna nejsou k mání, resp. není k mání jejich předsoutěžní forma, neb člověk zkraje roku míní, koronapičus v průběhu roku mění. Takže kluci budou příště. Jak budou jasnější plány a vystupovat z temnoty data soutěží, tak budou světlo světa spatřovat jejich nová videa. Teď holt muselo vzít internetové publikum zavděk námi. A proto v době „premiéry“ určené pro znalou fitness veřejnost to videjko profrčelo virtuálním prostorem jak šinkanzen Japonskem v podstatě bez povšimnutí.

Obrat nastává v momentě, kdy z úzce specializovaného webu nasaje tenhle materiál Facebook. Možná nevíte, jak přesně facebook funguje. Nevíte to určitě, protože se často setkávám s nevěřícími dotazy pravověrných fandů na komentující, proč tu stránku sledují, když tam s gustem hází blijící smajlíky. Oni ji nesledují. Jsou jen chyceni algoritmem facebooku. Ten totiž funguje tak, že publikovaný příspěvek nejdříve servíruje na displeje mobilů fandům stránky a jakmile začnou na daný příspěvek jakkoliv reagovat, algoritmus facebooku si řekne, aha, tohle je něco zajímavého, pustíme to na monitory i lidem, kteří mají v profilovce fotku se škopkem píva a napíchnutým buřtem. A pak, to vám garantuji, to teprve chytne tu správnou forsáž. Čím víc blijících emotikonů, víc argumentačně vytříbených komentů typu Buzeranti!, kreténi!, fetky! , tím líp pro viralitu příspěvku. Skutečným pohonem facebooku nejsou vaše fotky, ale hloupost komentátorů. A proto se na ně nezlobím, odvádějí skvělou práci, neb čím víc blbců, tím budu slavnější. Paráda.

Přesto personální nábor těchto odborníků není mým cílem. A proto se divím, když mě tam někdo nazve nepřirozeně osvaleným hovadem. Mě? U Radka bych to pochopil, to je monstrum. Generátor pošramoceného sebevědomí dlouholetých cvičenců, kteří mají tu smůlu, že se zrovna ocitnou ve společném prostoru. Ale já? Vždyť na tom videu vypadáme jako Laurel a Hardy. Štaflík a Špagetka. Otík a pan Pávek. Hulk a Ironman v negližé… Celé roky se vnímám jen jako pódiový kulturista. To jsou ti, kteří vypadají jakž takž dobře na pódiu pod světlem, ale jakmile na sebe hodí tričko, prodavačky v cukrárně se ho ptají, jestli nechce pár dortíků na účet podniku, neboť mají pocit, že co chvíli zemře na podvýživu. Že jsem pro veřejnost odporným hovadem? Waauuu, no konečně, kurva, to vám to ale trvalo! Díky. Páč o to se 30 let snažím a teď v tom posledním záškubu to konečně přišlo…

No a pak tu máme takové ty komentátory, kteří se tak děsně předhánějí v originalitě a osobitosti příspěvku, až jsou všichni do jednoho stejně nudní… Do jejich klasické výbavy patří…Hluboký nádech…. Malý péro, péro mu nestojí, dutá hlava, impotent, nikdy nebude mít děti, brzo umře, játra v prdeli, ledviny taky, stereoidy v žíle, žíla z fetu, fet v žíle, atdatd… Za ty roky už to znám nazpaměť a vy taky. Trendy novinkou je, že se nepodrbeme na zádech a neuběhneme nějakou trasu…

Nikdy bych si nepomyslel, že někdo může být tak pyšný na magickou superschopnost podrbat si vlastní záda. Možná by se za to měla udělovat medaile. Stejně tak, jako běhačům v parku, kteří se vytasí s tím, že uběhnou kilometr a víc. Uznávám, že já ne. Resp., od dob povinné vojenské služby jsem to nezkoušel. Možná bych mohl v tomto ohledu zkusit poodhalit tajemství svých možností pohybovat dolními končetinami v rychlejším tempu, než je to obvyklé kroksunkrok, ale nikdy jsem moc nepochopil, proč někam pospíchat, když nehrozí, že přijdu pozdě. Takže na to kašlu. Přesto by mě v životě nenapadlo komentovat nějaké video s běžcem, že jako je celkem dobrej čamrda, ale na benč zvedne hovno. A věřím, že vás taky ne…

Přestože si ta naše komunita dokáže občas pěkně vjet do pleše, kulturisti se pošťuchují s fyziky, siláci s pumpičkami, benčaři s dřepaři a bikiny se dokážou pohádat o úhel vystrčení řitě na fotce, kdy jeden je sport a ten jiný úhel už je porno, nikdy jsem nečetl, že by někdo šel na web o lyžování, atletice, cyklistice a tam psal něco o tom, že sice umí pěkně kmitat nohama, ale vypadají jako soušky. Nikdy jsem ani neviděl, že by na stránkách Prazdroje nějaký kulturista nadával přítomným do alkáčů a závisláků. Stejně tak jsem nezaznamenal, že by na stránkách McDonaldu kulturisté nabádali přítomné fandy téhle korporátní značky, že se jim cévy do roka obalí tukem a oni zemřou na infarkt právě uprostřed pojídání Bigmaca. Nic z toho neděláme… Nebo snad jo?

Cvičíme si, jíme po našem, tvoříme tělo k obrazu svému, nemontujeme se do druhých, nepoučujeme je, jak mají žít své životy. Žijeme si ty svoje. Podle našich představ, tak, jak nás to naplňuje, jak nás to baví, jak se nám to líbí. Bez ohledu na to, jestli to je zdravé, hezké, líbivé, přijatelné, nebo jaké vlastně. A to je věc, která nás odlišuje především. Myšlení. Vlastní cesta. Priority naše, ne jiných. Děti na to mají hezké pořekadlo. Mnozí dospělí už ho zapomněli, ale je to jedno z největších mouder světa. Zní přesně takhle: Komu se to nelíbí, ať si prdel políbí…